Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

5. kapitola

Petra:
Najednou jsem otevřela oči a prudce se posadila, a přitom pohybu se mi prudce zatočila hlava, byla jsem chvíli zmatená, kde jsem, a pak mi to celé došlo, v pokoji bylo trochu přítmí, a pak se podívala k oknu, byly zatáhnuté žaluzie, trochu do pokoje prosvítaly sluneční paprsky, pořád jsem se cítila unavená. Otřásla jsem se a zvedla se, došla k oknu a dala žaluzie tak, abych v pokoji měla světlo, všimla jsem si, že vedle okna jsou i dveře, ze zvědavosti jsem je otevřela a zalapala překvapeně po dechu, ocitla jsem se na velké terase a přede mnou se rozprostíral krásný výhled na les a na řeku, venku bylo teplo a slunečno, přesto to vypadalo, že bude brzy pršet, jak se mraky tlačily nebezpečně k sobě, chvíli jsem se rozhlížela a měla pocit, jako kdybych to tady znala.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje a prohlédla si ho, pokoj byl vymalován do bílé barvy, sladěn s nábytkem ve stejné barvě jako postel, skříň a psací stůl. Na mě to působilo depresivně, snažila jsem se toho pocitu zbavit a šla si vybalit věci ze svých zavazadel a dát si je na své místo, když jsem měla hotovo, našla jsem si čisté oblečení a rozhodla se, že si dám sprchu, jaký šok jsem měla, když jsem našla svojí vlastní koupelnu za dalšími dveřmi v pokoji, tohle byl luxus, který jsem neměla ani doma. Byla jsem čím dál víc překvapená, v klidu jsem se osprchovala a potom jsem si oblékla na sebe čisté oblečení, černé tričko a vybledlé džíny, protože jsem nevěděla, jaké bude venku počasí, vyčistila jsem si zuby a učesala si své vlasy, podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla, a vypadala nešťastně, neuměla jsem si vůbec představit, že tady budu dva měsíce.

Měla jsem špatnou náladu a vrátila se zpátky do pokoje, automaticky jsem se podívala na budík, který jsem měla vedle postele – ukazoval, že jsou tři hodiny odpoledne, na protest zakručelo mi v žaludku měla jsem hlad, obula jsem si tenisky a vydala se z pokoje, ani jsem nevěděla, kde, co je a prostě jsem šla, v celém domě bylo trochu přítmí od zatáhnutých žaluzii a schody byla celkem nebezpečná past na to, abych předvedla dalšího placáka. Šlo sice vidět, ale celý dům působil tmavým dojmem, jak z nějakého hororu, sem tam prosvítalo pár paprsků, ale nic moc.

Vůbec se mi to nelíbilo, když jsem sešla – najednou jsem odněkud zaslechla z domu hlasy a rozhodla se tam jít. Schodiště mi přišlo nekonečné, rozhodla jsem to vzít rychleji a seběhla ho, výjimečně jsem nezakopla. Na posledním schodu jsem se zastavila a dívala se uprostřed místnosti na dalších sedm lidí, i přes to, jak místnost byla tmavá, jsem si je mohla prohlédnout. Skoro všichni měli ty stejné ostře řezané rysy a byli bledí, jejich oči byly divné zlaté, až na jednu výjimku na jednu holku, která oči měla hnědé, objímala toho kluka, co měl bronzové podivně rozcuchané vlasy a tvářil se už od pohledu prudérně, něco mi na něm prostě vadilo.

„Dobré ráno všem," zamumlala jsem rozpačitě a zvědavě se na všechny koukla, oni se na mě všichni podívali a já trochu zrudla.

„Dobré ráno, Petro." Pozdravili mě všichni a já byla jak zaražená.

Naštěstí promluvil Carlisle, aby prolomil trapné ticho a já přišla k nim, cítila jsem, jak mě ochromuje naprosté zděšení.

„Tohle je má rodina, Petro," ujal se slova a mně se značně ulevilo. „Jasper a Alice, Rosalie a Emmett, a Edward a Bella." Všechny mi je představil a snažila si udržet normální výraz. „Rodino, tohle je Petra."

„Těší nás." Skoro všichni se usmívali až na Rosalie.

„Mě taky," snažila jsem se dát dohromady.

Znovu jsem si je všechny prohlédla, když je jmenoval hlavně tu holku, najednou mnou projelo děsivé poznání a pomalu mi všechno do sebe začalo zapadat, tak je to tady, určitě jsem se z Forks zbláznila. Pomalu jsem si všechny spojitosti dávala dohromady, jak mi to do sebe začalo zapadat, v tu chvíli mě polila naprostá hrůza a poznání.