Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

4. kapitola

Petra:

Věřila jsem, že mi z únavy přeskočilo a to, co mi pomalu docházelo, jsem odsunula ze svého zběsilého myšlení, přičítala jsem to k mojí únavě. Jeli jsme celým městem a já netušila, jak ještě dlouho pojedeme, přejeli jsme most přes nějakou řeku, kterou jsem neznala a já měla pocit jako kdyby mi to zas nějakým způsobem bylo povědomé, zamračila jsem se a nic neříkala. Měla jsem pocit, že najednou opouštíme osvětlené noční město a najednou jako kdybychom jeli lesem, znovu jsem se zamračila a přemýšlela, kam nás tahle cesta zavede, střelila jsem po něm pohledem a on se podíval na mě, jako kdyby zkoumal, jak se tvářím a odhadoval moje reakce, zda mi je špatně, zatím jel celkem slušně.

Najednou – skoro jsem si toho nevšimla, zabočili jsme autem na nevydlážděnou cestu, byla jsem v šoku, protože ta cesta byla neoznačená, sotva šla vidět a kdybych tu měla jet třeba sama vůbec bych si ji nevšimla. Z obou stran kolem nás byl les, takže díky světel z auta, které svítily na cestu před námi šlo jen vidět několik metrů, jak se lesní cesta divně stáčela kolem stromů. Najednou po pár kilometrech les prořídl a my jsme se ocitli před krásným moderním domem, který byl osvětlený venkovním světlem, spadla mi brada údivem, všude kolem byl les, zastavili jsme a vystoupili z auta.

Tentokrát jsem si ten dům znovu prohlédla a zas se zamračila, byl ve stínu, jako kdyby někdo nechtěl, aby nebyl všem na očím, odněkud v blízkosti domu jsem slyšela téct řeku. Rozhlížela jsem se a nemohla spustit oči z toho zvláštního domu, měla jsem zas ten nepříjemný pocit, jako kdyby mi to bylo povědomé a zas pocítila ten divný strach, otočila jsem se na Carlislea, už z kufru auta vytahoval moje zavazadla, tušila jsem, že zíral před chvíli na mě, už blázním a jsem paranoidní, ani nevím, jak mě to napadlo. Vytáhla jsem si z auta svůj batoh a chtěla vzít své zavazadla, on mi pomohl je vzít, dům vypadal opuštěně, nic jsem neříkala, protože jsem nebyla schopná slova. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce značnou nervozitou, která se mě každou chvíli zmocňovala.

„Vítej u nás doma," řekl jen a já se na něj podívala.

„Děkuji," přikývla jsem.

Otočila se a koukala se pod nohy. Cítila jsem v zádech jeho pohledy, ale přesto jsem nezastavila a šla dál, pustil mě dovnitř a hned mě bral po schodech nahoru, všude rozsvítil světla, aby šlo v domě vidět.

„Kde máš rodinu?" zeptala jsem se náhle, dům mi přišel prázdný a celkem jsem blíž k němu popošla, zaraženě se na mě otočil, jako kdybych ho děsila.

„Jeli do hor kempovat," odpověděl a zároveň se na mě podíval a já slyšela v jeho hlase lehký podtón, jako kdyby mi říkal lež.

Znovu jsem se zamračila a pak pokrčila rameny, stoupala jsem po velkém schodišti za ním a všimla si nad schodištěm velkého dřevěného kříže, nadzvedla obočí a málem zakopla o schod, když jsem se nechala rozptýlit, naštěstí jsem to stihla vybrat, už jsem dneska jednou spadla, a hodit placáka z těchto schodů by asi nebyl nejlepší nápad, rozhodně by to dost bolelo, a ještě bych si určitě přivodila zranění.

Celkem jsem se divila, s jakou lehkostí nesl moje zavazadla, já měla co dělat a dost jsem se opožďovala, celkem jsem pod tíhou kufru a cestovní tašky nemohla popadnout dech, chtěla jsem se rozhlížet, ale neměla jsem prostě šanci, přišlo mi, jako kdyby to bylo naschvál. Jako kdyby nechtěl, abych se měla šanci rozkoukat po domě, možná to zas byl jenom pocit.

Vyšli jsme schody úplně nahoru do nejvyššího patra a on mě zavedl do mého pokoje, položila jsem si zavazadla, sundala si džinovou bundu, skopla boty a unaveně si zalezla do postele. Bylo mi jedno, že jsem v džínech a tričku ve kterém jsem byla na cestě, na nic jiného jsem neměla sílu, ani jsem přes sebe nehodila přikrývku. Sotva se moje hlava dotkla polštáře, hned jsem usnula...

Carlisle:

Pozorně jsem celou dobu sledoval její reakce, jak se na to všechno tváří a nenápadně sledoval její chování před domem, v jejím obličeji jsem zpozoroval tolik výrazů a mně najednou přišlo, jako kdyby to vše věděla. Podíval jsem se na ní, a samozřejmě ji lhal, že má rodina jela kempovat, ve skutečnosti jeli na lov medvědů, ale to ona vědět nesměla, naštěstí, než stihla se ptát na další věci vyčerpáním usnula, přikryl jsem jí přikrývkou a přešel k francouzskému oknu, zatáhnul žaluzie, věděl jsem, že Alice předpovídala na dnešek slunečno, a to mi dělalo obavy.

Štvalo mě, jak na mě Petra začala působit, kdykoliv se ke mně přiblížila, nebo naklonila a já byl pokaždé zaskočený její blízkosti a vůbec tomu nerozuměl, co se dělo. Zamračil jsem se a docela mě to znepokojovalo, otočil se zpátky na ní a ujistil se, že spí, v klidu oddechovala a já jedním upířím pohybem zmizel, šel jsem zatáhnout po celém domě žaluzie a nechtěl riskovat, že nás slunce odhalí, samozřejmě jsem nemohl vědět, jak dlouho bude ona spát, hlavně doufal a modlil se, že prospí celý den, sedl jsem si ve své pracovně ke knize a čekal na svoji rodinu až se vrátí z lovu.

***

Vrátili se někdy nad ránem, byl jsem tak ponořený do knih, že jsem si toho málem nevšimnul, vstal jsem a šel jsem za nimi do obývacího pokoje, samozřejmě měl zas milion starostí, kvůli dnešnímu slunečnému dni. Moje rodina se shromáždila kolem mě.

Byl to Edward, který se mě hned jako první ptal. „Ví něco, nebo nic netuší?"

„Ty žaluzie jsou vážně parádní, nevidět na krásně zelený les a ten výhled," vpadl nám do rozhovoru Emmett a samozřejmě se bavil, nikdy nebral nic vážně a z představy dalšího člověka pod naší střechou byl neskutečně nadšený stejně jako z Belly. Rosalie se na něj vražedně podívala a dost na něj hlasitě zavrčela, on si z ní však nic nedělal a dál se pobaveně usmíval.

„Jsem nadšením bez sebe, Emmette, to by stačilo, tahle situace je vážná. " Rozhodl jsem se ignorovat jeho úžasnou poznámku o tom, že jsem mu zničil výhled. „Rosalie, to stačí, není to bezpečné."

„A kdy to bylo bezpečné, když si Edward přivedl Bellu?" zvedla se s jistým naštváním na mě a s třísknutím dveří odešla, ani se neobtěžovala, že mohla probudit Petru i tím vrčením, přál jsem si, aby ne, bylo to od ní jistým způsobem nezodpovědné.

Otočil jsem se znovu na Edwarda a konečně mu mohl odpovědět.

„Já vážně nevím, zkus ji přečíst myšlenky, třeba se prozradí...Jestli se vzbudí, nemohla by ji dnes Bella zavést do rezervace? Nemohl bys ji požádat? To se budeme skrývat s věčně zařazenými žaluziemi?" Ta představa, jak vysvětluju Petře, proč celé léto se držíme dál od oken, kde by mohlo dopadnout pár paprsků na zem a nebo se odrazit náhodně od naší kůže byla děsivá...

„Dobře, požádám Bellu, zda by to neudělala, máš pravdu, sice tě těm psům nevěřím, ale lepší než nic," přikývl a podíval se na mě. „Zkusím."

„Děkuji." Pomalu jsem začal litovat, že jsem si v práci přes celé léto rozhodl vybrat starou dovolenou...

„Kdy ji můžu vzít na nákupy? Nakupuje ráda?" spustila hned Alice jako kdyby se předchozí debata vůbec neodehrála.

Jen jsem se nad tím zamračil a povytáhl obočí, pokrčil rameny.

„To není nejlepší nápad, Alice," mračil jsem se na ní nesouhlasným pohledem. Tenhle nápad se mi vůbec nezamlouval...