Assassin ✔️

Quinze

Pomalu nabíral vědomí.
Vidění měl rozmazané a v uších mu pískalo, jako by kolem něj projela lokomotiva.
Seděl na židli, svázaný. Nemohl se skoro hnout, už jen z toho důvodu, že ho bolelo celé tělo. Podíval se před sebe, spatřil bílou zeď. Jeho pohnutí však vyvolalo pozornost dvou hlídačů, jenž ho hlídali.
„Hej, Robe, zajdi pro krále, host se probudil." poručil někomu známí hlas.
Ohlédl se za ním a zpozoroval vraha, přesně toho, jenž zabil jeho otce. Mimo jiné viděl Annie, která seděla svázána, v bezvědomí jako on, dýchala, to bylo dobré znamení. Pak upoutal pozornost na mordýře.
„Tvůj fotr, neměl tak tuhý kořínek, to se mi líbí." řekl, arogantněji to už asi nešlo.
Cítil v sobě vztek, stejný jako tehdy v jeho pokoji, pobodal by ho natolik, že by ho ani Ludvík nepoznal. Zřejmě musel být hodně věrný, jinak by nikdy takovou, práci nedostal. Krom lidu, jenž se bouřil, byl on jeho úhlavní nepřítel. Tenhle vztah si mezi sebou sdíleli.
„Nebouři se, je ti to k ničemu, jakmile se o něco pokusíš, podříznu tebe i tu děvku." pohrozil
„To všichni templáři jste takový arogantní hajzlové?" zeptal se aby ztratil čas, jelikož věděl, že se k něčemu schyluje a nebude to vůbec pěkný.
„Ne, jen já dělám pořádně svoji práci." pousmál se ďábelsky. „ A nenadávej mi do hajzla!" křikl a vrazil mu pěstí přímo do nosu, z něj se spustila téměř okamžitě krev. „Co pak tě ten tvůj fotr nenaučil slušnému chování?!" dodal.
„Učil, ale ne k takové špíně jako jsi ty." odporoval dál.
To ho už totálně naštvalo, vytáhl malý nožík a přiložil mu ho ke krku.
„Nenadávej mi do špíny, ty malej..."
„To by stačilo!" přerušil ho králův hlas. „Dej ten nůž pryč, jinak půjdeš sedět do Bastily, ba dokonce tě nechám pověsit, jestli nějak poškodíš našeho vzácného hosta." začal mu vyhrožovat.
Templář poslechl, nechtěl se vzpírat slovu veličenstva, pak popošel stranou aby Ludvík mohl projít.
„Doufám, že ti nic neudělal." začal se starat do té doby, dokud si nevšiml krve, která mu tekla z nosu.
„To ti udělal?" zeptal se.
„Koledoval si o to." odfrkl si muž za veličenstvem.
Král se napřáhl, jako by chtěl Clauda udeřit. Místo toho se otočil a vlepil templáři přímo do spánku. Ten se složil k zemi jako domeček z karet.
„Odveď ho, pak si to s ním vyřídím." poručil Robovi. Ten okamžitě zareagoval. Nedělalo mu problém tělo vzít a odnést, byl poměrně lehký.
„Je mi velice líto co se ti stalo." omluva zněla ironicky.
„Proč tohle děláte?" zeptal se, v obličeji měl vztek.
„Co jako? To proč tu sedíte? Radši mi pověz, proč se mě snažíte sesadit z trůnu? Otázka, která to vše začala." odpověděl na otázku otázkou.
„Co pak nevíte, že odpovídat otázkou je neslušné? Jako král byste to měl vědět. Tedy pravý král by to měl vědět."
Ludvík se znovu natáhl, ale tentokrát mu dal facku tak silnou, že to pohnulo i s tou židlí."
„Nikdy neříkej králi, co má dělat! křik na něj a Claude schytal ještě jednu. „A nikdy nezpochybňuj králův rod." rána málem převrátila židli na zem. Po tom se konečně začala Annie pomalu probouzet.
„Co se to děje?" řekla omráčeně. Mezitím se Rob vrátil z cesty do kumbálu a zpět."
„Zavřel jsem ho do té malé místnosti v první patře." podal hlášení. Král kývl na souhlas.
„Co se to děje? Kde to jsem?" zeptala se znova Annie, tentokrát už při vědomí.
„Hluboko v Louvru." odpověděl na její otázku Rob.
Ludvík mu pokynul, aby zmlknul.
„Mladá dámo, to, že tu jste si zavinila sama. Nemáte si se přidávat do takové špíny, jako jsou Assassini." odpověděl jí veličenstvo. Po tom, co se zmínil o jejich spolku se zděsila.
„Kde je zbytek? Kde je můj otec? začala vyšilovat.
Chvíli bylo ticho, pak jí král s největším soucitem odpověděl, samozřejmě to bylo divadlo, bylo vidět, že si tuhle chvíli užívá.
„Jsou mrtví."
Annie napřed ztuhla, potom se dala do hlasitého řevu doprovázeného slzy.
Ludvík k ní přistoupil.
„Přestaň tu řvát ty děvko!" dal jí facku.
„Nechte jí na být!" křikl na něj Claude. Král se k němu pomalu otočil, pak k němu přistoupil a místo facky dostal pěstí, vzápětí vyplivl zub.
„Kolikrát ti mám říkat, že mi nemáš říkat, co mám dělat. Ty prostě nedokážeš držet jazyk za zuby." pak se podíval na zub, jenž ležel na chladné zemi. „Aha, ty žádné zuby nemáš." zasmál se. Claude ho probodával pohledem.
Když v tom přišel jeden z templářů. Byl upocený, smrděl z něj pot.
„Vaše výsosti, před Louvrem stojí stovky občanů, pravděpodobně se snaží zaútočit na sídlo." podal hlášení udýchaně.
„Sakra." zaklel a vydal se pryč.
„Jo, Robe, zabij je, už je nebudeme potřebovat."