Až za mrtváky ✔ (TWD)

1. jak to vše začalo ✔

Probudí mě zvuk budíku. Říkám vám, že ten budík jednou skončí v koši. A myslím to vážně. Ještě dva měsíce to musím vydržet a pak fíha tralalá prázdniny. To zvládnu.

Vstala jsem, šla se obléct a udělat hygienu. Po dvaceti minutách konečně vypadám jako člověk.

,,Ahoj zlato," pozdravila mě mamka, když jsem sešla do kuchyně se nasnídat. Za chvíli má vyrazit do práce, je lékařka.

,,Ahoj," odpověděla jsem a vzala si toasty. Sedla jsem si ke stolu a na mobilu projížděla sociální sítě.

,,Dobré ráno sestřičko," řekl můj ,úžasný' bratříček William.

,,No nazdar Wille," sedl si vedle mě a začal také jíst. Je větší nenažranec než já. A to se dá už něco říct.

,,Musím jít do práce. Tak se o sebe postarejte, ahoj," mamka se rozloučila a odešla do práce.

,,Chceš vzít do školy?"

,,No brácha, co se stalo? Ale když jsi tak hodný tak ano," Will protočil očima a odešel do pokoje pro své věci.

,,Za 10 minut jedeme," křiknul na mě.

Následovala jsem příkladu Willa a došla si pro tašku do školy a pomalu si oblékla boty. Připravená vyrazit jsem čekala u dveří na Willa.

,,Trvá ti to jak holce," Neodpustila jsem si poznámku.

,,No jo," zamručel. Zamkl hlavní dveře a nasedli jsme do auta.

Jeli jsme celkem pomalu, taky mám čas dvacet minut a za deset jsme tam. Máme zapnutý rádio a hraje nám tam naše oblíbená písnička (viz.media). Zrovna jsem zpívala refrén: ,,You know, she played the fiddle in an Irish band
But she fell in love with an English man
Kissed her on the neck and then I took her by the hand."

Najednou mé pěvecké vystoupení přerušil chlápek v rádiu. ,,Omlouvám se za vyrušení, ale máme nejnovější zprávy ohledně nového viru, kterým se nakazil zatím jeden člověk na planetě. Teď už to není jen jeden člověk, ale celý stát New York. Virus se šíří světelnou rychlostí. Když to řeknu takto, projevuje se nejdřív jako chřipka, ale máte velice vysoké teploty. Teplota vás zabije a vy se proměníte v něco, co už nepoužívá mozek. Jste jako zombie. Vláda nařídila zavření škol, restaurací, a tak dále. Zůstávajá otevřeno pouze lékárny a obchody s jídlem. Nevycházejte z domu pokud to není nutné. Jeďte hned koupit benzín a jídlo. Toto je zombie apokalypsa." Konec. Nechápavě a vystrašeně se podívám na Willa. Rozezněl se mu mobil. Podle toho jak mluvil, předpokládám že mu volala mamka.

Hned co zavěsil se ozval: ,,Zavezu tě domů a ty tam zůstaneš! Já dojedu pro benzín a rodiče mi volali, že seženou léky a jídlo. Slib mi, že nikam nepůjdeš, prosím."

Přikývla jsem. Bydlíme v celkem velkém městě Montgomery, asi 162 mil od Atlanty.

Will mě odvezl domů a já chtěla přispět. Přeci nebudu nic dělat když nám jde o život. A tak jsem si vytáhla svůj luk a šípy. Šípů mám asi 20 což je dobrý, ale ne nejlepší. Vždy je lepší mít do zásoby.

Najednou se otevřely dveře a slyšela jsem Willa, jak na mě křičí: ,,Kláry?!" Hysterka, Will je hysterka.

,,Jsem tu!" Vyběhla jsem s toulcem na zádech a lukem v ruce. Na mě musí být pohled jako na Legolase.

,,Rodiče za chvíli přijedou. Stavil jsem se ještě u nás na základně, mám hodně nábojů a pár zbraní, ale jak vidím, ty je nepotřebuješ," uchechtne se. Pravda, s lukem to umím víc než dobře.

Po asi půl hodině se vrátili i mamka s taťkou. Přivezli několik konzerv, pitnou vodu a léky.

,,Zlatíčka jste v pořádku?" Zeptala se hned mamka a šla nás obejmout. Jak už jsem říkala, mamka je lékařka a taťka je u armády. Bezva rodinka že?

Jestli se ptáte proč nejsou Will s taťkou v práci ? No to ani jede z nich neví. Kdyby je potřebovali, tak zavolají, nebo pro ně někoho pošlou.

O týden později:

To nás nemohl nikdo varovat co se bude dít? Je to týden, co se zavřely školy. Montgomery se rozdělilo na dvě skupiny. Ti co odjedou do ,,bezpečí" a ti, co si seženou zásoby, zbraně a zabarikádují si dům.

My jsme ta druhá. Ale rodiče se rozhodují, jestli neodjedeme do Atlanty. Měl by tam být tábor, kde je bezpečí. Teď podle mě není bezpečí nikde. Jen abych upřesnila situaci. Ti mrtví-nemrtví jsou snad všude.

,,Už jsme se rozhodli," přišel taťka. ,,Ještě dneska pojedeme do Atlanty. Vezměte ty připravené tašky a jdeme do auta."

Popadla jsem tedy své tašky, luk, šípy a pistoli. Will otevřel pomalu dveře a vykouknul ven. Pokynul rukou, že je čisto, tak jsme pomalu vyšli ven. Otevřeli jsme auto a začali tam skládat tašky.

,,Sedněte si do auta Wille," rozkázala mamka. S Willem jsme si tedy sedli na zadní sedačky a čekali na rodiče.

Najednou se začalo ozývat chrčení, hodně chrčení. ,,Wille jeďte!" Řekla mamka. Až teď si všimnu, že se odněkud vynořili mrtvoly.

,,Ne ne ne ne ne." Začala jsem panikařit. Jeden z nich kousnul taťku.

,,Máme vás oba moc rádi. A teď jeďte, zdržíme je!" Will se slzami v očích sedl ta volant a rozjel se. Koukla jsem se zadním oknem ven a viděla jak rodiče na ty zrůdy střílí.

Začala jsem hystericky brečet a Will také neudržel slzy. Něco se ve mně zlomilo a v bratrovi taky. Jsme sami. A musíme bojovat o přežití.