who are you?! (budoucí přepis)

• part eleven

"Pojďte dál pane Irwine."

Vešel jsem do bílé ordinace doktora Smitha, který měl ruce spletené v sobě a držel si jimi bradu. "Dobrý den, pane Irwine, tak co vás trápí?" Podíval se na mě doktor.

"Já-já. Uh, no víte, dokážu mluvit s duchy." - "S duchy? Nejsou to nějaké přeludy?" Díval se na mě skepticky.

"Ne, prostě... uh, jak bych vám to vysvětlil." - "Tak začněte od začátku." Vyzval mě doktor Smith. Převyprávěl jsem mu ve zkratce celý příběh. U toho si zapisoval poznámky. Pak si to rychle přečetl a řekl. "Takže říkáte, že ta Natálie s vámi komunikuje." Přikývl jsem. "Víte. Já osobně ji neznám, ale řekl bych, že se snaží s vámi lehce manipulovat. Vydírat vás. Chce být zase jako člověk, ale nejde jí to a proto je na vás tolik napojena, protože vy ji tu možnost dáváte."

"A je nějaká možnost se toho, chci říct jí zbavit?" Podíval jsem se na doktora, který přemýšlel. "Já už totiž nemám na tohle sílu. Jsem vyčerpaný, ale strašně neodbytná."

"Určitě se nějaký způsob najde, jak se jí zbavit, ale já vám s tím aktuálně nepomůžu. Budete to muset najít sám, ale pokud budete chtít, tak tady máte moji vizitku. Kdyby se dělo cokoliv, tak mi volejte a můžeme si domluvit schůzku." Usmál se doktor, který mi podával svou vizitku. Převzal jsem ji a vložil do peněženky. "Je ještě něco, co byste mi chtěl říct ohledně ní?"
"Já... Uh... Nechci ji už prostě vidět, protože se mi zdá, že mi ubližuje. A já tohle nechci." - "Chápu, že vás to může děsit, ale musíte s ní bojovat. Určitě si říkáte, že mě se to lehce řekne, ale jiná možnost do dalšího sezení, ale určitě na něco přijdete. Snažte se držet i blízko vašich přátel, kteří by vám mohli pomoct." Usmál se. Měl pravdu, budu se držet blízko kluků. Ti mi od toho jistě pomůžou.
"Dobře, tak další sezení by se mohlo domluvit za týden. Pokud bude potřeba, tak i dřív." Prohlásil doktor.
"Budu s tím počítat a děkuji moc, doktore Smithe." Potřásli jsme si rukou a odešel jsem domů.

~ POZDĚJI TÉHOŽ DNE. ~

Přišel jsem domů. Vyzul jsem si boty, které jsem něžně odkopnul na stranu. "Tak co Irwin?" Promluvil dívčí hlas.
"Dneska šel konečně k tomu psychologovi, tak snad mu to pomůže." Promluvil hlas Luka.
"Musí s ní bojovat, jinak se ji nezbaví." - "Zkušenosti?" Dívčí hlas jsem znal. Jednou jsem ho slyšel. "Bohužel, ano mám s tím zkušenosti a není to sranda, ale já s tím už umím bojovat." Pomalým krokem jsem se rozešel do obýváku.
"Ahoj?" - "Uh, ahoj Ashi. Tak co sezení?" Zeptal se rozpačitě Luke, který ještě před sekundou držel Teu za ruku a hned ji pustil.
"Ale jo, dobrý. Kdybych měl s ni problém tak mám mu hned volat." Oba dva jen přikývli.
"Kdybys potřeboval pomoc, tak tu jsem pro tebe taky. Vím, čím si procházíš, ale ty máš výhodu v tom, že zmizí, ale já s nimi budu komunikovat do smrti." - "Já vím, díky moc. Doktor říkal, že mám trávit víc času s vámi." Usmál jsem se.
"Tak já půjdu, mám hodně věcí do školy." Usmála se a pomalu se zvedla. Luke se za ní otočil a díval se na její zadek. "Luku." Promluvil jsem na něj a jen se na mě otočil.
"Co? Je to snad trestný koukat na tak skvělý zadek tak skvělý holky?!" - "Počkat vy jste jako...?" Luke zavrtěl hlavou. Takže jsou jen kamarádi, ale Luke by chtěl být něco víc. Chudák kluk, v tomhle prostě nemá štěstí. Usmál jsem se a rozcuchal jsem mu jeho účes. " Hele!" Ozval se hned.
"Čus, kluci. Tak co?" Ozval se Calum a za ním stal Michael.
"Ale jo, dobrý. Někdy příští týden se opět uvidíme." Usmál jsem se.

Den byl super. Hodně jsme se užívali den volna, protože jsme o nic nestarali. Rychle jsem se navečer a šel si lehnout. Trochu jsem i kontroloval Twitter.

'@Ashton5SOS: best day of my life with @Luke5SOS @Calum5SOS @Michael5SOS'

Fanoušci opět začali reagovat na můj tweet a žádali mě o sledování a další možné věci, které se dali na Twitteru dělat. Rychle jsem se vysprchoval a potom si lehnul do postele. Podíval jsem se ještě na internet.
"Myslela jsem, že mě máš rád a ne že se mě snažíš zbavit!" Slyšel jsem opět Natalii.
"Neexistuješ! A ubližuješ lidem kolem sebe a hlavně mě!"
"Cože?! Tobě bych nikdy-" - "Ale děláš!" Natálie si přisedla na moji postel, blízko vedle mě. "Ale já tě miluju!" Řekla a nahýbala se ke mně, jako by mě chtěla políbit.
"NE! Jdi pryč! Jdi pryč z mé hlavy!" Začal jsem na ni křičet. Nechci ji ve svém životě už nikdy vidět. Podíval jsem se na její obličej, který se začal škodolibě smát.
"Ale zlatíčko, mě se nikdy už nezbavíš." To bylo to poslední, co jsem chtěl dnes slyšet.

[A:N] Uff, po dlouhé době přidávám. Budu se hlavně teď zaměřovat na tuhle povídku, protože se ji snažím co nejdříve ukončit, abych mohla psát další. Snad se líbí ^^