Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

14. kapitola

Další kapitola je na světě a kde se vše obrátí naruby. Nic není takové jak se na první pohled zdá. Užijte si čtení. :)

Petra:

Seděli jsme na gauči vedle sebe, samozřejmě s dostatečným odstupem, koukala jsem na nějaký film, který jsem stejně nijak nevnímala, myšlenky se mi točily všemi směry, v rukách jsem držela svůj hrnek s kávou, které jsem se skoro nedotkla, nějak jsem nakonec neměla chuť, odložila jsem to na konferák, byla jsem prostě mimo.

Vůbec jsem nevěděla, proč tomu tak je a přemýšlela nad tím vším, jak mi prázdniny ve Forks nebezpečně změnily život, tohle by mě nikdy nenapadlo, že tohle se stane skutečné. Chyběl mi domov, možná proto jsem byla taky zamyšlená, hodiny utíkaly a já to přestala jednoduše vnímat. Ze zamyšlenosti mě vytrhl Carlisleův hlas.

„Petro, jsi v pořádku? Je ti dobře?" Hned se ptal se starosti v hlase a já se na něj rozpačitě podívala.

Byl nějak blízko u mě až jsem se lekla a málem nadskočila zděšením.

„Nic mi není, je mi dobře..." zamumlala jsem odpověď a natáhla se po kávě. „Jen jsem se zamyslela, omlouvám se."

„Už dvě hodiny nic neříkáš a mlčíš, nechceš si lehnout a odpočinout si?" zeptal se mě naprosto vážně a já se na něj zamračila.

„Nechci spát, to je tím počasím," odpověděla jsem a koukla zpátky na televizi, pokrčila jsem rameny a přemýšlela dál. „Už jsem ležela v posteli vážně dlouho..."

Když jsem s ním mluvila, cítila jsem to zvláštní napětí, které bylo v místnosti hmatatelné, došla jsem k závěru, že si něco takového vůbec nalhávám a že mi definitivně přeskočilo z Forks, k jinému názoru jsem nemohla dojít.

„Jak myslíš." Zamračil se na mě a já nadzvedla obočí, svým způsobem mě to vytočilo, proč se hlavní Cullen na mě mračí. „Co žebra? Bolí tě?" Zas se mě zeptal se starostí v hlase.

„Už o nich skoro nevím, vážně." Po pravdě jsem odpověděla a přepnula v televizi na další program.

„Kdyby tě bolely, řekni mi to." Naléhal na mě a já jen přikývla.

Nakonec jsem si vypila kávu a našla v televizi film Titanic, nad mým výběrem se pobaveně uculil, zabalila jsem se víc do deky a my se teda dívali, znala jsem ten film nazpaměť, přesto mi to nevadilo, bylo to fajn na odreagování. Celou dobu jsem cítila jeho pohledy, ale kdykoliv jsem se na něj podívala, tak se díval na film, už vážně blázním z Forks, měla bych víc spát a nepít kávu. Snažila jsem se svoji pozornost věnovat filmu, což se mi skoro dařilo a já najednou zabalená v dece začala z toho všeho usínat, protože jsem cítila na sobě vyčerpání.

Carlisle:

Dívali jsme se spolu na film Titanic což bylo úsměvné, nenápadně jsem po ní koukal a přemýšlel, zda mě vidí, kdykoliv se na mě podívala, střelil jsem pohledem zpátky k televizi, všiml jsem si najednou jak se jí zklidňuje dech a jak usíná po vypití kávy, nadzvedl jsem obočí, samozřejmě jsem měl o ní strach v jejím stavu už kvůli tomu, čím si prošla kvůli mé zabijácké sestře a tomu upírovi, co jí málem zabil, ale zvládala to celkem dobře.

Nejhorší pro mě bylo povědět Petře pravdu a svůj příběh, jak to celé bylo a svým způsobem mě to už tolik netížilo, jako by to břemeno ze mě pomalu spadlo. Samozřejmě nikdy nezapomenu, to, co se stalo, protože ztráta Esme se nedá zapomenout, my nikdy nezapomínáme, zas jsem byl z toho trochu nešťastný, ale to, že tu Petra trávila prázdniny bylo svým způsobem dobré pro nás všechny.

Najednou prudce Petře začalo bušit srdce, až jsem se vylekal, sedl jsem si k ní blízko a rukou ji sáhl na čelo, protože jsem se bál, že by mohla mít horečku, naštěstí čelo horké neměla a já ji tím vzbudil, už jsem se nestihl vrátit zpátky, když se na mě podívala rozespalýma očima tak se mě vyděsila.

Petra:

Najednou mi po tváří přejela něčí ledová ruka a já prudce otevřela oči a ospale jsem zamžourala, rozhlédla jsem se a zas se vyděsila! Carlisle seděl u mě docela blízko.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, myslel jsem, že máš horečku," dodal omluvně a koukal na mě. „Usnula si."

„V pohodě." Přikývla jsem rozpačitě a nevěděla, co mám dělat.

„Vážně jsi v pořádku?" zeptal se znovu a naklonil ke mně docela blízko hlavu a já ztuhla, srdce mi začalo bít jako splašené na poplach, přemýšlela jsem jaké by to mohlo být, kdybych ho políbila a v téhle chvíli jsem po tom polibku zatoužila, jo už jsem vážně přišla o rozum a ty léky byly vážně silné! Zatraceně! Najednou jsem si všimla, že jeho zlaté oči možná o odstín ztmavly. Trhla jsem prudce hlavou směrem od něj, což byl vážně špatný nápad, prudce mi křuplo za krkem, že to musel slyšet i on, zrudla jsem v obličeji. Začínalo mě bolet za krkem, ale věděla jsem, že to přežiju.

„Nic mi není vážně!" Vyhrkla jsem rychle, než stihl cokoliv říct. „Máš pravdu, půjdu si lehnout. Dobrou!" Houkla jsem za ním, ale on se nehnul, seděl nehnutě na místě a zřejmě ho něco zaskočilo, nechtěla jsem zjišťovat, co se stalo radši pro své dobro.

Vyběhla jsem po dřevěných schodech do svého pokoje a výjimečně nezakopla, zavřela jsem za sebou dveře a lehla si na postel. Přemýšlela jsem, co to vše znamenalo, už jsem nechtěla na nic myslet a okamžitě usnula.

Bella:

Právě jsem se chystala spát a četla si svojí oblíbenou knihu na Větrné hůrce, co jiného dělat, když byl Edward na lovu se svojí rodinou a můj nejlepší přítel Jacob Black se mnou nemluvil, protože jsem si rozhodla vzít Edwarda a porušit smlouvu vlkodlaků tím, že jsem chtěla, aby mě upíří proměnili. Z mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře až jsem sebou trhla a do pokoje vešel Charlie, kdo jiný. Ve tváří měl naprosto utrápený výraz, ale to měl od té doby, kdy jsme mu oznámili s Edwardem, že se budeme brát, ale teď byl vážnější než obvykle.

„Můžeme si promluvit, Bells?" začal rozpačitě a sedl si nejistě na židli vedle postele.

„Jasně, tati, sem s tím," přikývla jsem a snažila se odhadnout jeho reakci.

S Charliem to bylo těžké, když chtěl něco říct, lezlo to z něj, jak z chlupaté deky, zamračila jsem se na něj, když se mi vyhýbal pohledem a se vším hrozně nadělal, hlavně, když se to týkalo něčeho důležitého.

„Chceš, abych si rozmyslela svatbu s Edwardem?" udeřila jsem na něj naštvaně a zamračila se. „Ty víš, že si to nerozmyslíme," řekla jsem zcela vážně a on si jenom povzdychnul.

„O tohle tu nejde, měla bys něco ještě vědět, i když se mi to vážně nelehko říká po tolika letech, měl jsem ti to říct už vážně dávno, ale hledal jsem odvahu, jak ti to říct," zamumlal rozpačitě a sklopil zrak, jako kdyby se měl přiznávat k vraždě.

„Tak o co jde, Charlie?" Nadechla jsem se a čekala, co má na srdci, napadaly mě různé scénáře a já po něm střílela pohledy.

„Jde o to...No prostě se mi to nelehko říká..." Začal rozpačitě a já byla vážně vyděšená, co se dozvím. „Prostě máš dvě nevlastní sestry..." Přiznal se a mě spadla čelist.

„COŽE?!!!!" Zakřičela jsem zděšeně a v šoku na něj hleděla, byla jsem vykolejená a nemohla tomu uvěřit, bylo to jako sen, nedokázala jsem ze sebe nic souvislého dostat.

Hleděli jsme na sebe a Charlie jen blednul a těžce oddechoval, neměl se k tomu říkat něco dalšího...

„Je to pravda...Jmenují se...." Ty dvě jména mi sotva zašeptal do ucha a já ztratila řeč úplně.

Tohle jen tak prostě nerozdýchám...