Němý ochránce

Kapitola patnáctá- Šípková Růženka, která se jmenuje Vítek

Po prvním sexu jsem nešla zpátky do pokoje, ale usnula jsem v obývacím pokoji v jeho objetí. Neustále jsem myslela na to, co se přihodilo odpoledne. Jeho překvapení u splavu a něžné polibky v jeho ateliéru. Byl to tak nádherný den, který pokazila zlá zpráva o úmrtí mého táty. No pokazila, spíše znepříjemnila. Zajímavé je, že můj otec zemřel ve stejný den, jako jeho otec, jen o pět let později. Já jsem nad tím ale tolik nepřemýšlela, jen jsem se více k němu přitulila a se slastí v srdci a na rtech jsem s ním usnula. 

Nádherná noc, která byla nejkrásnější nocí v mém životě skončila ránem zaslechnutím tří hlasů. První hlas, který zněl jako hlas mého nejstaršího bratra Romana říkal hlasu druhému velmi podobnému holčičímu hlasu mého dvojčete: ,,Hele, vážně chceš, abych Esmeraldu probudil a řekl jí, ať se s ním rozejde?" 
,,Jo. K tobě má z nás ze všech sourozenců největší důvěru. U tebe to nebude ovlivňování, ale dobrá rada nad zlato." odpověděla mu ona. Co si to ona dovoluje?, pomyslela jsem si. On mi má říct, ať se s ním rozejdu? To snad ne! Jestli je to skutečně Roman, tak mi to určitě nerozmluví a bude držet se mnou.
K těm hlasům se přidal i hlas podobný mému dalšímu bratrovi, Markusovi. ,,Na rozmlouvání vztahů naší sestře nemá nikdo z nás tří právo. Ani ty Žaneto, ani ty Romane. Esmeraldka se budit nebude. Ani ten její gádžo." Nevydržela jsem své domněnky, zda se mi to zdá, nebo jestli se na mne skutečně dívají moji tři sourozenci a tak jsem otevřela své oči. Z jejich přítomnosti a z toho, že jsem před nimi nahá, pouze zakrytá peřinou jsem se vylekala pouze v duchu, na venek jsem měla kamenný výraz. S absolutním klidem jsem je pozdravila.
,,Servus, bráchové." namířila jsem oči na Markuse a Romana. ,,Jak to, že nejste v Olomouci?" hrála jsem hloupou. Ve skutečnosti jsem tušila, že by mohli přijet, aby pomohli s přípravami na pohřeb.
,,Přijeli jsme na zavolaní mámy. Tento týden naštěstí nejsou žádné přednášky, takže můžeme bez obav pomoci jak s tátovým pohřbem, tak i s vašim psychickým stavem." odpověděl mi nejstarší brácha. Rozhodla jsem se v ten okamžik jim kápnout božskou.
„Kluci, to, že mne vidíte s klukem je pravda. Já tadyhle se Šípkovou Růženkou, která se jmenuje Vítek chodím. A ano, včera jsme svůj vztah zpečetili." Bratři na to jen mávli rukou. Jim to, že má sestřička vztah s bílým vůbec nevadilo.
„Ale co je na tom? Tak máš kluka, my se z toho neposadíme na zadek. Až se on probere, tak se s ním mile rádi seznámíme." řekl brácha Markus. Bráchové jsou skvělí! Oni na rozdíl od Žanety někdy počítali s tím, že bych se někdy zamilovala do bílého.
,,Můžu se obléci?" vyslovila jsem své velké přání. Sourozenci mi vyhověli odchodem a já na sebe nahodila svou černou košili, ve které jsem za Vítkem přišla. 

Přišla jsem do našeho pokoje, kde na mě bratři a sestra čekali. 
,,Možná nevidíme se v té nejvíce vhodné chvíli..." řekla jsem všem. Chtěla jsem dodat: ,,Protože zažíváme všichni velikou tragédii.", ale byla jsem v tom vyrušená Žandinými slovy: ,,Jistě, že to není vhodná chvíle, protože jsme tě načapali s tím bastardem." 
,,Žaneto!" odsekla jsem jí. Kromě mého odseknutí schytala ona i káravý pohlavek od Romana. ,,Myslela jsem tím, že nám umřel táta." vysvětlila jsem, v čem jsem byla přerušená. ,,Ale i tak jsem moc ráda, že jste zavítali zpátky domů, kluci." dodala jsem. 
,,Také tě rádi vidíme." vyslovil se Roman za sebe a Markuse. Druhý jmenovaný mne na důkaz zdravice objal. 
,,Ty objímáš tu couru, co se tahá s gádžem?" spustilo ze sebe naštvaně moje dvojče na staršího bratra. Opět za to dostala pohlavek, tentokrát od Markuse.
,,A co je na tom, že ten kluk je bílý?" zeptal se jí Roman. ,,Vždyť je to úplně v pohodě, jako vztah kluka a kluka, nebo holky a holky. Je to stejně v pohodě jako vztah černocha a bělocha." snažil se mně bránit. 
,,Tátovi by se to nelíbilo." řekla ona tuhle obhajobu, ovšem byl to zbytečný argument. 
,,A jeho chlastání se nám líbilo?" ohradila jsem se. ,,Žando, my jsme se kvůli němu trápili. Cožpak si nepamatuješ, jak na nás nadával, jak pořád na nás křičel? Pořád byl pod vlivem alkoholu, nikdy s námi nemluvil o tom, co chceme my, jak se cítíme v jeho blízkosti." připomněla jsem jí všechno zlé, co jsme si s ním prožili. 
,,Já si akorát pamatuji, jak se trápil kvůli tobě." odvětila mi Žanetka.  
,,Kvůli mně?" nevěřila jsem jí toto obvinění. 
,,Ano, celý život si přál, abys byla šťastná." řeklo moje dvojče.
,,Ale podle jeho představ- v hospodě místo školy, tam jen zpívat a hrát na housle, tak šťastná jsem nebyla. Já jsem byla šťastná jedině, když jsem se o něco zajímala a o tom následně psala." bránila jsem se. 

V ten okamžik se ve dveřích mého pokoje objevil Vítek. Přišel jako anděl, který mne přišel zachránit před Žanetiným hysterickým záchvatem. První, kdo ho zaznamenal byl bratr Roman. ,,Á, náš gádžovský princ se probudil." okomentoval komicky jeho příchod ve trenkách a triku, jež patřilo právě jemu. 
,,Dobré ráno." popřál mu a podal mu ruku na znamení seznámení. ,,Já jsem Roman Ramba, Esmeraldin nejstarší brácha." 
Ahoj, já jsem Vítek a jsem němý., podal mu na to lístek, kde bylo tohle napsáno. Stejný lístek ukázal i Markusovi. Ten ho poplácal po rameni. ,,Já jsem Markus Ramba, další Esmerčin a Žanetčin brácha." Vítek si vytáhl z kapsy svůj mobil, aby mohl chlapcům odpovídat. 
,,Nesmírně mně těší. Jestli bude za potřebí, pomohu vám s přípravami na poslední rozloučení vašeho otce." přečetl nahlas student práv odpověď malíře. 
,,Jsi laskav. Největší pomocí ale bude, když tu budeš pro naší sestru." zareagoval na to Roman. Následně pak tleskl do dlaní se slovy: ,,Vážení, konec hádek a debat o funusech. Maminka se vrátí z výslechu každou chvílí a nerada by nás viděla v nepohodě a hladoví. Koupil jsem v obchodě muffiny a nějaké ovoce, takže Esmeralda nám může udělat nějaké to výborné smoothie." 

Roman měl pravdu. Ke koupeným muffinům jsem udělala smoothie z banánů a jahod. Ovoce bylo dost, takže všichni si mohli poprosit o sklenici. Všichni snídáme si v klidu, když v tom přijde domů mamka. Vrátila se zrovna z výslechu. ,,Byl to k mému překvapení velmi příjemný rozhovor o mém manželství s vaši tátou. Pan komisař se mne tázal na to, jakým otec Zoltán byl, jestli vás nebil a podobně. Řekla jsem mu pravdu. Komisař se mne zeptal, jak jen možné, že jsem s ním takhle dlouho vydržela. Odpověděla jsem mu, že stále ve mne vládly city k němu. Ale uvědomila jsem si, že láska je důležitá pro vztah, ale není to jeho hlavní faktor." okomentovala výslech těmito slovy. 
,,A co pohřeb? Zvládla si zařídit?" zajímalo mne. 
,,Ano, zvládla. Byla jsem i u notáře, u kterého Zoltán stihl před smrtí sepsat závěť. Kdyby jí nebylo, majetek by se dělil mezi jeho matku, babičku Vilmu a jeho sourozence, Dominiku a Lájoše. Ovšem, závěť tady je a dědicové jsme jeho bývalá rodina, tedy my. Každý z nás dostane jednu pětinu z jeho majetku. Pětiny Esmeraldy a Žanety mám do jejich plnoletosti spravovat já a pozor- ta jedna pětina se rovná jeden milión korun českých." 
,,Tolik?" vyhrkla jsem ze sebe nevěřícně. ,,Kde vzal otec pět miliónů?" 
,,Vyhrál to v loterii." řekla mamka. ,,Po pohřbu obdržíme ony částky." 
,,A jaký chtěl mít táta pohřeb?" vyslovila se Žanda už klidněji. 
,,Ehm, o pohřbu notář nic neříkal, takže to bude na mně. Nijak velkolepě to nevidím. Prostě poslední rozloučení ve složení my, jeho rodina z Virnartu a hotovo. Jelikož Zolti byl ale hrdý na svou romskou rasu, asi jako hudební doprovod objednám někoho, kdo umí romské skladby." 
,,Nač plýtvat penězi za hudebníka?" vypadlo ze mne. ,,Vítek umí hrát na kytaru." řekla jsem. Vítek na to souhlasně pokývl hlavou. Na displej telefonu dodal: Nemám problém se pár romských písniček naučit. Tyto slova jsem přečetla a přidala jsem tento komentář: ,,Vidíte? Hudbu máme zařízenou." 
,,No výborně!" spráskla ruce radostí maminka.