who are you?! (budoucí přepis)

• part four

"Natali tam byla," usmál jsem se a napil se čaje. Najednou jsem ji uviděl znovu, jak sedí vedle mě, usmál jsem se na ni. "A teď tu je taky."

"Ale jak ti to máme věřit?" Najednou jsem uviděl prohlubeň, jak sedí. 

"Tak jako to, že když tu sedí vedle mě, ale vy ji nevidíte je tu ta prohlubeň?" Podíval jsem se na ně pohledem alá No? Jen se dívali zděšeně po sobě. Natali se jen nenápadně usmála. "Já jen. Proč mi nevěříte?"

"Protože ji nevidíme. Nemůžeme ti věřit," poplácal mě po zádech Mikey. Jak, že nemohou. Musí. Ale to co mohou vidět, berou jen jako shodu náhod.

"Jak ti mohu pomoct?" Objevila se Natali naproti mě. "Vím, že asi to bude těžké, ale můžeme to dokázat. Spolu," vzala mě za ruku. "Klidně i navždy."

"Ale oni mi tě nevěří. Proč?" Šeptnul jsem směrem k ní. 

"Nevím."

"Heleď víš co. Zařídíme ti nějakého terapeuta, aby ti nějak pomohl," začal nenápadně vykoktávat Mikey. "Potřebuješ pomoc a my ti pomůžeme."

"Jak to můžete říct." Naštvaně jsem vstal. "Nati, polož ty-ty nůžky." Řekl jsem. Zrovna měla v ruce nůžky a něco vymýšlela okolo Luka.

"Heleď. Nevím co ti, očividně jsi nemocný, ale k tomu terapeutovi půjdeš. A přestaň si Calume hrát s těmi nůžkami." Rukou mě chtěl, poplácal po zádech, ale uhnul jsem dřív, než se mě dotkl.

"Nejsem!" Naštvaně jsem si stoupl. "Vy ani nevíte, jak se teď cítím! Nevěříte mi, jen mě berete za někoho, kde je nemocný. Prosím, aspoň v tomhle mi věřte." Snažila jsem se usmát, ale věděl, že mi to nejde.

"Netrap se. Já tě nepovažuji za blázna či co. Beru tě přítele," řekla Natálie a sedla si vedle mě.

"Přítele?" Podíval jsem se na ní tázavě.

"Jako kamaráda," usmála se. Zamrzelo jí to, nebo proč se tak náhle opravila? Zavrtěl jsem hlavou a zvednul se s tím úmyslem, že půjdu do svého pokoje.

"Kam jdeš?" Zeptal se mě Cal.

"K sobě do pokoje. To snad nemůžu?"

"No… jako můžeš, ale budeš mít zase ty přeludy nebo nějaké ty divné vize." Luke to říkal, jako bych byl nějaký blázen. Ne, nejsem. Ani Natálie si to nemyslí, tak proč moji přátelé ano? Nechápal jsem to.

"Jasně." Řekl jsem si k sobě.

"Co jsi říkal?" Podíval se na mě Mikey.

"Nic. Nic." Okamžitě jsem řekl a rychle zmizel ve svém pokoji. Natálie koukala ven z okna.

"Chybí mi teplo." Povzdechla si.

"Ty snad necítíš žádné teplo nebo zimu?" Zeptal jsem se ji a stoupl vedle ní. Zavrtěla lavou.

"Necítím nic. Jestli je zima nebo teplo. Jen ty můžeš cítit to, že jsem studená, ale já sama sebe ne. Štve mě to. Chci být znovu člověk. Chybí mi to. Teď můžou pouze koukat na svoje rodiče, bratra a kamarády ze školy. Nemůžu jim nic říct, protože jsem mrtvá." Sedla si na postel a hlavu si dala do dlaní. "Nemůžu jim říct ani blbé ahoj, nemůžu se jich dotknout. Nemůžu nic. Jen na ně koukat a sledovat jak stárnou. Kdyby byla možnost jakkoliv jim říct, že je mám ráda, a že mi chybí, udělala bych cokoliv." Sednul jsem si vedle ní a položil jí ruku na ramena.

"A já?" Zeptal jsem se.

"Co ty?" Podívala se na mě. Oči měla zrudlé od pláče.

"Bych jim to mohl říct. Vždyť tě vidím, tak bych mohl jít k tvé rodině a ty bys mi to říkala a já bych jim to řekl." usmál jsem se na ní. Usmála se. Okamžitě mi padla kolem krku a objala mě radostí.

"To-to bys udělal?" Podívala se na mě.

"Ano." Usmál jsem se.

"Díky. Budu ti za to moc vděčná."

"Hlavně, když budeš šťastná."

Je tu neděle. Tím jedna povídka. Tento týden to je Who are you?!. Kratší díl, vím to. Snad se líbí. Příští týden opět čekejte jednu z mích povídek.
p.s. kdyby někdo nechápal jak se vydávají povídky. 1 týdně jedna povídka. jelikož povídky vychází v neděli, tak se vydá pouze jedna povídka. 1 neděle = 1 povídka. př. 19.10. vydám I'm Normal, další týden pak zase Life with Sugg a pak zase další týden Who are you?! snad to chápete :D
♥VOTE♥KOMENT♥