Assassin ✔️

Une

Po okenním rámu stékaly poslední kapky.
Claude seděl v knihovně a četl svoji oblíbenou četbu: Hrabě Monte Christo - Alexander Dumas.
Bylo to už měsíc co bydlel u svého strýčka Julia, který se živil prodejem knih.
Měl velkou knihovnu a tak většinu svého času Claude strávil tady. Rád četl, jenže když ještě žil u otce a matky, neměl čas na takovýhle odpoledne, v krásně měkkém koženém křesle a prostě jenom číst.
Byl tu šťastný, přesto by rád viděl naposledy svoje rodiče.
A navíc chtěl pomstít svého zesnulého otce, což bylo prakticky nemožné, protože ho Julio ven často nepouštěl. Byl to poslední příbuzný, který mu ještě zbýval.
Rodiče mu zemřeli, když byl ještě malý jinoch, kamarádů moc neměl a už vůbec ne na který se mohl spolehnout. Spíše měl celkem dost nepřátel. Většina z nich byly obchodními soupeři. Nebylo to nic osobního. Šlo jen o obchod. Tohle teda tvrdili. Strýc tomu ale nevěřil a proto si nechal zaplatit osobní stráž.
Přestože Claude nevěřil, že Templáři opravdu existují. Jeho názor se ale obrátil o tři sta šedesát stupňů. Ano, hádáte správně, Julio si objednal templáře na to, aby ho chránily.

Dveře se pomalinku otevřeli a do místnosti plné knih vstoupil Julio, společně s člověkem, který ho měla původně chránit.
Julio měl oči zelené jako smaragdy, vlasy bílé jako popel a obličej plný jizev a vrásek. Celkově působil jako válečný veterán, který byl ve všech válkách, ve kterých vycházel vždy jako vítěz.
Opak byl však pravdou.
V žádné válce nebyl, za to do svých třiceti účinkoval jako nebojácný dobrodruh, který procestoval svět křížem krážem.
Na sobě měl safírově modrý kabát a rubínově červené tepláky. Dalo se o něm říci, že je to šperkařství na nohou.
Posadil se vedle něj a na malý stolek položil balíček. Zřejmě to byla kniha.
„Co to čteš?" Zeptal se příjemným hlasem.
Claude založil stránku, zavřel knihu a podal jí strýci.
„Á Monte Christo. Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů vůbec," prohlédl si knihu a pomalu ji položil na stolek, hned vedle balíku.
„Právě se mi teď po holubovi přišel vzkaz od mého dlouholetého obchodního partnera. Za nějakou dobu spolupráce se z nás stali přátelé a on se mě právě zeptal jestli bych mu nepůjčil jednoho Christa,"
gestem vyzval Clauda aby se postavil.
Julio také vstal, ale s mnohem větší námahou než jeho synovec.
„Chtěl bych tě poprosit, vezmi mu ten balík a přines mu ho a řekni mu, že je to ode mne. Vím, že venku pomalu dochází k revoluci a že by tě tam mohl někdo zranit, ale než bych tam došel..... No pravděpodobně bych se už nevrátil. Teda v tomhle stavu."
Claude nic nenamítal. Byl rád že se dostane na čerství vzduch.

Oblékl si koženou hnědou vestu, seběhl po schodech do prodejny kde bylo kupodivu hodně lidí a vyšel ven.
Claude vyšel z obchodu a ocitl se na v jedné z pařížských ulic s obchody. Byla to výhoda bydlet takhle blízko obchodů, měli všechno z první ruky a hlavně, to strýce tolik nenamáhalo chodit nakoupit, i když to bylo maximálně jednou za týden. Vždycky obchody brával útokem. Sice byl pryč pomalu celý den a nosil celkem málo jídla, ale byl rád, že si může na půl dne odpočinout. Jako třeba dnes.
Jinak většinou času trávil tím, že mu pomáhal v obchodě. Otevíral vždy až odpoledne.

Mezitím, co procházel obchodními ulicemi, tak se podíval na adresu, kam měl knihu přinést.
Cesta byla poměrně dlouhá, protože adresa odpovídala domu vedle toho, kde před měsícem a půl vedl téměř bezstarostný život.
Ano, bylo vedle jeho bývalého domu.
Co si Claude pamatoval, tak mu trvalo tři, čtyři hodiny než dorazil k Juliovi.
Aspoň se mohl podívat na hřbitov za rodinou o kterou nedávno přišel. Nedokázal se do teď vzpamatovat. Jejich smrt ho velice zasáhla a změnila. Byl tiší a uzavřenější než před tou strašnou událostí. Neměl chuť se s nikým moc bavit. Ani s vlastním strýcem.

Když konečně dorazil do cíle své cesty, zaťukal na velké dveře z javoru.
Po nějaké době se otevřeli a z nich vykoukli dvě velké modré oči. Když si změřily sedmnáctiletého chlapce pohledem, otevřel dveře dokořán. Uviděl vysokého, hubeného, upoceného chlapa který pravděpodobně prodělal srdeční příhodu, nebo jak tomu začali lékaři říkat, infarkt.
„Děkuji ti chlapče," řekl roztřeseným hlasem stařík.
„Musíš býti hodný kluk, nechceš se u mě stavit na šálek čaje?"
„Ne, děkuji mám za sebou a před sebou zároveň dlouhou cestu a rád bych se vrátil do stmívání domů."
„Ale chlapče, pokud se nemýlím, tak bydlíš hned vedle," ukázal na vedlejší dům.
Claudovi se vrátily vzpomínky na tu noc, kdy jeho otčím zemřel.
„Už dávno ne, teď bydlím u strýčka Julia. Moji rodiče už zemřeli," řekl se slzou v oku a měl práci, aby se před staříkem nerozbrečel.
„To je mi opravdu líto."
„Díky, ale stejně už je to jedno. Ani vy a už vůbec já s tím nic neuděláme. Je to minulost, která se nikdy nezmění," už se ale dal do mírného pláče.
„Máš recht kluku. Nikdo z nás, ani ti nejlepší už nezmění minulost. Přeji ti hodně štěstí." Zavřel dveře.
Claude byl opět myšlenkami úplně jinde. Opět myslel na své mrtvé rodiče.
Rozhodl se jít na hřbitov.

Stál před náhrobními deskami svých rodičů. Od poslední návštěvy se vůbec nezměnily. Žádné květiny ani svíčky. Nic.
To Clauda zabolelo nejvíce. Nikdo nepřišel, aby uctil jejich památku. Ze vzteku vzal velkou růži z jiného náhrobku a položil ji na ty před sebou.
Furt nesplnil svůj slib. Pomstít svého otce.
„Neboj otče, vážně slibuji, že tě pomstím ať se děje, co se děje."
V tu dobu ho zaplnila tma.