Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

9. kapitola

Petra:

Už to bylo týden, co jsem byla ve Forks, podívala jsem se směrem k oknu a venku tak dlouho pršelo, rozhodně mi to zkazilo náladu, jako moje zápěstí zafixované do ortézy, nejradši bych prospala celý den a musela na to vše myslet, moje ruka byla stále v ortéze, ale už pomalu přestávala bolet, bylo odpoledne, moc věci se tady dělat nedalo. Věděla jsem, že se moc společensky nechovám a po večerech jsem s ostatními koukala na hororové filmy, ale povědomě se jim i vyhýbala ze strachu, že se prořeknu, nebyla jsem ve své kůži, věděla jsem, že dřív nebo později mě Bella napráší, ale vždy, když přijela mlčela, že to všechno vím. Chodila jsem jen jíst a pít, občas jsme prohodila pár slov.

Odložila jsem notebook na postel a rozhodla se jít do obyváku, měla jsem pocit, že jsem se vyhýbala i Carlisleovi, od té naší poslední debaty, ale neřešila jsem to. Neobtěžovala jsem si zavazovat tenisky, když jsem měla jít po domě. Sjela jsem svůj pohled v zrcadle – na tepláky a vytahané triko, které jsem na sobě měla a vydala se z pokoje tak jsem vyšla jen v ponožkách, ortéza na ruce zavěšená kolem krku mě donutila jít opatrně, přesto mi přišlo, že ty dřevěné schody obzvlášť kloužou, málem mi podjely nohy, nakračovala jsem pomalu a levou rukou jsem se přidržovala zábradlí.

Už jsem byla na posledních dvou schodech, které mě dělily od obyváku a já se pustila zábradlí, najednou to byla velká chyba, ujela mi noha v ponožkách a já věděla, že spadnu a hodím placáka, Cullenovi se na mě vyděšeně otočili a já viděla jejich vyděšené pohledy, nestihla jsem ani vykřiknout zděšením, najednou jsem uviděla rozmazanou šmouhu a já zavřela oči, tvrdě jsem do něčeho narazila, ale nebolelo to tak jak bych čekala, něco mě najednou drželo kolem pasu a já vyděšeně otevřela oči, přesto jsem měla pocit, jako kdybych narazila do zdi. Vzhlédla jsem a zděšeně jsem si uvědomila, že ten, kdo mě chytil – byl Carlisle, který mě přede všemi chytil upíří rychlostí a to znamenalo, že se prozradil on jako první.

Chvíli jsme se na sebe dívali dlouhými pohledy a já si přála, aby tahle chvíle trvala, jeho pohled zlatých očí byl naprosto uklidňující a já cítila, jak se mě zmocňuje závrať a buší mi srdce, možná jsem v tuhle chvíli právě něco cítila, což jsem si vzhledem k svému věku nemohla dovolit, najednou mě pustil zpátky na zem, protože si uvědomil, co udělal, zděšeně se na mě koukal a já byla naprosto klidná, usmála jsem se – všichni ke mně střelili vyděšenými pohledy, zda jsem se nezbláznila.

„Petro? Já..." Nemohl najít ta správná slova. „To, co se stalo..."

„Nic neříkej, já to všechno vím, už dávno," řekla jsem naprosto vyrovnaným hlasem. „Došlo mi to, po mém příjezdu. Nedělej si starosti. Čekala jsem, kdy se prozradíš, jen jsem to nečekala tak brzo." Trochu jsem ho popíchla s úsměvem.

„Zatraceně, děláš si srandu, že jo? Tohle měla být past, kdo tě chytí?" zavrtěl pobaveně hlavou. „No ach jo...Takže to tvé zápěstí střet s vlkodlakem, prej skřípnutí ruky o dveře Belliného náklaďáčku, já si myslel to první, nejsem blbý." Znovu si povzdechl, už bylo pozdě to brát zpátky.

„Žádná past, to jsem si nemyslela, nechtěla jsem se prořeknout jako první, pardon." Cukaly mi koutky i mně to přišlo vtipné navzdory tomu, jak se tahle situace dobře vyvinula.

„Ona je mazaná!" Začal se řehtat na celé kolo Emmett a hodně se bavil, ozvěnou mu bylo zasyčení Rosalie, která si mě měřila zlobnými pohledy, protože jsem byla další člověk, co to ví, její pohledy byly plné nenávistí, ale nedokázala jsem si z toho nic dělat, protože za dva měsíce se vracím domů, už je vlastně nikdy neuvidím, ta myšlenka zabolela a já se snažila ji zaplašit, pak budu mít pocit, že jsem si tohle jen vymyslela.

„Já to věděla!" zavýskla Alice nadšeně, přihnala se ke mně a nadšením mě objímala a mého předchozího rozhození si nevšímala.

„Pozor na ruku," zasyčela jsem trochu bolestně.

„Jasně, promiň." Hned mě pustila a já si sedla na pohovku vedle Emmetta.

Všimla jsem si, že Jasper s Edwardem stáli u piana a nad něčím debatovali, bohužel jsem je nemohla slyšet, zamračila jsem se, Rosalie s naštváním na mě se zvedla upířím pohybem a vypařila se jako šmouha, už se neobtěžovala hrát tu hru na lidi. Bella tady s námi dnes vůbec nebyla, celkem mě to překvapilo, byla jsem ponořená do vlastních myšlenek, trochu jsem se cítila volná, ale pořád jsem měla obavy, dokud mě z tohohle nevytrhl Emmett ve chvíli, kdy na mě promluvil, trochu jsem se lekla a nadskočila, to ho celkem pobavilo, jak jinak.

„Petro, umírám zvědavostí, prozradíš mi, jakého vlkodlaka si praštila do tváře?" Jeho obličej hořel zvědavostí a ptal se mě smrtelně vážně.

„Jacoba Blacka, koledoval si o to, spokojený?" protočila jsem oči a zavrtěla hlavou. „Jasně, Emmette, určitě mi to stálo za naražené zápěstí," dodala jsem ironicky a rozhodla si ho nevšímat, zvedla jsem se, připravená vrátit se k sobě do pokoje na notebook, co taky v tomhle deštivém počasí dělat. Jenže oni měli evidentně jiné plány.

„Petro?" oslovil mě Carlisle a já se v polovině pohybu sekla a otočila se k němu.

„Ano?" zeptala jsem se a podívala se na něj.

„Jak to víš?" Samozřejmě jsem myslela, že se té jeho otázce vyhnu, to jim nedošlo?

„Knihy? Stephenie Meyerová?" zeptala jsem se a viděla, že mu to docvaklo. „Je to všechno?" dívala jsem se na něj a čekala co se bude dít. „Ale nevím to jen já, ale i spousta lidí," dokončila jsem to, co jsem chtěla říct.

„To by mohl být problém, protože si další člověk, co o nás ví a je jedno, že z knih, si v naší blízkosti, a přesto to víš, Volturiovým se to líbit nebude," promluvil Jasper a já sebou trhla, vlastně to bylo poprvé co promluvil přímo na mě, trochu se mi z toho točila hlava a já si sedla zpátky na gauč, když řekl Volturiovi, až teď jsem si uvědomila, že to říká tak jak to je.

„Jaspere, nechtěl by si toho nechat? Petra ta rizika jistě ví a uvědomuje si je, určitě by o nás nikomu neřekla," zastával se mě Carlisle, ale já si toho nevšímala.

„Já si tohle hlídání nevybrala, Jaspere, a věř mi, že jsem o nic takového nestála," řekla jsem bojovně, protože jsem byla už vytočená, jako kdybych za to mohla. „Za dva měsíce se vrátím domů a nic z toho nevykecám, je možné, že se o mně nikdy nedozví, protože pravděpodobně už vás nikdy neuvidím," promluvila jsem v klidu a zazdila tak jeho argumenty, samozřejmě to poslední, co jsem vyslovila nahlas a co jsem si předtím myslela, trhla jsem, až mě má vlastní slova zasáhla, i když jsem věděla, že by neměla. „Nemám pravdu?!" Můj obličej se pravděpodobně stáhl do ublíženého výrazu.

Věděla jsem, že mě to nemá zraňovat – koneckonců neměli existovat, ale svým způsobem, když jsem zjistila, že existují, bohužel mi přirostli k srdci, což bylo vážně hloupé a dětinské, moje oblíbené postavy, co se dalo dělat, když mi je šestnáct.

„Myslím, že s tebou souhlasím," přikývl Jasper věcně a já se zvedla, ta slova byla děsná.

Carlisle se už něco chystal říct, ale já cítila podráždění.

„Nenamáhej se, Jasper má pravdu," zvedla jsem se a bylo mi to jedno, cítila jsem se tu jako páté kolo u vozu, cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, které jsem se chystala zadržet. „Jsem tu ta navíc." Neměla jsem právo na něj být hnusná, ale stalo se.

„Petro, přestaň, pleteš se," řekl Carlisle a já jen pokrčila rameny.

„Carlisle má pravdu," začala Alice, abych přestala s tím, že je už pak nikdy neuvidím. „Jen naše rodina si zažila hodně..." Začala a střelila pohledem ke Carlisleovi.

„Ale to na jindy," dodal a já pokrčila rameny.

„Mně to bylo jasné, to, co jsem řekla předtím," stála jsem si umanutě za svým, odešla jsem k sobě do pokoje a snažila se nic neřešit, i když mě to zraňovalo. Mělo mi to být jedno a nebylo, i přesto, že bylo pozdě odpoledne usnula jsem okamžitě, co jsem si lehla...