Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

2. kapitola

Sotva jsme přijely s mamkou na letiště, okamžitě mě budila, abych se probrala, neochotně jsem otevřela oči a podívala se na ní. Byla jsem totálně nevyspaná a nejradši bych se na celý odjezd vykašlala, jenže bohužel to nešlo. Obě jsme vystoupily z auta a šly najít vozík, kde bych si mohla dát svoje zavazadla. Našly jsme ho hned před budovou letiště a naložily moje zavazadla, z auta jsem si vytáhla svůj batoh a přehodila si ho přes rameno. Podívala jsem se na telefon, ještě jsem mi zbývalo čtyřicet pět minut do odletu. Obě jsme spěchaly, abych si v klidu stihla odbavit zavazadla a mohla projít pasovou kontrolou, vše šlo hladce a mně zůstal jen batoh. Podívala jsem se na mamku, byl čas se rozloučit, protože ještě musela jet do práce, cítila jsem, jak se mi derou slzy, tahle chvíle loučení přišla právě teď.

„Dej na sebe pozor, až přistaneš v New Yorku, napiš mi sms zprávu," řekla mi a obě jsme se obejmuly na rozloučenou. „Mám tě ráda."

„Dám, neboj se, a napíšu. Já tebe taky." Obejmula jsem já a obě jsme brečely, ale jinak to nešlo. „Tak se měj, ahoj." Odstoupila jsem od ní, abych jí mohla pustit a naposledy jí zamávala.

„Ahoj." Odešla a já osaměla.

Vydala jsem se najít svůj gate, abych se pak neztratila, to jsem nepotřebovala, když jsem ho konečně našla, sedla jsem si vedle pár lidi na jednu ze židlí. Znovu jsem zívla a rozhlédla se kolem sebe, naproti jsem viděla kavárnu, rozhodla jsem se tam koupit si slabé kapučíno a nějaké pečivo, aby mi nebylo špatně. Konečně jsem seděla se svojí kávou a snažila se probrat, trochu mi to pomáhalo. Spořádala jsem i své pečivo a zaplatila za sebe, vrátila jsem se zpátky, čas mého odletu se nenávratně blížil a já začala být nervózní. Vytáhla jsem si z batohu letenku a taky kinedryl, v letadle mi bývá vždycky špatně, nesnáším létání už od mala. Zapila jsem prášek vodou z láhve a snažila se uklidnit.

Najednou čekání na odlet do New Yorku uteklo, vůbec jsem nevěděla jak, zvedla jsem se a šla se zařadit do řady lidí, které odbavovala stevardka, brzy přišla i řada na mě, podala jsem ji svoji letenku i se svým pasem. Nikam jsem nespěchala, neměla jsem kam a bylo mi z celé situace smutno. Zatřepala jsem hlavou, abych nedala průchod té špatné náladě, která se mě zmocňovala z mého odjezdu a snažila se nepropadnout slzám. Mohla jsem už jít do letadla.

Ohlédla jsem se naposled, za svými zády jsem nechávala svůj domov, ocitla jsem se v letadle a našla si svoje místo, bylo u okýnka nad levým křídlem, z té představy létání mi bylo zle, doufala jsem, že usnu, z batohu jsem si vytáhla sluchátka k telefonu a dala ho do přihrádky nad hlavou. Posadila jsem se a zapnula si pás, letadlo líně sedělo na ranveji, stevardky kontrovaly přihrádky nad hlavami cestujících, a ještě si mezitím stihly povídat.

Byla jsem podrážděná, vzala jsem si sluchátka do uší a poslouchala jsem písničky z mobilu. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem o tom, co mě v Americe čeká, neměla jsem nejmenší představu, kde tam přesně ty dva měsíce budu bydlet a musela na to pořád myslet. Letadlo začalo pojíždět najednou po ranveji, aby nabralo rychlost, a pak se prudce odlepilo od země, zatočila se mi hlava a snažila se udržet v klidu. Nesnášela jsem ten pocit slabosti, který se mě zmocňoval při vzletu. Naštěstí mi prášek na nevolnost začal zabírat a já konečně mohla usnout.

Nedostatek spánku se na mě musel někdy projevit, aby si vybral svoji daň – najednou všude bylo plno zeleně, nikdy zvlášť jsem tu před tím nebyla, ale připadalo mi to tady velice povědomé jako kdybych to tu už znala, ale místo mi nic nenapovídalo, cítila jsem v zádech něčí pohled, nebyla jsem sama. Chtěla jsem utéct, ale moje nohy jako kdyby vrostly do země a já nemohla utíkat. Polila mě neskutečná hrůza, ochromil mě strach. S trhnutím jsem se probudila a tímto pohybem mi vypadly sluchátka z uší, rozhlédla jsem se po letadle, nikdo se na mě naštěstí nedíval, měla jsem štěstí.

Můj soused, který seděl vedle mě, měl sluchátka v notebooku a naštěstí si mě nevšimnul, jak jsem sebou poplašeně trhla. Rozespale jsem otevřela oči a všimla si, že v letadle svití slabě světla, došlo mi, že už musí být večer a většina lidí už spala, i venku za okýnkem byla tma a nešlo skoro nic vidět. Podívala jsem se na mobil, spala jsem dlouho, ten prášek na nevolnost mě dokázal vyřadit na pěkně dlouho. Byla jsem vděčná, že většinu letu jsem mohla zaspat a nevnímat svůj strach z létání. Najednou mě ze zamyšlení polekal hlas stevarda, který se mě ptal.

„Nedáte si něco k pití, slečno? Něco k jídlu?" zeptal se mě po chvíli a mile se na mě usmíval, právě procházel kolem.

„Dala bych si jablkový džus, jíst nebudu, děkuju," odpověděla jsem mu, podal mi ten džus a já jsem mu poděkovala, pití mi stačilo, i tak jsem měla žaludek na vodě, hltavě jsem se napila džusu, až teď jsem si uvědomila, jakou jsem měla obrovskou žízeň.

„Dámy a pánové, za chvíli budeme přistávat v New Yorku," oznámil nám pilot anglicky.

Podívala jsem se na mobil, vlastně to bylo dřív, než jsem doufala, anebo se mi na něm neposunul čas, kdo ví, moc jsem se spoléhat na hodiny v mobilu nemohla. Cítila jsem na sobě vyčerpaní, z celé cesty letadlem a byla neskutečně rozlámaná, začínalo mě bolet i za krkem, v tu chvíli jsem na chvíli neřešila svůj strach z létání a na chvíli jsem se ještě ponořila do nevědomí. Věděla jsem, že budu mít před sebou ještě dlouhou cestu, znovu jsem usnula, tentokrát klidnějším spánkem. Vzbudila jsem se, když letadlo začalo přistávat v New Yorku, nebylo, kde spěchat, popadla jsem si svůj batoh z přihrádky, sluchátka smotala a dala je do kapsy a čekala až vystoupí lidi přede mnou, o zavazadla jsem se starat nemusela, věděla jsem, že mi je pošlou na navazující let, kam letím.

Na let do Seattlu jsem ještě musela čekat, znervózněla jsem i ve chvíli, kdy jsem na tom letišti hledala gate, kde to odlétá, naštěstí nebyl problém to vše najít, hala letiště byla dobře značená. Necítila jsem nadšení, že jsem na jiném kontinentě, v jiném státě, přes půl světa a místo toho jsem byla hrozně podrážděná, snažila jsem si nalhat, že o nic nejde a já jsem jenom podrážděná z toho letadla, hlavně hrozně unavená, i když jsem většinu času spala. Zjistila jsem, že navazující let, odlétá za hodinu, potřebovala jsem se rychle na toaletách dát dohromady, byly kousek naštěstí pro mě, dokonce jsem si i vyčistila zuby. Podívala jsem se zděšeně na svůj odraz do zrcadla, a měla i kruhy pod očima, znovu jsem se musela učesat a vlasy si nechala tentokrát volné, když jsem měla hotovo, šla jsem zpátky a usínala i za pochodu, cítila jsem na sobě vyčerpání z této dlouhé cesty.

Když konečně po nekonečné hodině ohlásili let do Seattlu, šla jsem mezi prvními, pohodlně jsem se usadila v letadle na svém místě a poslouchala jsem hudbu z mobilu a zase jsem přemýšlela, někde mezitím jsem usnula, probudila jsem se, jak letadlo dosedalo na ranvej. Venku pršelo, bylo to takové gesto na přivítanou a já se neubránila ušklíbnutí, moje oblečení nebylo ideální do tohohle počasí, nemluvě o mých converskách, které se vůbec do deště nehodily.

Najednou mě polil mě záchvěv opravdového strachu z neznámého, snažila jsem se marně přesvědčit, že o nic nejde a má představivost se mi vymyká nebezpečně z rukou a já z únavy už blázním, zatím co jsem šla si odchytnout zavazadla, neubránila jsem se pár pohledům přes rameno a byla nejistá a chytala svá zavazadla a pokládala je vedle sebe. Najednou někdo zavolal moje jméno a já se naprostým leknutím otočila...