• part ten

94 11 0
                                    

Probudil jsem se celý udýchaný ze snu, podíval jsem se na hodiny na mobilu. Za minutu půlnoc, prošlo mi hlavou rychle. Podíval jsem se na strop. Z ničeho nic mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na číslo, které mi ovšem nebylo známé. Možná proto, že bylo na displeji napsáno Skryté číslo. Byla přesně půlnoc. Zvednul jsem to a řekl: "Halo?"

"Ahoj Ashi, tady Natálie." Nechápal jsem, co se děje. Jak mi mohla volat? Vždyť byla mrtvá a mrtví jen tak nevolají a nemají mobil. "Ashi?" Zašeptala, až toho mi přejel mráz po zádech. "Jsi tam?"

"A-ano." Vykoktal jsem ze sebe. V čem byl problém, že jsem s ní nedokázal mluvit normálně? Stále jsem nedokázal pochopit, že se mnou mluví, když jsem ji odehnal pryč.

"Prosím, mluv se mnou. J-já potřebuji hřejivé lidské slovo." Ztěžka jsem polknul, měl jsem v sucho krku a nevěděla jsem, co ji na to mám říct. "C-co se děje?" Z hlasu jsem cítil, že na tom není zrovna nejlépe.

"N-nic, já jen... Prostě nevím, co na to mám říct, vždyť jsem tě nechtěl vidět, tak proč-" - "Zní to divně, já vím, ale musíš mi pomoct. Už se blíží konec." Konec čeho? Mluvila chvílemi opravdu nesrozumitelně. Nic jsem jí nechtěl přát, ale co se děje? Byl to pro šok, ale nemohl jsem ji v jednu ráno říct dobrou a jít spát. V tomhle jsem moc nikdy nevynikal. Vždy se snažila lidem okolo sebe pomoc a sám jsem pak chodil jak mrtvola.

Zahloubaný ve svých myšlenkách jsem nevnímal její dlouhý proslov o tom, o čem vlastně mluvila, ale poslední co jsem zaslechl, bylo: "...poslední zkouška." Co? Jak jsme se od částí už se blíží konec, dostali k poslední zkoušce?

"A co mám pro to udělat já?" Zeptal jsem se a u toho už začal trochu usínat. Dlouhé hodiny ve studiu mě vyčerpávají a rád spím.

"Pomoc mi s tou poslední zkouškou a pak bych měla jít za světlem." - "Počkej, co? Za jakým světlem?" Trochu hodně jsem nechápal, co tím myslí.

"Světlo, tam kam odcházejí duše zemřelých, aby měli klid. A já sama ho nemám, protože musím udělat něco, co mě tady drží." Aha! Konečně mi to objasnila. Ale co by ji tu mohlo držet? Něco, ten den udělala špatně nebo něco před tím.

"Pomůžu ti, ale teď musím jít spát. Jsem strašně unavený z nahrávání a-" - "Jasně, chápu. Dobrou." A zavěsila. Jak mi dokázala volat? Vždyť je mrtvá, to snad umí něco, co normální člověk neumí? Zavrtěl jsem hlavou, mobil schoval pod polštář a okamžitě se propadl do spánku.


Další den, ráno. Snídaně proběhla v klidu. Měl jsem v plánu jít navštívit psychologa, aby mi aspoň nějak pomohl. Cestou k tomu doktorovi jsem stihnul koupit kafe a i vyfotit si s fanynkama. Bylo i celkem hezké počasí.

Čekal jsem v čekárně, kde bylo plno obrazů a fotek na téma psychologie. Proč tu vlastně jsem? Oh, ano vím. Kvůli ní. Nechtěl jsem být na ni hnusný.

"Pane Irwine, můžete jít dál."

[A:N] Po dlouhé době jsem konečně napsala. Nebyla chuť psát, ale snad mi to prominete :D

who are you?! (budoucí přepis)Kde žijí příběhy. Začni objevovat