Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

1. kapitola

Petra:

Dívala jsem se zamračeně z okna svého pokoje na město pode mnou a byla naštvaná na celý svět. Mamka měla odjet na služební  cestu do zahraniční na celé prázdniny. Protože v práci, ve které dělala ji povýšili na manažerku pojišťovny. Přála jsem jí to, ale zároveň jsem nemohla zůstat sama přes prázdniny doma. Protože to prostě nešlo, abych zůstala, co na tom, když je vám šestnáct, máte občanský průkaz, a přesto nemůžete zůstat sami bez dozoru doma celé dva měsíce. Právě začínalo léto a mně letní prázdniny. 

Každé léto jsme byly spolu a teď najednou se to mělo změnit. Letos jsme měly jet k moři na dovolenou, ale bohužel to nevyšlo. Vždycky jsme byly jen my dvě na vše samy a nikdy to nevadilo. Otočila jsem se a nešťastně se podívala na sebe do zrcadla. Moje špinavé blond vlasy mi dosahovaly skoro těsně pod zadek a moje šedé oči na mě nedůvěřivě koukaly. Připadala jsem si neohrabaně, když jsem začala růst. Odtrhla jsem zrak od zrcadla a posadila se na postel. Své prázdniny jsem si představovala někde u moře v plavkách a kloboukem na hlavě. Povzdechla jsem si a byla zklamaná. Mé představy se rozpadly hodně rychle, stejně rychle jako jsem si je vysnila.

Pořád přede mnou byla otázka, kdo mě bude hlídat. Nedokázala jsem si to vůbec představit a musela jsem nad tím přemýšlet, kdo by si na dva měsíce vzal dospívajícího teenegra. Zvedla jsem se z postele a chtěla vyjít ze svého pokoje, ve dveřích jsem se srazila s mamkou, která se usmívala od ucha k uchu. V ruce měla telefon a byla ve skvělé náladě.

„Mám dobrou zprávu, už vím, kdo tě pohlídá ty dva měsíce. Jeden můj dlouholetý kamarád, který má sám dospívající děti," oznámila mi mamka a spokojeně se usmívala.

Vyděšeně jsem se na ní podívala a neuměla si to představit, co bude dál.

„Doufám, že ho znáš dlouho," zarazila jsem se s nejistým pohledem na ni.

„Neboj, znám ho dlouho, jen je v tom háček." Nadechla se a prohlížela si mě, jak jsem se zarazila. „Bydlí v Americe, ve státě Washigton."

Spadla mi čelist a v tu chvíli jsem utrpěla šok, ne, nebylo to kvůli těm knihám Stmívaní, jak vás mohlo napadnout. Bylo to, protože cestovat tuhle dálku jsem si neuměla představit, z České republiky přes půl světa letadlem. Mám hrůzu z létání a v letadle mi je pokaždé špatně, navíc mám paniku, že to letadlo spadne. Nervózně jsem polkla, věděla jsem, že mám pas, ale přesto...

„Proč tak daleko?" zeptala jsem se v šoku. „Víš, jak mi je v letadle špatně. Navíc moje angličtina," zaprotestovala jsem zděšeně.

„Protože jiná možnost nebyla a omlouvám se ti za to, tvoji angličtinu zvládneš..." Snažila se mě usmířit mamka, jako kdyby to vysvětlovalo odletět přes půl světa daleko. „Pak se uvidíme. Jinak letenky i zpáteční a vše máš zařízené. Letíš zítra v pět ráno, odvezu tě na letiště, nezapomeň si sbalit teplé oblečení, na letišti v Seattle tě počkají," dodala jako kdyby nic.

„Mami, jak to mám celé zvládnout, když si mi to řekla před chvíli, proč teplé oblečení? Vždyť je teprve léto." Zavrtěla jsem hlavou.

Mamka odmítavě zavrtěla hlavou a nechtěla to dál rozvádět, chtěla ať udělám to, co právě řekla. To město mi znělo povědomě, náhody? To určitě. Vzala jsem si letenky a zvědavě si je prohlédla, vždyť se ještě můžu při přestupu ztratit. Bylo tam číslo letu, moje sedadlo společně s mým jménem, už to nešlo vrátit. Byla jsem z toho nešťastná, ale co se dalo dělat.

„Nevíš, co je to za město?" zeptala jsem se dál mamky.

„Myslím, že to je Seattle," odpověděla mamka překvapeně. „Běž si sbalit ty teplé věci, je tam hodně zataženo." S těmi slovy odešla z mého pokoje a nechala mě s mými myšlenkami.

Její poznámka mě donutila přemýšlet, myslím, že to bylo to město, které před dvěma měsíci zpátky terorizoval záhadný masový vrah. Byl toho plný internet, při vzpomínce na to jsem se otřásla zděšením.

Vážně to bylo bezpečné odletět tam právě teď? Snažila jsem se tím raději moc nezaobírat a šla si sbalit své věci do dvou kufrů a cestovní tašky. Jak se má váš celý šatník nacpat do tří zavazadel a batohu?! Kriticky jsem se na to dívala a sbalila si i teplé oblečení, chtěla jsem mít taky něco letního. Podívala jsem se nešťastně na svůj letní klobouk, zřejmě ho nebudu potřebovat...Sbalila jsem si i pár knih a svůj notebook, bez toho prostě nepřežiju.

Když jsem konečně měla sbaleno, dala jsem si na své zavazadla visačky se jménem a pomalu šla na mě hrůza. Bude zázrak, když se neztratím, vše jsem si pečlivě chystala, abych nic nezapomněla. Byl už večer, musela jsem jít brzo spát, rozhlédla jsem se po svém pokoji. Musela jsem si svůj pokoj prohlédnout, protože dva měsíce tady nebudu, budu úplně jinde. Na jiném kontinentě, v jiném státě, u cizích lidí, které neznám. Zvedla jsem se a šla se umýt, pak jsem mamce popřála dobrou noc a šla si konečně lehnout. Natáhla jsem si budík. Má hlava se dotkla polštáře, ale spát za žádnou cenu nešlo. Věděla jsem dopředu, že mě někdo bude mít na hlídání, ale tohle bylo na poslední chvílí...

Neklidně jsem se v posteli otáčela a mé myšlenky vířily všemi směry. Když už jsem měla pocit, že jsem usnula, vzbudilo mě brzo ráno zvonění budíku. Venku ještě byla tma a já byla hrozně nevyspaná, šla jsem si ještě dát sprchu, abych se probrala. Vůbec mi to nepomohlo ani čištění zubů, usínala jsem za pochodu a vyšla z koupelny. V rychlosti jsem si oblékla černé upnuté džíny a tmavě modré tričko s kytičkami, rychle jsem si rozčesala své dlouhé vlasy a hodila je do culíku. Mamka mě popoháněla, vůbec jsme nestíhaly, snídaly jsme obě za pochodu. Nevnímala jsem, co jím, bylo mi to jedno, oblékla jsem si džísku a zavázala si své kotníkové černé conversky. Rychle jsme nanosily moje zavazadla do kufru jejího auta a já se naposled otočila, zkontrolovala si i zároveň svůj batoh a telefon v kapse. Mohly jsme vyrazit na letiště, cestou jsme nepromluvily skoro nic a já hodně usínala. Sem tam se podívala na cestu, která bohužel pro mě rychle ubíhala. Usnula jsem...