Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

11. kapitola

Vše se zamotavá a komplikuje. Místo prázdnin se stavá horor. Vypůjčila jsem si obrázek Niny Dobrev pro svojí povídku jako zápornou postavu, protože se mi do té role hodila jako zaporák. Zbytek si budete muset přečíst. Užijte si čtení. Vaše Peťul.

Carlisle:

Petře jsem vyčistil poraněné ruce a vytáhl ji ze všech ran střepy, vše jsem ji zašil stehy i menší ránu na hlavě a zafixoval jí žebra, očistil jsem ji zaschlou krev a postaral se o ní. V tuhle chvíli jsem byl vážně na dně a dával si za to vinu, že ji zranil cizí upír a nebýt vlků skoro ji i zabil. Jak bych to vysvětlil její matce? Že ji prostě zabil upír? Otřásl jsem si při té představě. Naivně jsem doufal, že se už nic špatného nestane, ale spletl jsem se, zároveň jsem dostal i vztek, věděl jsem moc dobře, kdo byl za tohle zodpovědný, že Petra leží domlácená od upíra.

Po celém těle měla i plno modřin, nepravidelně oddechovala a já hádal, že je to těmi zlomenými žebry. Ležela na nemocniční posteli u mě v pracovně a měla zavedenou kapačku v ruce, kterou jsem jí tam předtím dal, aby se jí zmírnila ta bolest. Kdybych v tuhle chvíli mohl brečet, pravděpodobně už by mi tekly slzy. Jenže mé tělo už dávno nebylo schopné slz.

Slyšel jsem, jak Bella uklízela ten nepořádek, protože všude na zemi byla od Petry krev a někteří z nás museli být před domem, aby neudělali něco, co by Petře ublížilo ještě víc. Se mnou už dávno nic nedělalo a tu krev jsem jednoduše nevnímal. Uslyšel jsem za sebou kroky a otočil se, věděl jsem, že to je Edward, ale přesto jsem se otočil. Tomu kromě mě už taky nevadila krev, takže zůstal se mnou v domě.

„Je to má vina, že jsem se neujistil, že jí nic nehrozí a neměli jsme ji tu nechat v přítomnosti vlkodlaků! " Skoro jsem zakřičel a bylo mi jedno, že jsem Petru mohl probudit, vyděšeně jsem se na ní podíval, zda jsem jí náhodou neprobudil tím, jak jsem zařval - vůbec to s ní nehnulo.

„Nemůžeš si to dávat za vinu, ale aspoň díky Sethovi to přežila," přerušil můj zoufalý křik ve snaze mě povzbudit, a to bylo ještě horší. „Seth s Jacobem toho upíra zabili a zničili, z jejich myšlenek jsem zjistil, že to byl ten stejný, co tenkrát zabil a co ho stvořila tvá..." Ani to dokončovat nemusel a já to pochopil, viděl jsem rudě. „Myslí, že by tohle udělala, když jde o Petru? Vážně? Aby zabila cizího člověka, který s námi nemá nic společného? Třeba to byla náhoda a on jednal na vlastní pěst. Bude to náhoda."

„Slibovala mi pomstu, Edwarde, chtěl jsem mít rodinu a šťastný život, ona mi přísahala, že mi to vše zničí...Jen protože jsem ji nechal ve Volteře a rozhodl se jít vlastní cestou tak zabila tenkrát Esme, abych trpěl, nenávidím ji, jestli může za to, že ublížila Petře, osobně ji urvu tu její hlavu," zavrčel jsem rozzlobeně, přešel jsem k Petře, která ležela na posteli a pohladil jsem ji ve vlasech, vůbec mě nevnímala a mně to bylo líto. Věděl jsem, že Alice říkala, že se probere, ale nedokázala odhadnout kdy což u ní bylo neobvyklé.

Musel jsem se nad tím zamyslet, co mi řekl, že Petra k nám nijak nepatří, možná jsme si to neuvědomovali, ale možná k nám patřila tím, že se do toho zamotala a věděla o nás. Jinak by po ní nešel ten upír. Už to asi nezjistíme.

„Já vím, že jsme už jednou na to doplatili, podle mě to bude náhoda a když ne tak co bude dál?" zeptal se mě s naprosto vážným pohledem.

„Ochráníme Petru to se stane," prohlásil jsem zcela vážně. „A je mi jedno jak! Ona je nevinný člověk a nemá právo, aby jí stály život naše problémy!" Znovu jsem zařval, byl jsem vážně na nervy.

Místo Edwarda mi odpověděl někdo jiný až jsem leknutím málem nadskočil.

„Tohle je vážně dojemné chránit tuhle holku," ozval se sarkasticky od prosklené stěny ženský hlas, který jsem v životě už nechtěl slyšet a zvedla se ve mně vlna vzteku. Oba jsme se s Edwardem otočili a spatřili jí, předtím jsme si jí vůbec nevšimli díky jejímu daru, kterým uměla dokonale zamaskovat svůj pach a to, že je upír, a tak se tady dokázala nepozorovaně vetřít, jako kdyby tu stála už několik hodin.

Stála uprostřed místností jako kdyby jí to tu patřilo, byla vyzývavě oblečená v modré halence a tmavých džínách, její kaštanové vlasy měla zvlněné po ramena a vypadala jako my, ale byl tam jeden zásadní rozdíl, její červené rudé oči se na mě upíraly se záští, její bledé rty se jí vlnily do pobaveného přesto ironického úsměvu. Zvedla se ve mně vlna nenávistí a Edward na ní zavrčel.

„Edwarde, okamžitě odveď Bellu pryč a řekni ostatním ať sem přijdou," řekl jsem, aniž bych z ní spustil zrak a Edward odešel.

„To je mi parádní rodinné přivítání." Nespustila ze mě její rudé oči a já ji z celého srdce nenáviděl. „Co takhle začít znovu? Stýskalo se ti? Co takhle...Ahoj, brácho." Usmála se na mě a odhalila její bílé zuby v oslnivém úsměvu. Otřásl jsem se při pomyšlení na to, že jsme sourozenci a má minulost vyplula na povrch.

„Katherine, zařaď zpátečku a vypadni dřív, než ti utrhnu hlavu a tentokrát to myslím vážně, oprava, než ti má rodina utrhne hlavu," zavrčel jsem na ní dost nahlas. „Si zodpovědná za to, co se stalo Esme a vsadím se, že máš i ty své hnusné prsty v útoku na Petru. Začít znovu, jo? Nezbláznila ses? Upřímně tě nenávidím a nikdy nepřestanu," odpověděl jsem naprosto zhnuseně.

„Tolik výhružek, Carlisle, ty víš, že za nic z toho nemůžu," řekla s nevinností v hlase. „Já tvoji ženu nezabila, dokaž mi to a oba víme, jak to skončí, nemáš proti mně vůbec nic, ale proč bych měla jít po téhle holce? Moc vysoké mínění o mě nemáš, máme stejné příjmení konec konců dělám mu čest, což se nedá říct o naší rodince. Zkus ať přijdou a vypařím se jako pára nad hrncem, nebo ještě líp co takhle proměnit Petru, nebo ji bez mrknutí oka zabiju jako Esme? Pardon, nějak mi to ujelo. Mimochodem za tím útokem na ní nemůžu..." Blýsklo ji v očích a přiblížila se k ní a ve mně se zvedla vlna nového vzteku a čiré nenávisti. „Nebo ti začalo záležet na ní? Tak teď si mě vážně pobavil." Provokovala mě, jako kdyby ona byla nevinná a za nic nemohla, opak byl však pravdou. „Slíbila jsem ti život plný utrpení a bolesti, máš, co si chtěl konec konců, tu svoji rodinu a na mě ses vykašlal, když nemůžu být šťastná já nebudeš ani ty, celkem jednoduché."

„Děláš ostudu příjmení Cullen, já vím, že si mi zabila ženu, protože si myslíš, že když si mladší, že dostaneš vše, co chceš, možná mi na Petře záleží víc než na tobě, představ si to, Katherine, dotkneš se i jí a osobně ti tu hlavu utrhnu to přísahám. Promiň, že jsem chtěl život bez mé mladší žárlivé sestry, která není má sestra!" Všechno to ve mně vřelo, nebezpečně se přiblížila k Petře a já na ní zavrčel, byl jsem připravený ji v tom zabránit, aby ji ublížila. „Ty nejsi má sestra." Pronesl jsem ta slova znovu nenávistivě, odpověď mi bylo zavrčení a vše se stalo tak rychle. Věděl jsem, že kdyby se Katherine k ní přiblížila a Petra by se vzbudila, pravděpodobně by si jí díky daru mojí sestry nevšimla, bylo to jako kdyby neexistovala takhle vždy utíkala před mojí rodinou a otravovala mě.

„Cože si to říkal? Asi si někde nechal a ztratil hlavu, brácho," řekla posměšně a přiblížila se ještě k Petře, strnul jsem, abych střetu jí a Petry zabránil. Katherine se najednou překvapeně zarazila, v tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Petra se s trhnutím probudila a posadila se, celkem jsem se vyděsil, protože jsem to nečekal, vyděšeně se dívala na moji sestru a měřila si ji pohledy, protože ji viděla a všimla si jí navzdory jejímu daru. Jak to bylo možné? Katherine ztuhnul na tváři úsměv a odstoupila vyděšeně od ní, oči se jí rozšířily zděšením.

„Co to má znamenat?" zeptala se vyděšená Petra a dělalo jí problém mluvit přes ta zlomená žebra. Stoupnul jsem si mezi ně a najednou do dveří vtrhla má rodina, protože už věděli o Katherine, jako kdyby se její dar porouchal a nefungoval. Co to mělo znamenat? Vůbec jsem to nechápal a byl zmatený.

„Vypadni ty potvoro, a drž se od naší rodiny i od té holky, nech si zajít chuť!" zasyčela na ni Rosalie a vystrčila ji dost drsně otevřenou prosklenou stěnou ven, byl jsem v šoku teď já, Katherine se nestihla ani vzpamatovat a už byla pryč. Slyšel jsem její zlostné zasyčení - určitě se vrátí.

„Může mi to někdo vysvětlit?" ozvala se znovu Petra a snažila se posadit, dělalo jí to problém.

„Měl bys jí to říct, zaslouží si znát pravdu," řekla Rosalie a podívala se na mě a já přikývnul.

Otočil jsem se k Petře, má rodina se ujistila, že už nic nehrozí a znovu se vytratili, protože už věděli, co se chystám říct, na to mě znali příliš dobře.

„Dobře, je na čase, abych ti pověděl svůj příběh..." Zadíval jsem se na ní a posadil se na židli vedle její postele.