Až za mrtváky ✔ (TWD)

27. smrt a problém

Malou Judith dostala na starost Jessie, Ronova mamka. Zrovna si zase čtu když uslyším křik a hlasitou ránu. Hned na to se ozve klakson, hodně hlasitý. Musí ho slyšet i v lomu. Podívám se z okna a uvidím jak nějáký chlap zabodává nůž naší sousedce do břicha. Popadnu luk, toulec a opasek s házecíma nožema. Vyběhnu ven a začnu lukem střílet nepřátele. Z dálky zahlédnu jak je Ron schovaný za stromem a asi deset metrů od něj je jeden z nepřátel. Nemají střelné zbraně uvědomím si. Ron vyběhne ze svého úkrytu směrem k domu kde bydlí Rick. Rozběhnu se k němu. Když ho neznámý chlápek skoro chytil projel mu hlavou můj šíp. Ron se s překvapením obrátil. Doběhla jsem k němu.

,,Musíš se někam schovat." Řeknu mu se zamračený obličejem.

,,Musím za mámou." Vyhrkne. Dám mu do ruky nůž.

,,Jdi nepozorovaně." Povím mu a odejdu. Můj směr je zbrojnice. Cestou potkám Carol. Obě se převlečeme za vetřelce a na čelo si nakreslíme krví W. Zamíříme rychle do zbrojnice aby do ní nešli dřív než my. Ve zbrojnici byli dva. Zabili jsme je dřív než stihli vystřelit. Carol popadla jednu tašku, začala jsem do ní házet pistole s náboji. Objevila se tam Olivie.

,,Půjdeme je dát našim. Olivie, takhle se odjišťuje a takhle se dávají náboje. Pokud sem někdo půjde zmáčkni spoušť." Vysvětlila brýlatý Olivii jak střílet a my už letěli ven. Když jsme potkali někoho z našich, vtiskli jsme jim do ruky pistoli s nábojema. Najednou klakson utichl. Rozhlédli jsme se a zjistili že všichni útočníci buď utekli a nebo jsou mrtví.

Po hodině se situace uklidnila. Všechny mrtvoly Alexandrianů jsme pohřbili a ostatní naházeli na jednu hromadu. Mezitím přišla Michonnina skupina. Willa jsem ještě neviděla, ani Glenna.

,,OTEVŘETE BRÁNU!" Uslyším zakřičet Ricka. S Michonne dojdeme k bráně a otevřeme ji. To co z ní uvidím mi vyrazí dech. Obrovské stádo mrtváků. Rick vběhne k nám a my rychle zavřeme bránu. ,,Celý plán se posral. Půlka mrtváků z lomu je tady. Druhou půlku odvádí Abraham, Sasha a Daryl." Vysvětlil. Kolem nás se začne tvořit hlouček lidí. ,,Co se tu stalo?" Kývne na mé zakrvácené ruce.

,,Někdo nás napadl." Vysvětlím mu.

,,Kdo?" Zeptá se Carl. Od doby co přišel s Michonne je nervózní. Nechápu proč.

,,Nevíme, měli na čele namalovaný W. A neměli střelné zbraně." Pokrčím rameny.

,,Taky na mě zaútočili." Oznámí Rick. Lidi kolem nás se začnou rozcházet až tam nakonec zůstaneme jen já, Maggie, Rick, Carl a Michonne. ,,Kde jsou ostatní z tvé skupiny?" Rickova otázka je mířena na Michonne.

Ta sklopí oči a dává se do vysvětlování. ,,Nicolas a Glenn měli zapálit jeden dům aby odvedli mrtváky. Nevrátili se, ale jsem si jistá že žijou. A Will ..." odmlčela se. ,,Kláry on se obětoval." Oči se jí zaplní slzama. Začnu nevěřícně kroutit hlavou. To nemůže být pravda.

,,A-a není s G-Glennem?" Zeptám se jí roztřeseným hlasem. Zkaroutí hlavou. Začnou mi po tvářích téct slzy. Otočím se a utíkám do mého pokoje. Zamknu se tam a po dveřích sjedu dolů na zem. Vjedu si rukama do vlasů. Propuknu v hysterický pláč.

...

Už deset minut mi někdo jménem Carl Grimes klepe na dveře a chce aby jsem mu otevřela. Hah, to sotva. Tipuju že je tak devět večer protože venku je nehorázná tma.

,,Kláry otevři prosím." Ozve se za dveřma Maggie. Neodpovídám. Nepřítomně se dívám do otevřeného okna. Maggie to očividně vzdá protože uslyším kroky na schodech. Lehnu si do postel. Najednou se ozve zvuk jako kdyby někdo dopadl na mou podlahu.

,,Co tady děláš?!" Obořím se na vetřelce v mém pokoji. Můj hlas zní jako kdybych nejmíň čtyřicet let kouřila dvě krabičky denně. On nic neřekne a sedne si ne mou postel. ,,Vypadni Carle." Zkusím to znovu.

,,Ne." Hlesne. Sednu si, podívám se mu do očí ve kterých je smutek a lítost. Nanovo se mi spustí slzy. On na nic nečeká a pevně mě obejme. To mu hned oplatím. Mé slzy mu zmáčejí tričko. Po několika minutách mě brečení vyčerpá tak že si s Carlem lehnu a hlavu si položím na jeho hruď. Do chviličky usnu.

...

Je ráno a mě probudí hlazení ve vlasech. Podívám se na Carla kterému na obličeji hraje mírný úsměv.

,,Dobré ráno." Zachraptím a pokusím se o úsměv. V tu chvíli mi dojde co se včera stalo. Oči se mi zase zaplní slzama a z úst mi vyjde vzlyk.

,,Ne ne ne." Zašeptá a přitáhne si mě do objetí. ,,Hlavně už neplakej." Zvednu k němu pohled. Díváme se navzájem do očí a pak to udělá. Přitiskne své rty na ty mé. Teď jakoby se zastavil čas. Po chvíli se odtáhneme.

,,J-já do koupelny půjdu." Vykoktala jsem ze sebe. Až když jsem stála před zrcadlem mi došlo co to vylezlo za větu. Vždyť to nedává ani smysl?! Všimnu si že mé vlasy nejsou pod ramena ale do půl zad. Jedno se musí nechat, mé vlasy rostou rychlostí světla. Osprchuju se, rozčesu vlasy a vrátím se do pokoje. Už tu není. Uf. Teď mi došlo že mi na něm záleží víc než jako kamarádovi. No do hajzlu. Zrovna v téhle době se do někoho zamilovat je celkem problém.