Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

12. kapitola

Tahle písnička mě inspirovala ke psaní. Každá pravda vyplave na povrch, jen ne vždy je přijemná. Co se vše Petra dozví a jak to ustojí? Hezké čtení přeje Petul96. :)

Petra:

Z toho, co jsem před chvíli zažila jsem byla v neskutečném šoku, přežila jsem střet toho cizího upíra, který mě málem zabil a Seth mě zachránil, zbytek jsem měla v mlze a všechno mě bolelo, hlavně žebra a hlava. Z té temnoty, která mě obklopovala mě najednou něco probudilo, a to byla ta půvabná cizí upírka s tmavě hnědými zvlněnými vlasy a rudýma očima, která se při pohledu na mě zastavila, působila děsivě a nebezpečně. Jak se nějaký upír může zastavit před člověkem? To, jak se k ní Cullenovi chovali mi nedávalo smysl, chtěla jsem, aby mi to Carlisle vysvětlil.

V místnosti jsme byli najednou sami, když jeho rodina odešla a ubezpečili se, že nebezpečí mi už žádné nehrozí, až teď jsem si všimla, že jsme jeho v pracovně – polovina polic byla odsunutá a já ležím na nemocniční posteli s kapačkou v ruce a letním pyžamu, které jsem nepoznávala, při pohledu na tu kapačku a jehlu v mojí ruce se mi točila hlava, odvrátila jsem zrak a snažila se udržet v klidu. Najednou jsem si zděšeně všimla, že jsem samá modřina a všude jsem měla plno stehů. Modřiny mi zdobily ruce a nohy, hádala jsem, že ty modřiny budu mít všude aspoň podle toho jak mě bolelo celé tělo. Odtrhla jsem pohled, byla jsem tak snadno zranitelná! Stále jsem byla v sedě, protože ty žebra tolik nebolely, ale přesto to byla nejhorší bolest jakou jsem kdy v životě zažila. Snažila jsem se lépe posadit, a to byl špatný nápad, zasyčela jsem bolestí a steklo mi pár slz.

„Moc se nehýbej," poradil mi Carlisle a já se na něj podívala – vypadal velmi zoufale. „Mrzí mě to, co se ti stalo." Hned se omlouval, jako kdyby za to mohl, nebyla to jejich vina a pro moji ochranu udělali, co mohli, nevinila jsem je za to, že museli na lov. „Málem jsme přišli pozdě a tebe to stálo život, tohle si neodpustím v jakém si stavu a bude trvat dva týdny, než se z toho úplně dostaneš. Zachránil jsem tě. Málem jsme tě ztratili." Vypadal čím dál zoufaleji. „To bych si neodpustil, kdyby se ti stalo něco kvůli nám." Najednou vstal ze židle a obejmul mě, bylo to nečekané gesto, celkem jsem se zarazila a obejmutí jsem mu váhavě opětovala, samozřejmě děsně studil a já se otřásla zimou, slyšela jsem, jak mi buší srdce a cítila, jak v obličeji červenám, bylo to úplné stejné, když jsem skoro málem spadla na tom schodišti. Co se to se mnou děje? Blázním? Určitě. Možná...Nechtěla jsem dál přemýšlet nad tím, co se to se mnou děje. Odtáhla jsem se, protože mě zabolely žebra a on mě rychle pustil a sklopil oči, jako kdyby si až teď uvědomil, že mě obejmul v návalu emocí.

„Snažím se moc nehýbat," odpověděla jsem a každé nadechnutí a mluvení mě bolelo, dělala jsem, že se nic nestalo a on si sedl zpátky na židli. „Ty a tvá rodina za to nemůžete. Neviním vás, že jste museli na lov, pro moji ochranu jste udělali maximum." Odmlčela jsem se, abych se mohla nadechnout a jasně vnímala ty slova, která mi říkal, že mu na mě možná záleží, bylo to neuvěřitelné a trochu jsem se nad tím pousmála, že nějakému upírovi může na mě záležet. „Děkuji za záchranu, ale neztratili jste mě, já se z toho nějak dostanu." Chtěla jsem ho ujistit, že už nic horšího být nemůže, nebo jo? „Chci vysvětlení, co to mělo znamenat." Celkem jsem se dost zamračila na něj.

Přikývnul a podíval se na mě.

„Není vůbec za co. Věřím, že ano. Je na čase říct ti celou pravdu, zasloužíš si to, Petro," začal a já se nemohla dočkat až se to konečně vše dozvím, i když mě to svým způsobem děsilo, horší to už nebude. „Chci se zeptat, můj příběh znáš, že?" hned se zeptal a já souhlasně přikývla, aby mohl mluvit on. „Můj příběh začal v Londýně kolem roku 1663, ale něco je jinak. Měl jsem mladší sestru Katherine – už jste se seznámily." Honem mi to vysvětlil a mě spadla brada, byla jsem v šoku a snažila se ovládnout svůj výraz, aby mohl mluvit dál. Náš věřící otec mě a jí pověřil hony na čarodějnice a upíry jenže my neviděli zlo tam, kde nebylo. Odhalili jsme starého hladovějícího upíra, který byl slabý. Vzali jsme lidi v naději, že ho chytíme, on bohužel zaútočil na mě a Katherine, oba nás pokousal a nechal ležet na ulici, přáli jsme si být mrtví, oba jsme se schovali, proměna byla velmi bolestná," pokračoval a já sebou trhla, uměla jsem si to představit z knih, jak autorka popisovala tuhle proměnu v upíra. Možná to bylo ještě milionkrát horší a tohle bych nikdy zažít nechtěla. „Když jsme se oba proměnili, bylo to hrozné, protože jí bylo devatenáct a já selhal, později nám došlo, co jsme zač, snažili jsme se zničit a šíleni žízní jsme šli od lidi co nejdál, nakonec jsme potkali stádo srnců a zjistili, že můžeme žít jinak." Vyprávěl dál jeho příběh.

„Ona byla jako ty? Zlaté oči a tak?" Vpadla jsem mu do vyprávění a on se pobaveně usmál, tohle mi nešlo do hlavy, co jí vlastně změnilo.

„K tomu se hned dostanu a nepřerušuj mě." Pobaveně mu cukaly koutky mojí nedočkavostí a pokračoval v příběhu. „Měli jsme jeden druhého, přesto jsme si přišli osamělí, nechtěli jsme proměnit dalšího člověka a způsobit mu to, co bylo způsobeno nám, odešli jsme do Itálie a našli tam Volturiovy, byli civilizovaní a vzdělaní, chtěli abychom překonali averzi k zabíjení lidí a já je chtěl naučit, že mohou být jako já. Katherine nikdy neměla silnou vůli – podlehla tomu lovit lidi, byl jsem zklamaný a bylo mi to líto. Jejich životní styl přijala s radostí za svůj, několik století jsme s nimi pobyli, ale pak jsem byl nešťastný, ale jí se tam neskutečně líbilo a byla členem Arovy gardy díky jejímu daru – dokáže skrýt svůj pach a to, že je upír což se jí samozřejmě hodí, mezitím jsme se jako sourozenci odcizili a já chtěl odejít, Katherine se to nelíbilo. Dovedeš si představit, co mi řekla. Slibovala mi pomstu, chtěl jsem mít rodinu a šťastný život, ona mi přísahala, že mi to vše zničí...Jen protože jsem ji nechal ve Volteře a rozhodl se jít vlastní cestou něco udělala." Byla jsem z toho jeho příběhu příliš vykolejená a uměla si to živě představit, snažila jsem se ovládat své výrazy a nevstupovat mu do toho tak jsem šokovaně poslouchala dál. Později jsem našel Edwarda a pak svoji ženu Esme, zbytek znáš?" zeptal se, aby mi to nemusel říkat znovu a já se zmohla jen na přikývnutí hlavou. „Bylo to před padesáti lety, když jsme se nastěhovali v Tacomě, naše rodina jela na lov do Mount Rainier a Esme se rozhodla zůstat doma, občas zůstávala doma, aby se mohla věnovat architektuře, milovala to. Toho dne, když jsme se vrátili, bylo příliš pozdě. Nikde nebyla a pak jsme si všimli toho upíra, co málem dorazil tebe." Začalo mi to docházet a začaly mi téct slzy z toho, jak to pravděpodobně skončilo. Carlisle se nestaral o to, že jsem vyděšená a mluvil dál, jako kdyby to bylo včera. Co je padesát let pro upíra? Jen věčnost. Šokovaně jsem zalapala po dechu. „Zabil a zničil jí, našli jsme hořící hromadu před naším domem, v tu chvíli naše rodina pocítila zoufalství, vztek a obrovskou ztrátu. Katherine se tam objevila a přiznala, že ho proměnila ona, aby zabil Esme, přece nebude mít na rukou její smrt, i když ona je vinná z její smrti, naplánovala to a ani nemrkla okem. Vysmála se mi, že jsem byl naivní, než jsme ji stihli utrhnout hlavu oba zmizeli díky jejímu daru, sem tam přijde a otravuje mě. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Svoji sestru vážně nenávidím." Dopověděl ten příběh a já cítila, jak mi stékají slzy. Ta pravda byla příliš bolestná i pro mě. Chtěla jsem vědět, co se stalo Esme a teď už jsem tenhle celý příběh chápala. Carlisle byl zoufalý, když si to utrpení musel připomenout, bylo ho mi ho v tu chvíli neskutečně líto. Vážně mi to stálo za to dozvědět se pravdu? Vůbec jsem nevěděla.

„Děkuji, že si mi to pověděl a vážím si toho," řekla jsem a chvěl se mi hlas zděšením. „Esme mi je líto, doufám, že to Katherine neprojde..." Snažila jsem se ho povzbudit, ale on se zvednul. Byla jsem zmatená.

„Promiň, Petro, ale chci být chvíli sám, omluv mě, rodina tě pohlídá." Přešel k prosklené zdi, otevřel jí a vyskočil ven, málem jsem zaječela, ale vlastně u nich to bylo normální. Chápala jsem ho, že chce být sám a přemýšlela nad tím, jak mu hrozně musí být. Musela jsem na to všechno myslet, bylo to naprosto šokující a tohle by mě nikdy nenapadlo ani v noční můře. Cítila jsem, jak mi stékají slzy po tvářích, dokud mě někdo neobejmul a leknutím jsem nadskočila při tom pohybu jsem zas pocítila bolest, všimla jsem si, že je to Alice a bylo mi jedno, že mě její kůže studí a já drkotám zuby. Tohle bylo celkem uklidňující.

„Všechno bude dobré, Petro," snažila se mě uklidnit a pak se odtáhla, aby mi nepůsobila bolest.

„Možná jednou," odpověděla jsem a přijala papírové kapesníky, které mi nabízela, abych si otřela oči,  vyčerpaně jsem se natáhla a myslela na to všechno. Snad tohle nějak ustojím...Vyčerpáním jsem usnula...