Až za mrtváky ✔ (TWD)

24. Mozart

Ráno za námi došla Diana s tím že nám rozdá úkoly a najdeme si práci kterou tu budeme dělat. Já s Carlem jsme měli chodit jen pětkrát do týdne odpoledne na tři hodiny ,,do školy,,. Já ji ale poprosila aby jsem mohla jezdit na výpravy a aby mě brala jako jednu z těch které budou Alexandrii bránit. Se souhlasem Willa mi to povolila. A tak si mě, Taru, Glenna a Noeho vzali na starost Nicolas s Aidenem. Šli jsme všichni do lesa aby jsme se naučili jak u nich chodí pochůzky.

,,Máme tu přivázanýho jednoho mrtváka který zabil našeho kámoše. Přímo ta..." Nicolas zarazil se protože provaz na kterým měl být původně přivázaný se přetrhnul a chodec nikde. Najedou se za Tarou ozve chrčení. Obrátila se ale to už se chytnul jejích ramen vychrtlý mrtvák.

,,Nezabíjejte ho." ozval se Aiden. To už se ale mrtvák začal nebezpečně přibližovat k Tařině krku. Nezaváhala jsem a hned mu probodla hlavu šípem. ,,Co blbneš?! Říkal jsem nezabíjet!" Naštvaně si stoupnul přímo předemne.

,,Ty jsi asi úplně blbej vůl co?" utrhla jsem se na něj. Takhle naštvanou neměli ani možnost mě vidět lidi ze skupiny. A tak jsem mu to vmetla do obličeje. ,,Oni taky kdysi bývali lidi. Tak proč jim to utrpení neukončíš. A hlavně! TEN MRTVÁK MÁLEM ZABIL TARU!" zakřičela jsem na něj. Všichni stáli bez hnutí jen nazdvedali obočí s vytřeštěnýma očima. Zlostně jsem ho propalovala pohledem, vytáhla si šíp z hlavy mrtváka, otočila se na patě a vyrazila zpět do Alexandrie.

...

Je odpoledne a já se zabydluji v mém novém pokoji. To jak jsem Aidana seřvala se celkem rozkřiklo. Dva kluci a jedna holka v mém a Carlově věku. Dojdeme před dům a podíváme se na sebe.

,,Zazvoň ty." Kývnu na Carla. On se uchechtne. Zmáčkne tlačítko zvonku a po chvíli se otevřou dveře ve kterých stojí vysoký blonďák s vlnitýma vlasama.

,,Ahoj já jsem Ron." Usměje se.

,,Jsem Carl."

,,Klára." Ron mě obdaří snad ještě zářivějším úsměvem. Také se lehce usměju. Zavede nás do jeho pokoje. Na posteli sedí nějáká holka a u stolu kluk.

,,Tohle je Enid. A u stolu sedí Mikey." Ukáže na brunetu co sedí na posteli a čte si komiks. Pak na černovláska s brýlema sedícího u stolu.

,,Čau." Řekne nepřítomně a otráveně Enid. Nad jejím počínáním protočím očima. Ron se uchechtne.

,,Ahoj." Pozdraví s radostí Mikey. Kývnu mu na pozdrav.

,,Tak co by jste chtěli dělat? Můžeme se jít projít nebo si zahrát videohry." S Carlem se díváme s překvapením v očích na Rona.

,,T-tak třeba ty videohry." Ozve se zakoktaně Carl. Naši noví kámoši přikývnou. Mikey se začne přehrabovat v nějáké krabici.

,,Jdu na vzduch." Oznámím Carlovi a hned vyrazím ven.

Za sebou ještě uslyším Ronův hlas. ,,Jdu za ní." Sednu si na jejich terasu a opřu se zády o stěnu domu. Blonďák si přisedne vedle. ,,Jsi v pořádku?"

,,Jo jen... je to takový divný." Pokrčím rameny. Podívá se na mě pohledem ať mu to vysvětlím. ,,Už dva roky jsme byli tam venku. Měli jsme málo jídla, vody, nábojů a dalších věcí. A tady? Je tu elektrika a máte všeho dost. Oslabí mě to tu." Podívám se mu do očí ve kterých vidím pochopení.

,,Zvykneš si. Tady jsi v bezpečí." Usměje se. Mám sto chutí mu říct že NIKDE nejsme v bezpečí. Ale místo toho se lehce usměju. ,,Vyprávěj mi jaký je to tam." Nad tím se zasměju.

,,Nebezpečný, podle mě jsi měl neskutečný štěstí že jsi se dostal do Alexandrie a nemusel dělat to co já." odmlčím se. ,,Několik dní jsme třeba nejedli a nepili. Ani jsme se nezajímali o mrtváky co nás pronásledovali. Chodící mrtvoly není v této době to nejhorší. To nejhorší co můžeš potkat jsou zlí lidi." Zamračím se na cestu před sebe.

,,Potkali jste je?" zajímá se dál.

Zasměju se. ,,Několik. Nejdřív ve Woodbury. Tam mě jejich velitel mučil aby zjistil informace. Pak nám zničil věznici ve které jsme bydleli. Další byli Terminusáci. Chtěli nás sníst. Bylo to nechutný jak měli na hácích pověšený těla mrtvých lidí." Při té vzpomínce jsem se zatřásla.

,,Co jste s nima udělali?" Podívala jsem se zase do jeho očí. Nechci mu to říkat.

,,Zabili je." Zašeptám to skoro neslyšně. Ale podle jeho výrazu poznám že slyšel moc dobře.

Chytnul mě za ruku. ,,Už to bude dobrý."

,,Už jdete?" Křikne na nás Mikey.

,,Řekni Carlovi že jsem šla za Dianou. A díky" Pomohl mi stoupnout.

,,Já taky děkuju že jsi mi to řekla. Ahoj."

Zamávala jsem mu a vydala se k Dianině domu. Otevřel mi její manžel Reg. ,,Ahoj, jdeš za Dianou?" Přátelsky ne usmál.

,,Dobrý den, jo je tu?" Lehce se usměju.

,,Ano, pojď dovnitř." Pokynul mi rukou ale to si už k nám štrádovala Diana.

,,Ahoj. Chceš ho půjčit?" Ostýchavě přikývnu. ,,Počkej chviličku." Odejde do jejího obýváku.

,,Můžu se zeptat co?" Reg se zvědavě na mě podívá.

,,Klarinet a noty." Chápavě přikývne.

,,Tady máš. Nech si to jak dlouho budeš chtít." Podá mi sbalený klarinet a několik papírů s notami.

,,Děkuju. Nashle." Za sebou uslyším rozloučení. Dojdu do svého pokoje a složím klarinet. Připevním plátek a zahraju stupnici C-dur. Tak to vypadá že jsem to nezapomněla. Prolistovala jsem noty a našla skladbu od Beethovena. Óda na radost. Začala jsem hrát chytlavou melodii. Ten pocit že hraju zase na hudební nástroj je úžasný. Poté jsem zahrála ještě několik dalších písní. Ale pak mi něco došlo. Já idiot nechala otevřený okno. Když jsem se ho chytala zavřít ozval se potlesk pár lidí co se zastavili aby si poslechli jak hraju. Usmála jsem se na ně a cítila jak mi červenají tváře. Ale to nebylo vše. Otočila jsem se ke dveřím ve kterých stál Carl, Ron, Will, Maggie a Glenn. Také začali tleskat a já zčervenala snad ještě víc. Uklonila jsem se a odložila klarinet na postel.

,,Neříkala jsi že umíš hrát." Zkonstatoval Carl.

Pokrčila jsem rameny. ,,Neptal jsi se." Ušklíbnu se. Kluci pak odešli a v pokoji zůstala jen Maggie.

,,Diana dnes pořádá formální večírek na naši počest. A ty tam jdeš povinně. Pomůžu ti vybrat oblečení." Došla k mé skříni a začala se v ní přehrabovat.

Přečíst prosím! ⬇️

Ahoj, omlouvám se ale kapitoly se mi sami od sebe spřeházely a nejde mi je uspořádat tak, jak mají být. Proto prosím se řiďte očíslováním kapitol.