Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

15. kapitola

Mám v plánu po dvou letech tento příběh dopsat, do budoucna to vypadá na pokračování. Omlouvám se, že se k tomuto vracím po 2 letech. Snad si tento příběh najde své čtenáře. Petul96.
.
.
.
Petra:

Pořád jsem na vše musela myslet i na Carlislea. Už bych ty prášky od bolesti brát neměla. Forks mělo na mě špatný vliv, nebo to bylo mnou? Byla jsem divná? Komu se poštěstí dostat se na místo, které pro něj něco znamená a stane se realitou? Myslela jsem na ten nepovedený večer a na jeho rty blízko u mých. Skoro jsem políbila upíra, já se vážně zbláznila! Proboha, vždyť jsem jen člověk, který nemá o ničem vědět, který do tohohle světa v žádném případě nepatří, moje deprese z blížícího se odjezdu se blížila, až se vrátím už je nikdy neuvidím. Zestárnu a budu mít svůj život, no můžu je nechat jít ze svého života.

Ležela jsem na posteli a koukala do zdi, povzdechla jsem si a přetočila se na bok, už jsem nechtěla na nic myslet. Zvedla jsem se a obula si tenisky, najednou jsem tady nemohla vydržet, nechtěla jsem tady být. Myšlenky na mě útočily jako jedovatí hadi. Vyběhla jsem z pokoje a seběhla schody, výjimečně bez toho aniž bych zakopla a vyběhla z domu, nečekala jsem až mě z upírů někdo chytí na místě a odtáhne zpátky do domu, chtěla jsem jen být normální a mít chvíli pro sebe.

Utíkala jsem pryč, směrem do lesa a tekly mi slzy, utíkala jsem a cítila jsem se svobodně, běžela jsem dál do lesa a soustředila se na běh, v tu chvíli mi bylo jedno, jaké nebezpečí tento les skrývá. Ještě jsem na sobě trochu cítila následky zranění a zpomalila jsem. Nevím jak dlouho jsem běžela, ale najednou les prořídl a zastavila jsem se na útesech, kde začínal oceán, vydechla jsem a sedla si do trávy a koukala na rozbouřený oceán. Černé mraky se nebezpečně tlačily k sobě a začal se zvedat prudký vítr, začalo najednou pršet, na hlavu jsem si dala kapuci od mikiny, mojí depresivní náladu to nijak nezměnilo. Otřela jsem si další slzy, které si prodraly cestu ven, byla jsem naštvaná a smutná.

Najednou jsem vyskočila prudce na nohy a přestala přemýšlet, došla jsem na samý kraj oceánu a fascinovaně koukala dolů, byla to pořádná výška, najednou jsem si vzpomněla na Bellu, proč skočila z útesu. Ne, rozhodně skákat nebudu, nejsem pitomá. Vítr se mi opřel lehce do vlasů a začalo pršet čím dál víc, v dálce byl slyšet blesk, byla jsem ve vlastních myšlenkách. Nevím jak dlouho jsem tam stála, ani kolik uplynulo hodin.

„Petro, neskákej!" Zazněl najednou jeho vyděšený hlas.

Otočila jsem a koukala na vyděšeného Carlislea. Ten hlas a jeho bych poznala kdekoliv na světě. Vážně si myslel, že budu kvůli pitomostem skákat z útesu a budu tak blbá jako Bella, abych na sebe přitáhla pozornost? To mě trošku urazilo. Mračila jsem se na něj a sledovala pohled jeho černých oči, ani jsem si nevšimla, kdy byl naposledy na lovu.

„To by mě ani nenapadlo! Mám celý život před sebou!" rozčilila jsem se a podjela mi noha, najednou byl u mě a okamžitě mě chytil, abych nespadla do oceánu.

Lehce mě držel a my se na sebe dlouze koukali. Propast mezi námi se jen prodlužovala. Já se vážně zbláznila! Je mi šestnáct! Nemám myslet na chlapy, upíry a tohohle sexy Cullena. Na co vůbec myslím!!! Já se vážně uhodila! Nadechla jsem se a polkla nervozitou.

„Tak to jsem rád, že nechceš skočit, bál jsem se o tebe, že by sis ublížila" Stále na mě koukal tím jeho pohledem černých oči, proč to sakra dělá???

„Nejsem sebevrah," odpověděla jsem a mračila se na něj. Nedokázala jsem se zlobit dlouho.

Byla jsem jak hypnotizovaná při pohledu do jeho oči, jeden pohled a byla jsem ztracená, bušilo mi srdce. Šla na mě závrať. Trhla jsem hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek.

„Měli bychom jit zpátky, nechci abys byla nemocná, navíc přijela tvá sestra," začal mluvit a já se jen mračila.

Začalo mi to šrotovat v hlavě a pomalu mi sdělení docházelo. Zapomněla jsem na svoji starší sestru Sue, která měla být na výměnném pobytu v Anglii. Něco se muselo stát.

„Co se stalo? Já myslela, že je ještě pryč?" ptala jsem s pohledem nejistým na něj.

Sue nesnášela upíry a určitě si jich všimla. No to bylo radosti. Zbledla jsem. Co řekne až uvidí moje modřiny od toho ciziho upíra? Byla to jako noční můra.

„Tvé sestře skončil dříve výměnný pobyt, tak jela sem. Do konce prázdnin budete obě s námi," odpovídal na moje otázky.

„Půjdeme? Můžu tě tam odnést rychleji," mrkl na mě a já polkla. „Můžeme?" zeptal se mě na svolení vzít mě do náruče.

Nejistě jsem na něj koukala a vypadala jako kdyby mluvil na mě čínsky.

„Jo můžeme," vydechla jsem a nechala se vzít do náruče.

Byla jsem u něj tak blízko, že mě to znervózňovalo a bušilo mi srdce, přesto jsem nic neřekla a nechala se nést, dokud se nerozběhl upíři rychlosti a vše se mi rozmazalo ve šmouze. Zatočila shlavaz toho prudce hlava. Zatraceně! Zavřela jsem oči, začalo mi z toho běhu být naprosto nevolno.

„No tak, můžeš otevřít oči, jsme doma," řekl klidně a já otevřela oči.

Nevolnost pomalu přecházela a já měla u něj blízko hlavu. Lehce jsem pootevřela rty, ale on mě lehce pustil na zem, to zklamání mě zasáhlo jako rána bleskem. Cítila jsem odmítnutí, které mě neskutečně bolelo. Rozběhla jsem se k domu a málem se přizabila venku na schodech.

„Petro, stůj!" zakřičel za mnou, ale zdrhla jsem. Cítila jsem podráždění.

Nechtěla jsem na nic myslet a vešla do obýváku, někdo do mě vrazil, nebyl to nikdo jiný než Sue.

„Proboha, kam si nás to dostala? Do cvokhausu! Prchej!" zaječela místo pozdravu.

Pobaveně jsem se ušklíbla.

„Zvykej si, ségra, neboj pak koncem prázdnin odjedeme a už je neuvidime. To zvládneš. Zlom vaz. Sobě, ne jim," škádlila jsem ji a odpovědi byl Emmettuv smích.

„Jsme málo děsiví?" ušklíbl se pobaveně a já se jen bavila.

„Sklapni, Emmette," řekla jsem automaticky, napadlo mě to hned a sedla si na gauč.

Našla jsem na stolku svoji knihu, kterou jsem si tam předtím nechala a začala si číst. Moc jsem nevnímala, na vše jsem myslela.

Jak jsme se Sue dozvěděly později, byly jsme Alicí pozvány na svatbu Belly a Edwarda, která měla být za tři dny, jak milé. Tohle mělo být za trest, nebo za odměnu? Svatba, ne moje, šaty, plno lidí a upírů, to není zrovna dobrá kombinace. Srpen byl skoro v polovině, utíkalo to závratnou rychlostí, jako kdyby čas tady ve Forks trojnásobně utíkal a občas jsem od knihy zvedla zrak a pak se šla najíst.

Seděla jsem u stolu v kuchyni sama a pořád přemýšlela. Najednou jsem se zvedla a odešla do ložnice. Už mě to nebavilo předstírat, že se nic neděje, ležela jsem na posteli a koukala do zdi, chtěla jsem s ním mluvit, ale necítil ke mně to, co já k němu. No to je dobré, můžu ho nechat jít, Forks a ty knihy a tahle situace jen vše zamotala. Jak z toho ven? Nic nebude jako dřív. S těmi myšlenky jsem usnula.


Carlisle:

Byl jsem si jistý, že jsem k Petře něco cítil, ale nechtěl jsem ji do tohohle života a k sobě zasahovat. Byla tak mladá a nezasloužila si být s takovým monstrem bez duše jako jsem já.

Ve chvíli, kdy čekala, že ji políbím, tak jsem ji postavil na zem, abych neudělal něco, co by jí dalo naději. Snažil jsem se od ní držet odstup a moc mi to upřímně nevycházelo, protože jsem viděl, co ke mně cítí a byl z toho zoufalý.

Především jsem chtěl, aby byla v bezpečí, už se naše rodina zapletla s Volturiovýma, nechtěl jsem jim dát další záminku, že porušujeme další pravidla. Další člověk aby hrál v tomhle roli, nepřipadal v úvahu. Zasloužila si něco lepšího, ale já to nebyl. Nemůžeme spolu být. Správná osoba, špatný čas...