Assassin ✔️

Cinq

Annie ho zavedla do šaten.
Tam si mohl vybrat, co má nosit za plášť, a jaké zbraně mu sedí nejvíce do ruky.
To bylo na dlouho.
Měl na výběr pestrou škálu barev plášťů.
Původně mu nezáleželo jak bude vypadat, ale po chvíli se to zvrhlo k módnímu dramatu, kdy opravdu nevěděl, co si má vybrat.

Po dvou hodinách se konečně rozhodoval mezi třemi barvami.
Nebesky bílou, chladně modrou nebo krvavě rudou, skoro ten samý odstín co měla Annie.

Furt prohazoval styly, aby je mezi sebou porovnával.
Konečně došel k závěru.
Vybral si nebesky bílou kápi.
Pak se ale znovu zamyslel.
Kdyby byl v bílém, byl by strašně nápadný.
Vlastně ve všem by byl nápadný.
Další půl hodinu trvalo další, výběr z hromady.
Nakonec si vzal temně černý plášť, s kterým by ho ve tmě přehlédlo i rentgenové vidění.
Annie byla stahaná, ale přesto ráda, že si Claude po třech hodinách vybral to, co bude po celý svůj život Assassina nosit.
Teď bylo na řadě to nejhorší.
Musel se rozhodnout jaké zbraně si vybere.

To však byla podstatně kratší doba, která Annie překvapila.
U meče to bylo asi nejdelší, přesto o hodně kratší, než jeho vizáž.
Nakonec mu dokonale padl Pruský důstojnický kord, jeden z nejlépe vyvážených mečů, co tu měli.

Pak byli na řadě vrhací dýky.
U toho nebylo co rozhodovat.
Ty který popadl jako první, byly dokonalé.
Byly to dýky kunai, vyrobené v Japonsku, které byly vyrobené přímo pro samuraje.

Další, co si musel vybrat byla mušketa.
Strávil u ni pomalu stejně dlouho, jako u jeho kordu.
Přeci jen mu nějaká sedla.
Pirátská mušketa mu byla souzená.

Pak tu byl vystřelovák.
To si nemusel vybírat, protože mu byl přidělen, podle délky ruky.

Po téměř pěti hodinách byl plně oblečen, vyzbrojen a připraven k boji.
Problém tu byl, že se v tom čase úplně ztratil.
Když se podíval na hodiny, děsem mu stoupli vlasy nahoru.
Vysvětlil svým společníkům, že za půl hodiny vstává jeho strýc. Rozeběhl se ke dveřím.
Opět se mu ale za zády ozval mužův hlas.
Stuhl.
„Vítej mezi Assassiny kluku."
Claude se otočil.
„Děkuji." a vyrazil zpět na cestu.

Nestíhal to.
Byla tu však jediná věc, která by mu podstatně zrychlila cestu.
Vylezl na kočár, zaparkovaný na ulici a skočil na jednu ze střech okolního domu.

Jeho výcvik se vyplácel, byl rychlí, pružný a zandával neskutečně dlouhé skoky.
Skákal ze střechy na střechu a náramně se bavil.
Po pěti minutách doběhl ke knihkupectví.
Přeskočil velikou mezeru mezi staveními a jen tak tak se zachytil o parapet, div že se nezlomil.
Okno po něm bylo stále otevřené, což bylo pro něj dobré znamení, že si Julio, nebo někdo z templářů nevšiml, že je pryč.
Vytáhl se a proskočil otevřeným oknem.
Vše bylo v pořádku.
Do té doby, co uslyšel strýcův hlas za dveřmi.
„Proč jste ho zamykaly?" Obořil se strýc na jednoho z templářů.
Měl čas svoji výbavu schovat, ale už slyšel jak se klíč zasunul do zámku, byl ještě oděn v tmavém plášti.
Proto skočil do postele, sundal si kapuci a zakryl se peřinou z husích per.
Julio vešel do pokoje a Claude předstíral, že se právě probouzí.
„Dobré ráno," pozdravil ho strýc.
Claude zívl, při tom se ho snažil taktéž pozdravit. Znělo to, jako když mamutovy zapíchnete kunai přímo do nohy.
„Jak ses vyspal?" zajímal se.
Přikývl, že dobře.
„Tak se obleč, dneska bude mít veličenstvo proslov na náměstí." Připomněl mu událost a bez jakéhokoliv slova vyšel z místnosti.
Claude zkameněl.
Když bude král blízko, budou poblíž také Assassini.
Vylezl z postele a převlékl se do civilu.
Pak sešel dolů na snídani.
Zbíhaly se mu sliny.
Byla neděle, takže to znamenalo že budou mít sváteční jídla.
K snídani byla volská oka se slaninou. Tato směs vytvářela nádhernou vůni.
Už se těšil na žábu k obědu.

S velikou radostí zhltl snídani.
Pak vyrazili se strýcem na náměstí.