Assassin ✔️

Douze

Julio dopadl na kamennou dlažbu. Z hlavy mu začala téct rudá krev.
Claude ztuhl s vyděšeným výrazem ve tváři, který se dal těžko popsat. Zároveň cítil v sobě vztek s toho, co právě udělal.
Stál úplně nehybně do té doby, než uslyšel udivený hlas templáře za ním.
„Za krále!" vykřikl ten s mečem a tehdy se Claude vzpamatoval.
Otočil se a spatřil ho, jak to k němu míří s šavlí v ruce.
Mířil na hlavu, a tak uhnul.
Zbraň se trefila opět do dřevěného okenního rámu, hned vedle seku po strýci.
Claude ho odkopl.
Meč mu zůstal ve dřevě a templář se svalil na zem. Než stačil, jakkoliv zareagovat ten druhý, vyskočil z okna a přistál perfektně na zem vedle Julia. Ležel v kaluži krve. Teď mu však nemohl pomoct. Pravděpodobně už ani nedýchal. Ukradený meč měl furt v ruce.
Rozeběhl se do temných ulic Paříže. Poslední, co uslyšel bylo hlasité křičení templářů o pomoc.

Když doběhl ke katedrále, měl oči plné slz, tak že nic neviděl.
Párkrát mrkl, aby dostal vodu ze zornic, ale nedařilo se mu to, jelikož slz přibývalo.
Přestal s tím bojovat a vyrazil za stavbu, kde se nacházeli tajné dveře. Nic neviděl, škvíry byly malé a snadno přehlédnutelné.
Začal proto naslepo strkat klíč do kamenů.
Asi po deseti minutách našel tu správnou mezeru, furt se slzy v očí, které mu to stěžovaly.
Klíč se zasunul do zámku, otočil s ním a západka cvakla. Tajné dveře se otevřeli. Seběhl s točitých schodů, div že se neskutálel.
Slzy už byli na ústupu, ale nebyla to žádná sláva. Furt byl poloslepý. Vběhl do hlavní místnosti a všiml si, že všichni, krom Annie, hráli karty, nudili se, jelikož už na něj nějakou tu dobu čekali.
„To je dost, že jsi se tady ukázal, chtěli jsme..." nedořekl Anniin otec. Všiml si slz v jeho očí.
„Co se stalo?" zeptala se zvědavě Annie.
Nebyl schopen slova, slzy se drali na povrch.
„Za-za-zabil jsem strý-strýčka." začal brečet silněji, posadil se na židli vedle vchodu.
„Co že jsi?!" vstala Annie ze židle s údivem v obličeji.
„Musel jsme, dozvěděl se, že jsem Assassin." řekl, emoce ho ovládli v plné síle.
„Spadl z okna." dodal.
Leopold se plesk po hlavě.
„Super, teď o nás budou vědět." postavil se a začal chodit po místnosti, ve snaze něco vymyslet.
„Je tam ještě to tělo?" zeptal se velitel.
„Nevím, ale byli u toho templáři, těm jsem stačil utéct, v tomhle stavu jsem nemohl bojovat." vysvětlil Claude.
„Paráda" zvolal Leopold, furt snažící se něco vymyslet.
Chvíli bylo ticho.
„Annie, půjdeš s ním a propátráte to tam, pro jistotu." rozkázal Anniin táta.
Vstala a pobídla Clauda, aby vyrazila s ním. Bez jakéhokoliv slova šel.

Běželi rychle, bylo to i v jeho zájmu, jestli tam najdou Juliovo tělo a on tam nebude, půjde po něm král jako pes po kusu syrového, vepřového masa. Věděl to, jelikož měli kdysi dávno psa, to byl, ale ještě malé dítě. Jmenoval se Dogo, pak ale utekl bůhví kam. Byl to jeden z jeho opravdu smutných dnů. Pamatoval si to moc dobře.

Bylo léto a jeho táta udělal uzenou kýtu. Jelikož bylo teplo, obědvali venku, u dřevěného stolu. Slunce pražilo, takže musel hodně pít. Maso bylo skvěle šťavnaté, okořeněné a opečené. Byla to prostě lahoda. Všichni byli šťastný z krásně vydařeného dne. Zbylo dokonce naporcované maso, a jelikož byli všichni na prasknutí dali to psovi. Byl radostí bez sebe, že si pochutnal, pak vzal, ale nohy na ramena a utekl. Nikdo nevěděl kam. Začali hledat společně s dalšími lidmi. Dogo se nikdy nenašel.

Tato hrozná vzpomínka se mu zaryla hluboko do paměti, jako jiné nepříjemné a smutné věci.
Dorazili na místo. Tělo nikde nebylo, jedině krev, která tu po něm zbyla.
Někdo ho někam vzal. Ale kam? To byla otázka, na kterou neznali odpověď.
V domě se ale svítilo.
Podívaly se do výlohy a spatřily tam dva strážníky, jak hlídají schody nahoru. Spali, naštěstí.
Nahoře, v jeho pokoji, však uslyšely zvuky, několika lidí a o něčem se bavily. Nebylo jim rozumět. Ale znělo to tak jako by vyslýchali ty dva templáře, kteří byli u souboje.
Claude vyrazil do obchodu.
„Počkej, co děláš?" řekla překvapivě.
„Musím se ujistit, jestli je strýc stále naživu.
Annie jen povzdechla a šla za ním.

Prošli okolo stráží.
Potichu spali, byli opření o pušky, vyrobené přímo pro strážnický sbor, tady v Paříži. Byly rychlí, zásobník na deset výstřelů. Pochopili, že budou muset být opravdu potichu, jinak by to taky mohli schytat. Proplížili se okolo nich, Annie chtěla vkročit na schod, ale Claude ji zastavil.
„Ty schody vržou, takže bacha, musíme hodně pomalu:" zašeptal ji do ucha, jak jen to šlo.
Přikývla.
Vešli pomalu na první schod. Trochu zavrzali. Strážník sebou škubl, ale nevzbudil se. Právě jim spadl kámen ze srdce. Pokračovali. To byl nejhorší schod, jelikož zavrzal nejhlasitěji, nikoho ale nevzbudil, což je překvapilo. Pak to šlo bez jakýkoliv problémů.
Dostali se do patra.
Byly tam tři dveře.
Jedny byly otevřené, zato ostatní zavřené.
Po špičkách došli až ke dveřím, jenž vedly do Claudova pokoje.
Bylo tam přeplněno.
Všude se motali strážníci a templáři, pátrající po tom, co se doopravdy stalo. Asi nevěřily výpovědi těch dvou mamlasů, který nepomohli, když se Julio rval s Claudem.
Také tu byli dva doktoři, ti zakrývali tělo. To bylo připojené na kapačky, zřejmě bylo stabilizované. Jestli bylo mimo ohrožení života, to bylo diskutabilní.
Jeden doktor odstoupil a spatřily Julia.
Claudovi spadl opět kámen ze srdce. Nezabil ho.
To jim stačilo, už mohli jít pryč a podat hlášení.
Neuvědomovali si, že musí být potichu.
Annie rychle šlápla a vrznutí se ozvalo po celým domě.
Strážníci se probudili.
Vyběhli nahoru a všimli si dvojce, která se v chodbě krčila. Jeden z nich zapískal a okamžitě upoutal pozornost ostatních. Všichni vběhli do chodby. Takovou hmotnost podlaha nevydržela a propadla se.
Všichni se zřítily do skladu pod budovou.
Oba měli to štěstí, že spadli přímo na pytel rýže.
Ostatní takové štěstí neměli. Někteří si zlomily vaz, nebo aspoň jednu končetinu. Většina, ale zůstala v pořádku.
Claude s Annie se zvedli a snažili se ze spíže utéct, jak jen to šlo, po žebříku.
Okamžitě vběhly k východu, ale jeden ze strážníku po nich stačil střelit puškou. Trefil jeden provaz, jenž držel žebřík po hromadě. Rozletěl se na všechny strany.
Pak namířil na dívku a znovu vystřelil.
Kdyby ji Claude neodstrčil stranou, kulka by ji trefila. Střela se ale odrazila od kovové podpěry sklepa. Střelivo se odrazilo a zasáhlo bojler. Voda se rozprskla po celé místnosti a začal boj s časem o život. Voda zatopí celý sklad, pokud něco neudělají. Kromě nich byli ostatní v panice a vůbec si jich nevšímali.
Popadli mrtvá těla a začali skládat horu, po které by následně vylezli nahoru.
To nestačilo, ani z daleka. Proto Claude popadl koště, jenž se opíralo o zeď v rohu místnosti.
Měli vodu už u pasu.
Začal s ním mlátit do poklopu, který do sklepa vedl. Nechtělo se to otevřít, Claude to nevzdal.
Snažil se ze všech sil, nezdařilo se. Pak, ale dostal nápad. Vyskočil a udeřil vší silou. V poklopu se objevila díra. Pokračoval.
Vodu stoupala, a tak to bylo těžší. Když se jim to konečně povedlo, voda je totálně zatopila. Ale ulevilo se jim, stačilo počkat až je voda vynese nahoru.
V tom se, ale probudilo jedno templářovo tělo a snažil se k nim doplavat. Neuměl plavat, utopil se dřív něž stačil cokoliv udělat. Dostali se nahoru.
Nevěděli, jestli je někdo pronásleduje, tak radši běželi.
„Počkej, musím si odpočinout." řekla udýchaně Annie.
„Tak pojď na střechu, tam bude snad klid."
Souhlasila.

Sedli si na jednu ze střech a dívali se na dům, který právě opustily.
„Je mi to strašně líto." začala
„Nemusí, měl jsem být opatrnější." sdělil jí.
Bylo ticho
„Díky, že jsi mě zachránil, nevím, co by bylo teď, kdyby mě střelil." poděkovala mu.
„Nemáš, vůbec..." nedořekl Claude, protože mu Annie vlepila pusu.