who are you?! (budoucí přepis)

• part nine

Dlouho jsem ji neviděl. I kluci si toho všimnuli, že se mám dobře. Již jsme si plánovali další tour, psali nové písničky a užívali si volno. Nic nám v tom nebránilo, já jsem byl spokojený. Nikdo mě nerušil. Ale stále mě trápila ta stejná otázky. Chci stále vidět nebo ne? Trápilo mě to, ale kdyby pochopila to, že jí nemiluju. Chápe to nebo ne? Kdyby mě milovala, tak by chápala mé rozhodnutí. Ale ona stále chce něco po mně, něco, co je proti mé srsti. Chápe to? Sám to nevím, protože ji do hlavy nevidím a říct mi to nechce. Jak jí k tomu donutím? Řekne mi pravdu nebo mi bude lhát? Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, ale která by byla ta správná?!

"Ashi!" Lusknul mi před očima Luke. Zavrtěl jsem hlavou a koukal na něj. "Teď se jdou nahrát bicí, tak šup šup." Letným pohybem jsem se zvednul z pohovky a zamířil do nahrávací místnosti.

"Tak jo, můžeš." Řekl produkční (pozn. autora: opravdu nevím, jak se jmenuje ten člověk, který sedí za tím pultem a pracuje s tou nahrávkou). Vzal jsem do rukou paličky a začal hrát na bicí podle not. Musel jsem to několikrát přehrávat. Buď jsem to posral, nebo jsem to udělal úplně jinak.

Po chvilce jsem konečně mohl jít. Místo mě tam nastoupil Michael. "Hej, kámo, co to s tebou dneska je?" Zeptal se mě Luke, když ke mně přisednul na sedačku, položil si kotník pravé nohy na levé koleno.

"Nic." -  "Máš noční můry, křičíš ze spaní, brečíš a pak jsi unavený. Měl bys s tím něco dělat." Ano, Luke měl pravdu. Potřeboval jsem pomoc. Mohla za to ona! Nikdy jsem ji nic nevyčítal, ale od toho posledně jsem byl úplně mimo. Ve všem měl Luke pravdu. Nechtěl jsem jí už vidět. Nestýskalo se mi po ní. I když se to zdá, že jsem bezcitný tak nejsem. Jen jsem na ní dlouhodobě naštvaný. Nechtěla pochopit mé myšlenky a byla strašně náladová. To, že nestojím při ní, tak nijak neznamenalo, že ji nemám rád.

"Zajdu s tím za psychiatrem. Snad mi pomůže." - "Víš, že tě máme rádi a pomůžeme ti." Usmál se Luke. Samozřejmě jsem to věděl a ani jeden mi to nemusel říkat.

Nevím, jak dlouho jsme nahrávali, když jsme vyšli ven, tak byla už skoro tma. Podíval jsem na mobil, který ukazoval 8:56 p.m. Lehce jsem protočil oči a zandal mobil zpět do kapsy. Byl jsem rád, že jsem v autě a jedem k nám. Doma jsem se ani neobtěžoval jíst večeři a prostě rovnou jsem šel k sobě, kde jsem se rychle převléknul do volnějšího oblečení na spaní a rovnou si šel lehnout.

Zdálo se mi opět to samé jako poslední měsíc. Viděl jsem umírat. Mluvila ke mně a prosila mě, abych si s ní promluvil. Nechtěl, protože jsem stále nechtěl vidět a mluvit s ní. Probudil jsem se celý udýchaný ze snu, podíval jsem se na hodiny na mobilu. Za minutu půlnoc, prošlo mi hlavou rychle. Podíval jsem se na strop. Z ničeho nic mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na číslo, které mi ovšem nebylo známé. Možná proto, že bylo na displeji napsáno Skryté číslo. Byla přesně půlnoc. Zvednul jsem to a řekl: "Halo?"

"Ahoj Ashi, tady…“

 ***

Přesně tak. Utnu to v nejlepším. Možná z vás někdo tuší, kdo to je, ale to se dozvíte v dalším dílu. Povídka se začíná chýlit ke konci. Dopíšu pár dílů a začnu plánovat další projekty. Takže se máte na co těšit ;). Další projekty, které mám v plánu, zatím nevyzradím nechám si to v hlavě. A ano, vím že je středa, ale když jsem cca měsíc nic nepřidala tak to máte o něco dříve ^^

♥VOTE♥COMMENT♥