who are you?! (budoucí přepis)

• part twelve

"Jak jako, že se tě nezbavím?!" Zhrozil jsem se.

"Protože ses mě pustil k tělu. A tak tě mám ve své moci a to znamená, že tě můžu ovládnout, mučit. Ale nejen tebe, ale i tvé kamarády." Usmála se. Byla naštvaná? Nebo se mě snaží schválně nasrat, abych vybouchnul? Nechápal jsem to, nechápal jsem jí a nechápal to, co se tady děje.

"Ale já tě tu nechci." Řekl jsem. Nechtěl jsem nikdy ve svém životě. Nikdy jsem ji nechtěl vidět. A teď jsem ji nechtěl ani pomáhat.

"Máš ovšem smůlu. Já tu zůstanu." Sedla si na mojí postel a začala si prohlížet své nehty. Já na ní koukal pohledem "co to".

"A proč jako?" Zeptal jsem se.

"Tak zaprvé, ses mě pustil k tělu, za druhé jak můžeš ty a ten tvůj kamarád tvrdit, že ta holka." Bylo my jasné, že tou holkou myslela Teu. "Je v pohodě?! A za třetí mě baví tě mučit i tvé kamarády." Zasmála se ďábelsky.

"A tebe baví si hrát v jednu chvíli na chudinku a v druhou chvíli se změnit v takovou mrchu?!" Zařval jsem na ni. "Já na to nemám, a jestli jsi, s prominutím, taková kráva tak pak je dobře, že jsi chcípla." Řekl jsem naštvaně. Začal jsem se oblíkat, potřeboval jsem jít ven. Seběhnul jsem dolů, kde ještě seděli kluci.

"Kam jdeš?" Zeptal se Michael.

"Ven. Potřebuju si srovnat myšlenky." Odpověděl jsem.

"Ale vždyť je noc." Namítnul Calum.

"Já vím, ale jinak to nejde." Řekl jsem, nazul si boty a vyrazil ven. Dal jsem si do uší sluchátka a poslouchal písničky svých oblíbených skupin.

Byl jsem rád, že jsem vypadnul ven a doufal, že se tu Natali neukáže. Sednul jsem si na lavičku v parku, koukal na rybník a poslouchal písničky. Nohou jsem poklepával do rytmu písničky. Ani jsem si nevšimnul toho, že vedle mě si sedla dívka.

"Chceš fotku? Podpis?" Zeptal jsem se automaticky.

Dívka se na mě zmateně podívala. "Co?" Trochu na mě 'vyvalila' oči a poté zavrtěla hlavou. "Ne nechci, ale chci ti pomoc." Řekla. Tentokrát jsem zas nechápal já. Já nepotřeboval pomoc.

Abych pravdu řekl, tak dívka byla hezká. Hezčí než Natálie. Všimnul jsem si, že má porcelánovou kůži, která vypadala chladně a nemilosrdně. Hnědé, dlouhé vlasy a hnědé oči.
"Jakou pomoc mi nabízíš? Já žádnou nepotřebuji." Řekl jsem.

"Opravdu? A co Natálie?" Usmála se. Podíval jsem se na ní. "To tě neštve, jak na tebe řve, jak se snaží získat tvojí pozornost a vnutit ti, jak ona byla ta dobrá a ostatní stáli proti ní." Věděla, co říká a nebyla to náhoda. Sklopil jsem zrak a jen přikývnul. Měla pravdu, tohle vše mě na Natálii štvalo. Kdybych ji mohl poslat pryč, tak bych to udělal. "Tak vidíš. A já ti dokážu pomoc."

"Ale jak?" - "Neříkala ti něco o, tak zvané kotvě?" Zeptala se. Přikývl jsem. Natálie se o ní zmínila. "Tak já jsem kotva. Skrz mě prochází mrtví na druhou stranu. Natálii jsem dala pravomoc, že může chodit tam i zpět, což si teď zpětně uvědomuji, že byla velká chyba. A jelikož vidím, jak se k tobě chová, tak ji tu pravomoc chci vzít. A tobě pomoc, že bez tvého svolení k tobě nebude moc." Znělo to jako dobrý nápad. Mohlo by to vyjít. Mohl bych se jí takhle konečně zbavit a přestalo by to trápení.

"Dobře, co pro to můžu udělat?" Zeptal jsem se.

"Nic, ale chci mít jistotu toho, že opravdu chceš, abys ji neviděl." - "Budu mít teda možnost toho, že když budu chtít já, tak se objeví." Kotva přikývla. "Dobře, tak to beru." Řekl jsem.

"Chceš se s ní ještě rozloučit?" Zeptala se mě. Bylo to těžké rozhodnutí. Když to udělám, tak to nebude na škodu, když to neudělám, tak budu největší zmrd na světě. A já takový post nechci. Na tenhle post se hodí hodně jiných lidí a já mezi ně nepatřím.

"Dobře, udělám to." Přikývnul jsem a u toho se podíval do země. Byla to jen chvilka a potom jsem se podíval na Kotvu, která měla zavřené oči a něco velmi potichu si mumlala.

"Co po mě chceš?" Ozval se pro mě známí hlas. "A co ten tady chce?!" Řekla Natalie, když se na mě podívala.

"Natálie, trochu se klidni. Došlo k rozhodnutí, že již nebudeš trápit a mučit Ashtona. A bude ti odebrána pravomoc toho, že si můžeš chodit tam i zpět. Nyní zůstaneš na jedné straně. Pokud tě osobně Ash nezavolá osobně, tak se k němu nedostaneš." Vysvětlila celou situaci Kotva Natálii. Natálie trochu koukala nevěřícně, protože se ji tohle nestalo. Očividně.

"Co že? Nějak nechápu." Koukala trochu nechápavě. Ani já a ani Kotva nic neřekli. Když nastalo ticho a nikdo z nás se nevyjádřil, tak to Natálii očividně došlo. "Jasně. Chápu."

"Sbohem Natálie." Řekl jsem.

"Sbohem Ashi." Podívala se na mě. "Mohu tě naposledy aspoň obejmout?" Podívala se na mě. Já jsem přikývnul. Přišla ke mně a objala mě. Byla opět chladná jako, když jsem ji poznal.

"Je čas." Řekla Kotva. Natálie přikývnula.

"Bolí tě to." Řekla Natálie.

"Vím to, ale zvyknula jsem si. Stačí se mě dotknout." Natálie přikývnula a ještě na mě podívala.

"Sbohem." Řekl jsem. Natálie nic neřekla a jen se usmála. Dotknula se ramene Kotvy a zmizela.

"Kdykoliv s ní budeš chtít mluvit nebo ona s tebou, tak budeš muset kontaktovat mě. Jinak se k tobě nedostane." Usmála se. "Stačí myslet na mě říct mé jméno třikrát." Přikývnul jsem.

"A to je vše?" Zeptal jsem se.

"Ano je." Usmála se. "Sbohem." Řekla a zmizela stejně, jako se objevila. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se domů.

[A:N] Jsem se rozhodla. Tuhle povídku už ukončím. Už není nic důležitého, aby pokračovala. Vše jsem napsala. Ještě napíšu poslední díl/part a to bude konec. Je to sice krátká povídka, ale sama nevím, co bych dál psala. Snad vám to nebude vadit :))) A další důvod je ten, že potřebuji psát  If I Stay