What is love-Larry Stylinson

17

Jediný co jsem vnímal, byl ten hukot co se mi ozýval v uších. Ani nevím jak dlouho už s uslzenýma očima běžím nočním Londýnem. Nezajímalo mě to...nezajímalo mě nic. Ta neskutečná bolest, která se stále zvětšovala na místě mého srdce byla k nevydržení. Konečně jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Jsem si jistý, že v téhle části jsem ještě nikdy nebyl. Posadil jsem se na lavičku, která byla scela opuštěná pod nádherným vzrostlým stromem. Nádech, výdech...pokoušel jsem se nadýchat čerstvého vduchu. Jak mi to mohl udělat. Myslel jsem, já kterén opravdu myslel, že to co se mezi námi děje je skutečné. "Lou!" ozvalo se prázdnou ulicí. Už ho nikdy nechci vidět. Pozoroval jsem ho pobíhat pár metrů ode mě jak řve mé jméno...neozval jsem se.

HARRY POV

"Kurva" zanadával jsem si pro sebe, když se brzo ráno ozval zvonek a mě tak probudil. Moc jsem toho nenaspal. Až do rána jsem běhal po nejbližších čtvrtí a pokoušel jsem se ho najít. Protřel jsem si oči a otevřel dveře. "Lou" vydechl jsem nevěřícně a automaticky ho objal...až po chvíli mi došlo, že mi mé objetí neoplácí. "Ehm, já, omlouvám se." zašeptal jsem, když jsem ho pustil. "Jen jsem o tebe měl hrozný strach Lou." dodal jsem a smutně se na něj podíval. Jeho pohled byl však naprosto prázdný. "Potřepuju mluvit s Taylor." řekl rázně a vešel dovnitř. "Ona ještě spí, ale můžu ti zatím udělat čaj, nebo kakao nebo prostě něco" bylo mi hrozně. Víc než dobře jsem si uvědomoval jak moc jsem to posral...ale já o Louise nemůžu přijít, o něho prostě ne. "V pořádku, nic nepotřebuju. Počkám v kuchyni." promluvil stejně jako dosud s naprosto suchým tónem a odebral se do vedlejší místnosti. Nedalo mi to a prostě jsem musel jít za ním. "Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím." řekl jsem, když jsem si sedal na židli vedle něho. "Nejsem tady kvůli tobě." odpověděl bez toho aniž by se na mě vůbec podíval. "Louisiiii" vypískl dětský hlásek a sedl si Louimu na klín. Myslím si, že Clar si vůbec nevšimla, že tady Lou přes noc nebyl, prostě má jen radost, že ho vidí. "Louisi." vydechla ta blonďatá pipina, když vešla do místnosti. "Zlatíčko běž se obléknout, ano?" řekla Clarise a ta bez řečí odešla nahoru. "Louisi, nečekala jsem tě." řekla, když si k nám přisedla. "Ani já jsem nečekal, že se tu ještě někdy objevím." odpověděl Louis a já viděl jak moc je nervózní. "Ale došlo mi pár věcí a vlastně jsem se vám přišel omluvit Tay" řekl a já na něj chvíli snad zíral s otevřenou pusou....za co se chce kurva Taylor omlouvat. "Najmula jste mě jako chůvu vaší dcery, to byla jediná činnost, kterou jsem měl tady vykonávat. Samozřejmě nemůžu popírat to, že s některým vaším jednáním opravdu nesouhlasím." řekl a vydechl nahromaděný vztek. "Ale nejsem tu od toho abych vás soudil. Přišel jsem stáhnout mou výpověď a poprosit vás o to, abyste mě tu nechala. Budu neskutečně rád, když pro vás budu moc dál pracovat." dokončil svůj proslov a já prostě jen nevěřícně zíral. Nechápu to. Taylor jeho nabídku samozřejmě přijala a Louis se slovi "city na pracoviště nepatří" znovu nastoupil.

Zrovna byl oběd a já zavolal Louise na jídlo. Dělal jsem špagety, protože vím jak moc je má rád. "Proč jsi se takhle rozhodl." nevydřel jsem to nesnesitelné ticho a vyjekl jsem tuhle stupidní otázku. "Proč jsem se rozhodl kvůli tobě nezahodit skvěle placenou práci s bydlením." podíval se na mě. "Protože mi za to zkrátka nestojíš." dodal naprosto klidně a dál pokračoval v jídle. "Lou, já vím, že jsem ti ublížil a věř mi, že kdybych mohl, tak dám cokoliv za to abych to všechno vrátil" než jsem se stačil nadechnout Lou mi skočil do řeči. "Ale vrátit to nemůžeš." vyštěkl a podíval se na mě. Na moment, opravdu jen na malou chvíli jsem mohl vidět tu neskutěčnou bolest v jeho očí. Pak se prostě zvedl a odešel.