Assassin ✔️

Dix-huit

„Většího arogantního zmetka jsem ještě neviděla." stěžovala si Annie, mezitím co na schodech zjišťovali, jestli je vzduch čistý. Nahlíželi do čtvercové místnosti. Vše bylo pokryto kamenem, až na podlahu, která byla pokrytá senem, to podivně zapáchalo. Štiplavý pach se linul celou místností. Celé toto místo podepíral sloup, z téhož materiálu. O ten se opíral také rytíř s templářským křížem na hrudi. V ruce držel kopí, pošpiněné krví, o majiteli by se mohli dohadovat. Z místnosti vedli dřevěné, zastaralé dveře.
Když vkročili na slámu, neozval se žádný zvuk, proto Templáři nepozorovaně proběhli, nikdo je neslyšel. Bez jakéhokoliv problému došli ke dveřím. Claude se tam spíše dopotácel, furt byl zdrcen ze všech ztrát. O svého otce, díky němu to vlastně celé začalo, chvíli litoval toho, že byl Assassin, to si ovšem rychle rozmyslel, jelikož si uvědomil, že bez toho, by nikdy nepotkal Annie, zase to, ale přineslo hodně utrpení jak pro něj, tak pro ni. Kdyby nepřizabil strýčka, nikdy by se Leopold nenaštval a pravděpodobně by byli všichni na živu, tím myslel i Doga, za předpokladu, že by tu nikdy nebyl, nikdy by se nerozeběhl po tom muži a on by ho nezastřelil, začínal si to všechno vyčítat.
Annie si toho všimla.
„Co se děje, jsi nějaký skleslý? "zašeptala, aby neprobudila hlídače.
Nastalo hrobové ticho, Claude nedokázal odpovědět, ba dokonce říct jakoukoliv hlásku.
Místo toho se skácel na slaměnou podlahu. Seděl tam a potichu brečel.
Chápala ho. Během dvou měsíců přišel o psa, otce a pravděpodobně i o strýce, který byl furt ve vážném stavu, tedy, aspoň v to doufali.
Chytila ho za rameno.
„Vím, že je to pro tebe poslední dobou těžký, ale až bude po všem, bude to lepší, věř mi." její pokus o útěchu se kupodivu vydařil.
„Máš asi pravdu, stejně, fňukáním nic nezvládnu." řekl taktéž potichu a snažil se postavit na nohy, Annie mu v tom ochotně pomohla. Když se ale postavil, jejich pouto se rychle překazilo. To mělo na svědomí zakrvácené kopí, jenž břinklo o kámen, to vyvolalo nepříjemný zvuk, s kterým nepočítal ani samotný templář. Zbraň upustil, ta neškodně spadla na zem. Annie kopí vzala a namířila ho proti nepříteli. Ten udělal krok zpátky, u toho řval o pomoc. Dívka ho bodla do břicha. Naposledy zaskřehotal a svalil se na zem, jako pytel brambor.
To už ale do místnosti vběhli čtyři muži, oděny do stejného kostýmu, okamžitě na ně vytasily meče.
„To vás musíme furt zachraňovat?" ozval se hlas ze schodů.
Všichni se otočili tím směrem a spatřili právníka, Maxmiliána Robespierre, v čele s jeho skupinou.
„Už zase vy?" povzdychla si.
„Nebýt nás, byly byste už dávno mrtví, tak trochu úcty holka."
„Vás se nikdo neprosil, nepotřebujeme vaši pomoc." bránila se, templáři to jen udiveně sledovali.
„Nemáte na vybranou, my se chceme dostat z těch kobek taky. Zabijeme je tak či tak." na to už rytíři zareagovali. Obrátili svoje čepele proti nim a dali se do boje.

Nastal totální chaos. Ocel o sebe mlátil a vytvářel nepříjemný zvuk, který se ještě ztrojnásobil, jelikož tam byla ozvěna.
Teď měli možnost se vypařit. Všichni měli dost práce, a tak si jich vůbec nevšímali.
Zavřeli za sebou dveře, nechtěli, aby se rámus boje dostal i do hlavního sálu Louvru.
Stáli čelem ke zdi schodů, které vedli na odpočívadlo, nad nimi byly další, ty sloužili jako vchod do dalšího patra. V místnosti se nikdo nenacházel, ovšem byl slyšet zvuk boje, který nevycházel za jejich zády, nýbrž z těch hlavních. Z venčí jsem zněl křik. Venku právě probíhala ta pravá, nefalšovaná revoluce.
Teď se ale opět museli schovat, jelikož do místnosti vrazil jeden z občanů, a to přímo z hlavního vchodu. Byl celý od krve, pravděpodobně vlastní, v ruce držel pistoli, břicho měl samou díru. Byl zázrak, že je ještě naživu. Opřel se o zeď a pomaličku sklouzl na zem. Ruka po sobě zanechala krvavou cestu. Bylo jistý, že je po smrti.
Claude vyrazil za ním.
„Co to děláš?" zašeptala.
„Musíme mít aspoň jednu zbraň, abychom ho mohli taky jak zabít." vysvětlil jí, pak vyrazil za svým cílem.

Ohlédl se, jestli je čistý vzduch.
Když usoudil, že ho nikdo, kromě Annie nesleduje, vyběhl z úkrytu.
Zvuk z venku zesiloval, nevěděl, jestli je to dobrá zpráva či ne, jelikož to znělo všelijak. Křik se furt měnil, napřed mužský, pak ženský. Měl dokonce tušení, že slyšel dětský pláč. Zvuk se zesílil, když doběhl k mrtvému muži, ten ležel asi metr od hlavních dveří. Klekl k muži, byl zajímavý, co všechno utrpěl za zranění.
Byl špinavý, oblečení taktéž. To mimo jiné vypadalo, jako bys ho vytáhl z koše. Měl modřiny po celém těle, to samé bodance. Ztratil příliš mnoho krve, nevypadalo to, že by byl zasažen nějaký důležitý orgán, tedy to si myslel, nebyl to nějaký lékař. Vzal si bambitku a vyrazil směrem k Annie.
Otočil se, zároveň se zarazil.
„Za chvíli vyrážíme, musíme z téhle podělané země dřív, než si přijdou pro naše hlavy." řekl Ludvík, který stál na schodech, mluvil přitom na svoji rodinu.
Dívka mu z úkrytu za schody, říkala ať se okamžitě vrátí, ten stál jako přiražený k zemi, jediné, co dokázal, tak bylo namířit zbraň na veličenstvo.
Když si ho všiml, napřed se zděsil, když si ho ale prohlédl, zjistil, že se nemá čeho bát. Usmál se a vykročil k němu.
„Claude, já čekal, že se tu jednou ukážeš, přeci jen, co by tě nezastavilo." nahodil, furt se k němu přibližoval.
Ten jen stál a zíral.
„A vůbec kde je ta tvoje kamarádka, Annie se jmenuje, pokud tedy ovšem hádám správně, snad se jí nic nestalo." pokračoval, snažil se vyvolat konverzaci.
„Je v bezpečí, o to se nebojte." řek chladně, přitom zorničky směrovali jejím směrem, aby se ujistil, že je v pořádku.
Král už sešel ze schodů. Otočil se ke stolku, hmátl po misce s hroznovým vínem.
Mezitím dal Claude Annie znamení, na to, aby zůstala tam, kde je. Jí nezbývalo nic jiného než uposlechnout, nevěděla, jestli má u sebe Ludvík zbraň, jakýkoliv pohyb by jí stál život.
„Nedáš si hrozen?" zeptal se, při tom si jednu dal do pusy.
„Ne díky." odpověděl, snažil se zjisti, co má v plánu.
„Prý chcete utéct, nepřijde vám to zbabělé?" pokračoval, snažil se získat čas.
Král si ho srovnal očima.
„Víš, každý musí něco udělat, aby si zachránil krk. Jinak se pak najde někdo jako ty, ale já vím, že nevystřelíš, takže bych se neměl ničeho bát, že? řekl klidně.
Bylo ticho
„Když jsme u toho útěku, jak se vám povedlo, dostat se z kobek?" zajímal se Ludvík.
„Svedl bych to na ty vaše templáře, jednoho zabil i pes." o oka mu stekla slza.
„Snad Dogovi nic nestalo, byl můj nejoblíbenější." staral se
„Dogo je mrtví, a to jenom kvůli vám!" křikl, uronil další slzu a napřímil zbraň, teď mu mířila přímo na hruď.
„No tak, Claude, uklidni se, já nemohu za smrt toho psa." snažil se ho přimět k položení zbraně. Neúspěšně, spíše ho ještě více vyprovokoval.
„Kdybyste ho neunesl, ještě by byl na živu!" zvuk se rozezněl snad celým sídlem.
„Je vše v pořádku?" zazněl ženský hlas, jenž vlastnil Marii Antoanetě, královně. „Pane bože, co se to tu děje? Okamžitě skloň tu zbraň kluku!"
„Neboj zlato, stejně nevystřelí." uklidnil jí.
V tu dobu do místnosti vběhli do místnosti Robespierrovi lidi s halapartnami v rukou, pomalu z nich stékala krev.
Veličenstvo se otočilo směrem k nim, přitom vytáhl z kabátu bouchačku.
„Přiblížíte se a zastřelím ho." namířil z ní na Clauda.
Rozhostilo se ticho. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.
Ozval se výstřel. Claude ho trefil do ramene. Odpor ho strčil o pár kroků dozadu. Král taky popošel o pár kroků. Ludvík mu to oplatil, vystřelil taktéž, měl ale lepší mušku. Trefil se do míchy, důležitého orgánu. Claude se svalil k zemi, teď bojoval o život.
Skupina vyběhla z ním. Král opět vystřelil. Zasáhl jednoho muže, ten byl na místě mrtví, schytal to do hrudníku. Když byli u něj, Maxmilián ho praštil po hlavě druhou stranou halapartny, následně byl svázán. Annie padla na zem, za Claudem, snažila se mu pomoct. Pak ji odstrčil Maxmilián. Do toho se rozevřeli dveře, do sálu vběhlo nad stovku poddaných. Annie ztratila jakýkoliv přístup k chlapci, jenž pomalu umíral. Pomalu všichni se zajímali buď o krále, ten ležel u schodů nebo o chlapce, ležícího v krvi. Stála asi tři metry do Clauda. Vedle ní se z čistajasna objevil Maxmilián.
„Je mi to líto, nepřežil to."

Další den proběhla na náměstí poprava. Té se účastnil i Ludvík. Ne jako pozorovatel, nýbrž jako trestanec. Oholili mu hlavu a nedali mu jídlo ani napít. Celkově působil jako troska. Tuto událost celou řídil Maxmilián Robespierre. Poprava proběhla přesně za pravého poledne, tudíž ve dvanáct hodin.
Tato událost se zapsala do historie.