Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

3. kapitola

Petra:
Celkem rychle jsem se otočila za tím neznámým hlasem, který mě oslovil mým jménem, na chvíli jsem si myslela, že jsem si to celé vymyslela.

Ten hlas mě znovu oslovil mým jménem. „Petro?"

Trhla jsem sebou a rozhlédla se, chtěla jsem jít, ale v tom šoku jsem zapomněla na svoje zavazadla položená na zemi přímo přede mnou, zakopla o svůj jeden z cestovních kufrů a letěla k zemi velkým obloukem a hodila před celým letištěm v Seattlu obřího placáka na zem, rozplácla jsem se jak široká, tak dlouhá, celkem dost to bolelo. Neohrabaně jsem se posadila, abych mohla lépe vstát.

„Petro, jsi celá?" zeptal se ten hlas přímo nade mnou a já se postavila a zvedla zároveň hlavu a odhrnula si na stranu vlasy, které mi bránily ve výhledu.

Pohled mi padl na sexy bledého blonďáka, který vypadal jako nějaká filmová celebrita. Jeho vlasy byly lehce sčesané, rty byly bledé a jeho oči měly zvláštní barvu. Měla jsem pocit, jako kdyby se mu od nich odrážely světla zářivek v hale, možná jsem byla prostě unavená a nevšimla si jeho skutečné barvy očí. Samozřejmě byl vyšší než já, takže jsem se vůči němu cítila malá.

Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova a nemohla od něj odtrhnout pohled, i přes to, že jsem se rozplácla před nim, a udělala si velký trapas, tváře mi zčervenaly tou ostudou. V tu chvíli mi došlo, že to byl ten matčin kamarád. Tomu se říká přílet do Seattlu se vší parádou.

„Ahoj," zamumlala jsem nesměle místo odpovědi a znovu se na něj podívala. „Myslím, že ano," vykoktala jsem ze sebe nejistě a snažila se na něj nezírat. „A vy jste ten kamarád?" ptala jsem se, abych si to potvrdila. Pořád to mohl být nějaký magor, který mě odtáhne třeba někam do lesa a zavraždí, kdo ví.

„Ahoj, Petro. Ano, je to pravda." Koutky mu pobaveně cukaly, zřejmě z toho mého pádu byl pobavený, protočila jsem nad tím oči, já spadnu a tenhle cizí člověk se baví. „Jsem Carlisle, můžeš mi tykat."

A já jen přikývla, jméno jsem věděla, jen jsem nevěděla, jak se vyslovovalo přesně, moje jméno nebylo třeba, znal ho, přesto mi to jeho jméno přišlo něčím zvláštní, a nemohla si vybavit jeho příjmení. Dávaly se tyhle jména vůbec v Americe? Zamračila jsem se, ale jen pro sebe, mezitím mi pomohl beze slov s mými zavazadly a já ho následovala do podzemních garáží, táhla jsem se za sebou svůj kufr.

Únava z letadla na mě doléhala každou chvíli, a já se sotva držela na nohou, když jsme najednou přišli k černému mercedesu, který tam stal zaparkovaný, trochu jsem ztuhla, bylo to jako kdyby mi tohle přišlo odněkud povědomé. Přemýšlela jsem tak usilovně, ale můj mozek nemohl nic vymyslet. Při koukaní na auto jsem málem vrazila do Carlislea, a ještě naštěstí trochu stihla před ním zabrzdit, asi by mi nepoděkoval.

Naložil moje těžká zavazadla do kufru jeho auta a pak se mohlo vyrazit, vůbec jsem netušila, zda zůstanu v Seattlu, nebo se pojede někam jinam. Nasedla jsem na místo spolujezdce, batoh jsem hodila do zadu a připoutala se, vyjeli jsme celkem rychle z podzemních garáží a mně se udělalo špatně, zatočila se mi hlava a pocítila jsem slabost, zhluboka jsem se nadechla a znovu se mi z jeho zběsilého stylu jízdy udělalo zle, můj žaludek protestoval, točila se mi hlava. Vyděšeně po mně šlehl pohledem, když si všiml, jak jsem musela být v obličeji zelená.

„Je ti špatně? Budeš zvracet?" Zděšeně se díval na mě. „V autě prosím ne, včera jsem ho nechal vyčistit." Sledoval každou mojí reakci.

Měla jsem chuť protočit oči, je to jen auto, mercedes jako mercedes určitě si koupí další, novější...Přesto mi tohle přišlo trochu vtipné.