Až za mrtváky ✔ (TWD)

3. sama ✔

Probudím se do východu slunce. Za normálních okolností bych se dívala, ale venku byli pořád ještě mrtváci.

Zaregistrovala jsem, že se vzbudil i Daryl. Will ještě spal, jak jinak.

Jestli si říkáte: Vy jste asi úplně blbý? Proč nedržíte hlídku?' No, tak odpověď je taková, že jsme snad všude dali plechovky a pořádně zabezpečili dveře a okna. Nic se nedostane dovnitř ani ven.

,,Wille vstávej," zašeptám k bráchovi a šťouchnu do něj. Bratr se zavrtí a konečně se probudí.

,,Kam máte namířeno?" Zeptal se nás Daryl, který si čistil nože od krve.

,,Chtěli jsme do Atlanty, ale říkal jsi, že je to tam zamořený. Asi zkusíme najít alespoň trochu bezpečné místo," odpověděl mu pořád reozspale Will. Promnul si oči a natáhnul se po vodě.

,,Fajn. Mějte se pěkně," najednou se Daryl zvednul a odešel. Prostě byl v momentě pryč.

,,Kam půjdeme?" Zeptám se Willa, protože já už odteď ve svém životě improvizuju. Žádný plán nemám. Prostě nic.

,,Nejdřív zkusíme najít auto, které bude schopné jet. Vyrazíme na východ a najdeme nějaké menší město," rozhodnul. Alespoň nějaký plán má narozdíl odemne.

Pobalili jsme těch málo věcí, co máme s sebou. Zabili jsme těch pár mrtváků, kteří pořád byli na ulici a vydali se na cestu.

Po asi půl hodině prohledávání aut a domů, jsme nenašli nic důležitého. Jenom pár nožů, které se celkem hodí.

Dohodli jsme se, že nebudeme plýtvat náboji a tak je budeme zabíjet nožema. Protože mám dojem, že v této době budou náboje vzácný a pistole hlavně hlučný.

Sejdeme z cesty do lesa, protože malé město, ve kterém jsme doteď byli tu končilo.

...

Jdeme lesem už pár hodin. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme se rozhodli, že přespíme tady. Já vím, celkem riskantní přespávat v lese, ale od té doby co jsme odešli z té vesnice, jsme nic nenašli. Vše je tu vybraný.

,,Budu držet první hlídku. Za tři hodiny tě vzbudím," poví mi Will a sedne si ke stromu s připraveným nožem.

Dala jsem si tedy pod hlavu batoh a pokoušela se usnout. Po hodné chvíli se mě konečně zmocnil spánek.

,,Kláry, vstávej," zatřese se mnou bratr. Otevřu oči a podívám se na něj. ,,Střídání," upřesnil a tak jsem se zvedla a šla se opřít o strom. Neslyšela jsem žádné chodce, ani nic živého.

Uběhly asi tři hodiny a já šla vzbudit Willa. Ten se se mnou vyměnil a opět jsem usnula.

...

,,Kláry, vstávej rychle!" Třese se mnou William. Vyšvihnu se do sedu, a v tu chvíli se mi vyskytne pohled na Willa, balícího věci.

,,Stádo," řekla jsem si sama pro sebe a hodila na záda batoh. Vyběhli jsme opačným směrem, než šlo to otravné chrčení.
Teda, pokoušela jsem běhat. S tím kotníkem to moc nešlo a stádo se pomalu ale jistě blížilo.

,,Pojď, ještě kousek. Před námi v dálce vidím domy." Will mě podepřel a šli jsme k domu, který byl nejblíž.

Otevřel dveře a na nás vyběhl jeden mrtvák. Will mu zarazil nůž do hlavy a rychle zabarikádoval dveře.

,,Nevšimli si nás," zašeptal potichu. Prošla jsem celé dolní patro a Will horní. Musíme se ujistit, že je tu čisto.

Na stěně jsem zahlédla fotku čtyřčlenné rodiny. Poznala jsem toho mrtváka, co tu brácha zabil, byl muž z té fotky. Celá rodina je už asi mrtvá, a nebo jsou přeměnění.

O 3 týdny později:
Už jsou to tři týdny, co jsme přišli do tohoto malého městečka. Je tu celkem velký obchod a byl skoro nedotčený, to znamená trvalý přísun zásob.

Obsadili jsme si jeden rodinný dům a ten také zabezpečili. Byl pro to jako stvořený. Má dva východy: jeden hlavní vepředu a druhý vzadu, který vede na velkou zahradu na které jsou vrátka do lesa. Na únik jako stvořený.

Dnes jsme byli pro další zásoby do obchodu. Bydlíme totiž na druhé straně města.

Jsou asi dvě hodiny odpoledne. Můj kotník už je v pohodě, takže jsem se šla projít do lesa za domem.

Po chvíli zaslechnu něco, co jsem už dloho neslyšela. Motor auta. Běžela jsem zpět k našemu domu, ale schovala jsem se za hustý keř. Něco Je špatně.

Z auta vystoupili asi čtyři chlapy. Šli do ,,našeho" domu. Do háje, Will tam je a neví o nich.

Dva muži zůstali u auta a dva šli dovnitř. Po chvíli vyšli se vzpírajícím Willem ven. Dali mu ruce za záda a spoutali mu je.

,,Co mi chcete?!" Zeptal se můj bratr pevným hlasem. Nedal na sobě znát ani známku toho, že vůbec existuju.

,,Zásoby a tebe, pojedeš s náma do města," řekl jeden z nich. Ale města? Že by bezpečné místo? I když.... kdyby bylo bezpečné, nebrali by Willa násilím.

,,Nikam s váma nepůjdu," Začal se brácha vzpírat ještě víc. Je mi jasný, že jim nevěří. Já bych jim taky nevěřila.

Došli pro naše zásoby a nasedli i s Willem do auta. Bratra se podíval z okínka a uviděl mě. Pusou naznačil ,nehledej mě'.

Zakrotutila jsem hlavou. Chtěla jsem vyběhnout za nima a kdyby to bylo nutné, klidně je i pozabíjet.

Will zakroutil hlavou. Tím chtěl říct, že mám zůstat ve svém úkrytu. Ještě než stihnu cokoliv udělat, rozezní se motor a oni odjíždí.

Když auto bylo dost daleko, vylezla jsem na silnici a zoufale se sesypala. Co budu bez něj k sakru dělat?

Začali se tu scházet mrtváci. Hodně mrtváků. Asi je přihnal zvuk motoru. Vezmou mi bratra a ještě přivolají stádo.

Zalezla jsem do domu a začala balit to nejdůležitější: zbraně, náboje a léky jsme schovali, kdyby se stalo něco podobného co teď. Will předpovídal že nás někdo může okrást.

Do velkého batohu jsem hodila obvazy, léky, několik krabiček nábojů, tři pistole, náhradní oblečení (jen málo), dvě flašky vody, 4 konzervy, 5 tyčinek, tři velké nože. Jeden z nich jsem si dala za opasek společně s revolvérem. Takže batoh mám, toulec s šípama mám, luk taky, můžu jít.

Bezva. Mrtváci se dostali přes hlavní dveře. Nůž skončil v chodcově hlavě, který se sem procpal jako první.  Běžím k zadním dveřím a poté k vrátkům. Vyběhnu do lesa a nehodlám zastavit.

Will:
Zavázali mi ruce a oči. Celou cestu mlčeli.

Přemýšlel jsem, jak to vezme Klárka. Jakožto její starší bratr, mám o ní strach. Nejdřív rodiče a teď já.

Auto konečně zastavilo. Neznámí muži mi rozvázali oči i ruce, vyvedli mě z auta a odešli si jakoby nic.

Objevil jsem v nějákém městě, opevněné hradbami. Vypadalo, jako kdyby ho mrtváci úplně přešli. Jako kdyby se tu nic nestalo.

,,Zdravím, omlouvám se, že tě museli vzít takhle, ale potřebujeme více vojáků. Máme tu 74 lidí a málo těch, co je budou chránit," vedle mě se objevil neznámý muž.

,,Takže chcete, abych pro vás pracoval?" Zeptal jsem se ho nedůvěřivě. To tak.

,,Ano. Dám vám za to bydlení a jídlo."

,,Mám tam sestru," opáčil jsem. Tohle nebyl asi nejlepší tah, ale musím najít nějaký způsob, jak jí zachránit.

,,To už dlouho nepřežije. Tím, že jsme tam přijeli, jsme přivolali několik mrtváků," řekl jeden z těch, co mě unesli.

,,Zítra se tam dojedete podívat," rozkázal ten, který mi nabízí práci.

,,Kde to jsem?" Zeptal jsem se s lehce nakrčeným obočím.

,,Vítej ve Woodbury."