Assassin ✔️

Neuf

Claude musel jednat, než ho někdo najde, jak stojí sám na opuštěné ulici. Navíc musel najít svého strýčka, kterého ztratil při rvačce na náměstí.
Když si vzpomněl na Julia, jeho strach se stokrát zvýšil.
Rozeběhl se a hned první co ho napadlo bylo, jít do knihkupectví, kde momentálně žil.
Unavovalo ho běhání, a proto vylezl po římse na jednu z budov a začal přeskakovat střechy, jako nějaký blázen nadopováný cukrem.
Měl však naspěch, zrychlil a při dalším skoku mu podklouzla noha pod střešními tašky a on spadl ze střechy. Dopadl na chladnou zemi, bez známek života.

Otevřel oči.
Ležel na měkké posteli. Snadno poznal že ve své.
Bolela ho hlava, přičemž jí měl omotanou obvazy. Nad nim stáli dvě postavy. Tu jednu poznával, jelikož to byl strýček Julio a ten druhý byl oblečen do bílé vesty. Nosil velké, černé, kulaté brýle a v ruce držel měděné hodinky. Po nějaké době stopky zatavil a něco řekl.
Claude mu nerozuměl, leč zvuky slyšel jaksi ztlumeně. Asi následky pádu, pomyslel si.
Když si ho všimli, jeho sluch se začínal pomalu zostřovat.
„Kolik vidíš prstů?" zeptal se lékař.
„Tři. "odpověděl téměř okamžitě.
Doktor přikývl a začal se bavit společně s Juliem. Znovu mu nerozuměl, tentokrát to ale nebylo tím, že ho neslyšel, jelikož začal mluvit doktorskou mluvou, přičemž mu pravděpodobně nerozuměl ani strýc, jeho výraz mluvil za vše. Pak vyprovodil muže z pokoje a Julio si k němu přisedl.
„Mohu se zeptat, proč tě strážníci našli ležet na zemi?" začal zhurta.
Tohle nečekal. Musel něco vymyslet, nemohl mu říct pravdu.
„Běžel jsem s davem a pak do mě někdo strčil, zhroutil jsem se na zem, probral až tady, ve svém pokoji." zalhal.
Podezřívavě si ho prohlížel. Chvíli to vypadalo že mu neuvěří, přesto přikývl.
„Dobře, ale lež, potřebuješ odpočívat." vstal a odešel z místnosti.
Claude si oddychl. To bylo o fous.
Bolela ho hlava, země se točila. Čekal, kdy vyvrhne obsah celého žaludku, to se naštěstí nestalo.

Celý odpoledne proležel.
Templáři ho pravidelně obsluhovali. Donesli mu žabí stehýnka, které měl mít původně k obědu. Také mu dolévali víno do džbánu každý dvě hodiny.
Blížil se večer a on dojídal sváteční kuře, ovšem to nebylo tak dobré jako od maminky, tu chuť si pamatoval dodnes. Neměli to tak dobře okořeněný. A nalijme si čistého vína, koření dodává tu správnou chuť.
Světlo mu pohladilo obličej a on si vzpomněl co mu tehdy říkala Annie. Dnes v noci se mají setkat v katedrále Nother-Dame. V tomhle stavu nebylo dobré, kdyby se potuloval v noci po ulici. Ať už kvůli jeho zranění, tak i kvůli obyvatelům, kteří za důsledkem potyčky na náměstí vykládali svoje teorie o ukončení monarchie nebo že král bude do týdne svržen. Celkem z nich vycházel strach, protože ti to neměli v hlavě v pořádku.
Chápal je. Na události přišlo poměrně dost lidí o život a jejich příbuzní to nemuseli psychicky ustát, jednoduše mohli zešílet.
I on se takhle cítil, když mu umřel otec. Pomýšlel na sebevraždu nebo na seppuku. Tak či onak, jedině co ho drželo aspoň částečně při smyslech bylo poslední otcovo přání. A to říct, to že je po smrti. Díky bohu, že takový úkol dostal, jinak by už věděl, co by ho čekalo, kdyby umřel.
Každopádně se rozhodl že bude muset vyrazit až v noci.

Slunce zapadlo a Claude vstal z postele. Zamotala se mu hlava, přesto zůstal na nohou. Oblékl si svůj assassinský převlek a vyrazil do tmavých ulic Paříže.
Rozhodl se, že přeci jen bude rozumnější, když nebude tolik spěchat, jinak by taky do cíle dorazit nemusel.
Měsíc už se vznášel na obzorem a on dorazil před dveře katedrály, u který probíhala furt rekonstrukce. Nikoho neviděl. Přesto když se ohlídl, tak nad sebou uviděl postavu, opět jak skáče z nepředstavitelné výšky do sena. Od minule se ale něco změnilo. Její trik se povedl a lehce přistála na seně. Pak vstala a zaradovala se.
„Dal jsi sis tedy načas, mezitím co jsem na tebe tady čekala, tak jsem se málem dvakrát zabila." řekla furt s úsměvem ve tváři.
„Promiň, měl jsem celkem těžkou cestu domů, málem jsem si rozdrtil hlavu na maděru." řekl taktéž v dobré náladě. Zarazila se.
„Tak co jsi po mě chtěla?" zeptal se.
„Počkej, co se ti stalo, máš hlavu jako švestku." a poukázala na ne moc pěknou bouli na spánku.
„Myslíš tohle? Pospíchal jsem a na střeše mi to uklouzlo, zřítil jsem se asi z pěti metrů."
„A nebolí tě to?" řekla s ustaraným hlasem a výrazem ve tváři.
„Je to snesitelné." odpověděl s důrazem na to, že se nemusí strachovat. Povzdechla si.
„Tak pojď za mnou." pobídla ho.
Claude šel ochotně za ní.
Opět šli tou a samou cestou jako minule. Otevřela tajné dveře za katedrálou a vydali se do jejích útrob. Ještě ale před tím zkontrolovala hodinky, které schovávala v kapse kápi.
Když vešli do hlavní místnosti všude byla tma, jediné, co to tam osvětlovalo, byly čtyři svíčky, položeny na porcelánových talířcích. Všechno to světlo drželi dohromady čtyři muži, se zakrytými obličeji.
Annie přistoupila mezi muže a postavila se jim zády.
„Přistup." rozkázala.
Claude uposlechl a postavil se před ní.
„Vytáhni svoje dýky."
Vzal z opasku dvě poměrně velké nože. Annie si je vzala do ruky.
Přilož pravou ruku na své dýky, na svůj symbol Assassina."
Jak řekla, tak učinil.
„Přísaháš svoji věrnost Assassínům ?"řekla nahlas muž za dívkou.
Claude chvíli váhal, nevěděl, co se děje. Přesto odpověděl.
„Ano."
„Slibuješ, že nezabiješ nevinného, nebo někoho kdo není pro nás překážkou?" otázal se tentokrát mu po pravé straně.
Vzpomněl si na ty lupiče, ale přesto odpověděl kladně.
„Přísaháš, že zůstaneš skryt před zraky lidí, pokud si to situace nevyžádá? pro změnu řekl muž po levém boku.
„Přísahám."
„Nekompromituješ Assassiny, za žádných okolností?" promluvil muž za ním po pravé straně.
„Ano."
„Přísahej, přísahej v něco, co bys za žádnou okolností nechtěl ztratit." uzavřel kruh muž na levé straně za ním.
„Přísahám na smrt strýčka Julia, který mi poskytl domov po smrti mého otce, na to že budu dodržovat vaše pravidla." řekl sebejistě.
„Vítej mezi Assassiny. přivítala ho Annie a řízla ho dýkou do ruky, na níž měl přiložen nůž.
Claude cukl a podíval se na svoje, ne až tak vážné poranění. Uviděl jen krev a sek, který mu pravděpodobně zanechá jizvu.
„Než se vzpamatoval, všude bylo osvíceno a konečně spatřil tváře všech čtyř mužů.
„Vítej kluku." řekli naráz všichni a tři z nich kteří ho neznali a on neznal je ho poplácali na zádech kamarádským způsobem.
„Seznam se s Clausem, Leopoldem a Markusem." pobídla ho Annie, přičemž všichni tři k němu přistoupili a podali si mezi sebou ruce.
Navzájem se přivítali.

„Annie, můžeš na chvilku?" zeptal se Claude a ona ho vybídla do vedlejší místnosti.
„Co potřebuješ?" zeptala se ho zvědavě.
„Proč jste ten rituál nedělaly, když jsem přišel poprvé?"