Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

6. kapitola

Petra:

Cesta byla klidná a já se nechala unášet krajinou, Bella byla stejně výřečná jako já, nemluvila jedna ani druhá, obě jsme byly příliš rozpačité, než aby jedna z nás promluvila, tohle mlčení pomalu přecházelo do trapnosti, nevěděla jsem co dělat, byla přesně taková jako z knihy. To slovo jsem si bála stále přiznat, že mám pravdu a ty knihy jsou skutečné, bylo příliš moc nápadnosti a detailů, kterých jsem si všímala, když jsem byla vyspaná.

Měla jsem na rozmyšlenou ještě celý den, divila jsem se celkem dost – kdyby to byla pravda, jak to že to ještě Edward z mých myšlenek nevyčetl, i když jsem to jako možnost zvažovala? Jak je možné, že ve skutečném světě ožívají tyhle knihy, legendy a upíří? Při tomhle slovu jsem sebou neklidně trhla, znamenalo to že i vlci byli skuteční? Kam jsem se to dostala? Kam mě to mamka na prázdniny poslala?

Pořád jsem si tenhle fakt odmítala připustit, že to, co se kolem mě ve skutečnosti děje je skutečné. Hlavu jsem si podepírala o ruku a dívala se z okna, Bellin pomalý styl jízdy mě ukolébával ke spánku, musela jsem párkrát mrknout, abych se probrala, najednou to bylo jako kdyby to, co jsem četla vše v těch knihách se mi vše vracelo a já se zamračila, přemýšlela jsem, zda bych ji měla prozradit, že to vím, možná by mě měla za blázna, kdo ví, ve skutečnosti jsem jí vlastně vůbec neznala, takže nevím jak by reagovala, bylo šokující si tuhle zvláštní pravdu přiznávat, i když má mysl tenhle fakt odmítala, jenže bohužel fakty byly proti mně, s tím jsem nic nenadělala.

Pomalu jsme opouštěly město a jely jsme zeleným lesem – až teď jsem si všimla jak vše zelené, dokonce i kmeny stromů byly pokryté zeleným mechem, celkem mě z toho pomalu bolely oči, nakonec les prořídl a my spatřily první domky v rezervaci, špatná nálada mě pomalu opouštěla, cítila jsem se jako v pohádce, jely jsme dál až jsme na konci cesty zaparkovaly před nějakou pláží, nemohla jsem věřit vlastním očím, že vidím oceán, byla to nádherná podívaná, jak se modrá obloha odrážela od malých vln, vystoupily jsme a já ucítila slaný vzduch, byla jsem okouzlená, byla jsem v La Push, tuhle pláž bych poznala z knihy kdekoliv – byly jsme na First Beach a v dáli šel vidět Ostrov Svatého Jakuba, unešeně tou nádherou jsem koukala před sebe a šla na pláž, nevšimla jsem si co Bella dělá, dokud se neocitla vedle mě a já se na ní otočila.

Až teď jsem si všimla, že se usmívá na můj nechápavý výraz, když jsem si všimla, že v ruce nese piknikový koš a na ní má položenou deku, takové gesto na přivítanou jsem nečekala, věděla jsem z hodiny angličtiny, že je to zvyk Američanů, chodit a dělat pikniky, přesto mě to šokovalo. Napřáhla přátelsky ruku k potřesení, asi se chtěla seznámit se mnou oficiálně, bez Cullenových, přišlo mi to, že pomalu k sobě možná nacházíme cestu. Možná.

„Bella Swanová," usmála se doširoka a stiskla si ruku se mnou, teď už jsem nemohla pochybovat o těch knihách, super, že se mi to potvrzuje.

„Petra Vašutová," vysypala jsem na ní své české příjmení a ona se nepatrně zamračila, jako kdyby tomu tak úplně nerozuměla. „Nevyslovuj ho, nebo si polámeš jazyk." Ušklíbla jsem se.

„Budu na to myslet," zasmála se. „Zní zvláštně. Mimochodem odkud jsi?" Neušla jí ta otázka.

Najednou jsme už obě nemlčely a povídaly si, byla to skvělá změna.

„Jsem z České republiky, střední Evropa to malé," odpověděla jsem, ale věděla jsem, že jí to asi nic neřekne.

„Evropu znám, ale ten stát ne," pokrčila bezděčně rameny.

„To asi nikdo." Celkem mě to pobavilo. „Jinak Díky to nemuselo být kvůli mně, to gesto, ten piknik," zakoktala jsem se a sklopila oči, cítila jsem se zvláštně.

„Jsi na návštěvě, co by to bylo bez zážitku?" zeptala se Bella přátelsky a já se na ní zmateně podívala.

„Jasně, zážitky, tam odkud jsem asi měla nedostatek," zamumlala jsem si spíš pro sebe a jí zacukaly pobaveně koutky, mezitím roztáhla deku na pláži, abychom si mohly obě sednout, pořád mi dělalo problém připustit si ty knihy, ale tahle chvíle s Bellou naznačovala, že tohle je skutečnost. „Je tady nádherně, v La Push, ta příroda," promluvila jsem zasněně a skoro na ní zapomněla, změřila si mě zvláštním pohledem, že to tu znám.

„Ty víš, kde jsme? Byla si už někdy ve Forks?" zeptala se mě podezíravě a já sklopila oči.

„Samozřejmě, že ne, ale učili jsme se to ve škole v zeměpisu," plácla jsem první výmluvu, která mě napadla, úplně stačilo, že mě začala podezírat ona, že vím to stejné jako ona.

„Aha," řekla jen asi na to prostě neměla odpověď.

Chvíli jsem seděla se svými myšlenkami a musela přemýšlet, v tolika ohledech jsme si byly obě podobné a nechápala jsem, co ji vede k tomu být upírem, já bych svůj život za nic na světě nevyměnila, měla jsem tolik plánů, možná to nikdy nepochopím a ani se nezeptám, abych se neprokecla, přemýšlela jsem, jak dlouho budu před Cullenovými mlčet, že mi to celé došlo.

Jen na rozdíl od knih tady neexistovala jedna důležitá postava – Esme, bylo to pro mě neskutečnou záhadou, bylo to divné, že Carlisle je prostě sám a nedávalo mi to žádný smysl. Jak pak Bella v „Rozbřesku" pojmenuje její dceru? Pokud se tahle realita drží těch knih, bylo to pro mě celé stále velkou záhadou, samozřejmě některé věci se teprve „stanou". Bylo zvláštní o tom uvažovat takhle, až mě ty myšlenky mátly, ztrácela jsem pojem o čase.

S Bellou jsme si daly mezitím náš skromný pozdní oběd – nebo už skoro večeři, složený z několika různých obložených sendvičů, když jsem si jeden brala, trochu jsem se zamračila. To tady nebudu jíst nic jiného? No ach jo. Vím, že jsem měla být vděčná, že nepadnu hladem, ale lepší než nic, pak jsme popíjely z plechovek coca colu každá ponořená ve vlastních myšlenkách a já sledovala okolní přírodu a oceán, jak drobné vlnky naráží o písek na pláži, od vody foukal lehký vítr a já si z pasu stáhla svoji mikinu a oblékla si jí. Brr, čekala jsem léto, ale tohle sotva vypadalo na jaro.

Pláž se pomalu začala plnit různými lidmi, sedli si pár metrů od nás do písku a pár z nich si hrálo s fotbalovým míčem, pak mě už nenapadlo věnovat jim pozornost, dokud Bellin výraz neztuhl a ona se tvářila jako kdyby viděla ducha, ne jako by viděla Volturiovy osobně – já vím blbý vtip, znovu mě to přimělo se na ně zadívat tentokrát pozorněji, byli vysocí a vypadali celkem nebezpečně, samozřejmě pár z nich bylo do půl těla nahých a na sobě měli jen kraťasy a boty. No jasně – až teď mi při zírání došlo, že vidím Quiletské vlkodlaky jak si tam jen, tak kopou s míčem. 

Ten Bellin pohled, jak se na ně dívala mě jen upozornil, tak je to tady, už blázním, a právě ožily další mýtické potvory, jako kdyby toho ještě nebylo málo, jako kdyby ještě neměl být konec. Najednou se jeden z těch můžu podíval – nevypadal v našem věku – zlostě na nás zadíval a ten pohled byl právě určený Belle, bylo tam plno zloby a opovržení – ten člověk byl Jacob Black. Se zděšením jsem ho poznala až se mi z toho poznání zatočila hlava a ucítila jsem slabost, rozeznávala jsem další obličeje Setha, Sama, Jareda...Má hlava se mi na protest z toho točila jak šílená.

Bella si musela všimnout mého pohledu, určitě jsem byla celá zelená.

„Petro? Je ti něco?" Hned se ptala z úzkosti a její hnědé oči si mě měřily se starostí.

„Jo já nevím, asi ne, možná mě dostal ten let," zamumlala jsem neurčitě, vadilo mi lhát, ona mi to však nevěřila. „Ty je znáš?" vypálila jsem na ní, byla mojí otázkou zaskočená.

„Trochu," lhala mi ona. No tak určitě ji to baštím. Slunce už pomalu zapadalo. „Můžeme jet už pomalu pokud chceš."

Skoro mě vyhnala z deky, ani jsem si neuvědomila, že tu jsme už pár hodin, zvedla jsem se a i ona, pomohla jsem ji sbalit, byly jsme na odchodu, ale stalo se několik věcí najednou – Jacob přišel k nám. Byl vyšší než já, takže jsem si připadala jako zahradní trpaslík...Viděla jsem to jako pohromu a byla jsem nesvá, tohle celé se stalo realitou...