What is love-Larry Stylinson

1

"Pane Tomlinsone! Jsme tak rádi, že jste konečně dorazil." zvolala blonďatá žena hned jak se přede mnou otevřely dveře. Ale nejdříve bych vám asi měl objasnit, jak jsem se před samotné dveře tohoto Londýnského baráčku dostal. Pojďme tedy začít od úplného začátku. Jmenuji se Louis Tomlinson, narodil jsem se v malém městečku s názvem Doncaster, kde jsem odchodil jak základku tak střední. Všechno v mém životě bylo skvělé až na jeden důležitý detail. Celých svých devatenáct let, co chodím po téhle zemi, mě sžíralo tajemství....tajemství o mé orientaci. Ano, myslím, že už všichni pochopili...jsem gay. Řekl jsem si, že maturita ukončila jednu část mého života a já do té další nechci jít se lží, jako byla tato. A když to řeknu hodně zkráceně tak to začalo slovy: "Mami, tati musím vám něco říct." No a skončilo to větou "Sbal si věci a vypadni." Pár dní od tohoto milého přijetí mých rodičů, jsem našel inzerát, že jedna londýnská rodina hledá na prázdniny chůvu malé holčičky. No a tak teď stojím před již už několikrát zmiňovanými dveřmi.

"Dobrá tedy, doufám, že je Vám vše jasné. Kdbyste měl ještě jakýkoliv dotaz, neváhejte zavolat. Clarisa přijde ze školy kolem třetí, záleží jak se zdrží s kamarády. A teď už musím letět, práce nepočká" zasmála se paní Swiftová a ukončila tak svůj nejméně hodinový proslov o tom, co vše zde bude naplňovat mou práci. Ve zkratce řečeno, tu budu hlídat osmiletou holčičku jménem Clarisa, je prý milá a šikovná, takže doufejme, že v tom její matka nelhala. Moje pracovní doba je od 6 ráno do 7 večer. Naštěstí tato práce zahrnuje i bydlení, takže se na dva měsíce stanu obyvatelem tohoto nádherného domu. Můj pokoj je ve druhém patře, úplně v zadu. Je nádherný, u nás v Doncastru jsem nikdy nic takového neměl. Připadám si jak v pohádce.

Zrovna jsem si dovybaloval poslední kousky oblečení, když jsem v zámku uslyšel klíče. Můj zrak okamžitě vymrštil k hodinám, které ukazovali teptve půl dvanácté. To přeci nemůže být Clarisa. První myšlenka co mě napadla, byla, že to jsou zloději...Jasně Tomlinsone, zloději totiž normálně mívají klíče, aby si mohli odemknout. Ale kdo jiný? Pan Swift je někde na pracovní cestě jak mi bylo řečeno a vracet se má až příští týden, paní Swift by měla být v práci a Clarisa ve škole. Tak kdo kurva. Sebral jsem veškerou odvahu a odhodlání, které jsem v sobě našel a potichounku se vydal po schodech dolů. Nemusel jsem ani hledat. Hned jak jsem sešel schody uviděl jsem v kuchyně muže, stojícího zády ke mně. "Ehm" trošku jsem si odkašlal, abych na sebe upozornil. "Kurva" zařval ten neznámý a upustil skleničku, kterou držel. "P-promiňte, nechtěl jsem vás vylekat" zakoktal jsem a přisedl jsem si na bobek k němu, abych mu pomohl sesbírat střepy. "Proč se tu doprdele tak plížíš?!" vyštěkl na mě a konečně my věnoval pohled. A můj ty bože. Říkám vám jsem si jistý, že jsem na moment ztratil dech. Je nádherný. Jeho tvář je jak vytesaná od boha, jemné ale zároveň ostře řezané rysy, krásné nadýchané rty a jeho oči. Stačil jedinný pohled do těch pronikavých smaragdů v kterých snad sám ďábel ztratil duši. "Umíš i mluvit, nebo tu budeš jen takhle čumět?" okřikl mě znova a zvedl se. Tak jo, je to idiot. Ale to už tak bývá. Asi by bylo i nespravedlivé aby někdo tak pohledný byl i sympatický...měl by pak prostě všecno a to...to se prostě nestává. "Já se tu neplížím." řekl jsem nepříjemně a také se zvedl od rozbité skleničky. "Páni, takže mluvit umíme." uchychtl se. Kurva kurva  kurva...on má ďolíčky. "Předpokládám, že pan Swift nejsi" řekl jsem a naoko si ho projel pohledem, jako bych to už neudělal tak stokrát předtím. "To fakt nejsem" zasmál se. "A představíš se mi nebo..."schválně jsem větu nedokončil, abych mu dal požnost mi říct s kým mám tu čest. "Nebo co?" odpověděl. Bože on je fakt kretén. Prokroutil jsem očima a trochu si povzdechl. "Já vím kdo jsi a to stačí" dodal povýšeně a připravil se k odchodu. "Měl bys uklidit ty střepy, Clarisa by se o ně pak mohla pořezat." zavoal jsem na něj. "To ty jsi tady chůva" zachechtal se. Sral mě, sral mě tak neskutečně moc a to ho znám doslova pár minut. Přešel jsem k němu. "To sice ano, ale ne tvoje. Tvůj bordel si uklízej sám" řekl jsem a přitom se díval do těch ďábelských očí. Jakmile jsem to dořekl, zrak jsem odvrátil a nenápadně do něj šťouchl ramenem při odchodu. A skutečně bych odešel, kdyby mě ta velká dlaň za paži nepřitáhl zpátky. "Jsi docela drzí prcku" řekl a snažil se schovávat úsměv. "Aspoň nejsem arogantní." odpověděl jsem. "Přijdu ti arogantní?" pobaveně nadzvedl obočí. Na to jsem pokrčil rameny a chtěl se vrátit k mému předešlému plánu, což byl odchod do pokoje. Bohužel Jeho plán rozhodně nebyl mě pustit. "Jmenuju se Harry, Harry Styles. Pracuji tady jako kuchař a zahradník." říkal to....no prstě celkem mile. "Já jsem Lo..." " Já vím, Louis Tomlinson, nebo-li chůva naší princezny." zasmál se a jeho úsměv donutil i mě k jednomu malému. Pak se zničeho nic obrátil zpátky do kuchyně a já pochopil že náš rozhovor skončil. Vyšel jsem zpátky nahoru do svého pokoje a rozhodl jsem se, že dřív než bude třeba, už nevylezu.