who are you?! (budoucí přepis)

• part thirteen aka. epilogue + thanks

~ o necelé dva roky později ~

Skoro dva roky. Skoro dva roky jsem žil bez Natálie. Její brek a řev mi nijak nescházel. Turné, nové písničky a i alba se nám dařili. Byl jsem za to rád. Nic mě netrápilo. Duchy jsem už neviděl, ani Kotvu. Nikoho z druhé strany. Nic. I kluci poznali, že jsem šťastný a za to jsem byl rád.

Nyní jsme opět měli chvilku pauzu od hraní, žádné koncerty nebo rozhovory. Prostě volno. Občasné psaní písniček, občas nějaká fotka s fanynkou, ale to bylo vše.

Teď, když se prodírám svými myšlenkami, tak jsem v parku. Čerstvý vzduch mi dělá dobře. Sednul jsem na lavičku a koukal před sebe.

"Ahoj." Ozvalo se. Podíval jsem se na dívku, která seděla vedle mě.

"Kotvo?" Dívka se usmála. "Já jsem tě nevolal."

"Já vím, ale někdo jiný s tebou chtěl mluvit a myslím, že i omluvit." Usmála se.

"Natálie?" Zašeptal jsem. Kotva přikývla. "Dobře." Souhlasil jsem. Kotva zavřela oči a něco si mumlala.

"Ashi?" Uslyšel jsem a otočil hlavu na druhou stranu, kde seděla Natálie. "Já. Bych se ti chtěla omluvit. Za to, co se stalo. Bylo toho na mě moc a prostě-" - "To je dobrý." Usmál jsem se na ni.

"Natálie, řeknu mu to." Popostrčila Kotva k něčemu Natálii.

"Co mi má říct?" Zeptal jsem se.

"Po tomhle mě nebudeš moct zavolat. Zůstanu na druhé straně." Řekla Natálie.

"Počkat. Co?" Nechápal jsem.

"Natálie chce říct, že se rozhodla o tom, že již nebude procházet a zůstane na straně, kde jsou mrtví, teda jejich duše. Tím pádem se nevrátí. Nebudeš jí moct zavolat." Usmála se kotva.

"Nevím co na to říct."

"Nemusíš říkat nic. Rozhodla jsem se." Usmála se. "Nebude ti vadit, když tě naposledy obejmu?" Zeptala se mě Natálie.

"Ne, nebude." Řekl jsem. Natálie ke mně pomalu přišla a objala. Opět byla chladná jako poprvé, když jsem ji poznal. Po chvilce se ode mě odtáhla.

"Jednoho dne poznáš dívku, která tě bude milovat, bude upřímná. A bude to dřív, než si myslíš." Řekla a usmála se. "Opět vidím světlo na konci tunelu. Je tam teplo a moje babička." Koukla se někam do dálky. Pomalým krokem se tím směrem rozešla. "Mám tě ráda Ashi." Usmála se a po pár metrech zmizela. Chtěl jsem se podívat na Kotvu, ale ta tady taky nebyla. Zvednul jsem se z lavičky a šel pryč z parku. Koukal jsem na zem, když tu náhle do mě někdo vrazil.

"P-p-pardon. Nechtěla jsem." Usmála se na mě blondýnka a u toho si začala sbírat věci ze země, které ji při tom vražení spadly. Byla trochu podobná Natálii.

"To je dobré." Usmál jsem se.

"To je ona. To je ta dívka." Ozval se hlas. Natáliin hlas. Usmál jsem se znovu a sklonil jsem se k ní a pomohl ji s věcmi.

"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se.

"Bryana." Usmála se a stoupla si. "A ty?"

"Ashton." Sebral jsem poslední věc ze země a ještě jí to podal. "Eh, nechtěla bys. Nechtěla-nechtěla bys ses někdy sejít a jít třeba ven?" Zeptal jsem se.

"Jasně, tady máš moje číslo." Na kus papírku mi napsala číslo. Kousek jsem s ní ještě šel a povídali jsme si. Byla hodně příjemná dívka. Natálie měla pravdu. Zamiloval jsem se do ní.

---

[a:n] tímhle dílem ukončuji tuhle povídku. strašně bych vám chtěla poděkovat za to, že jste tuhle povídku četli. vím, že občas tam byli nějaké nesrovnalosti, ale snad vám to nevadí. fakt vám děkuju :)) a že si přečtete i další mé povídky ^^  možná ještě přidám něco, ale to už nebude podstatné, tolik :D