Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

13. kapitola

Moc se omlouvám, že jste na tuhle kapitolu čekali tak dlouho, ale upřímně se mi moc nechtělo. Snad omluvíte mojí nepřítomnost. Užijte si čtení. Vaše Peťul.

Utekl další týden a já jsem na tom byla už o něco lépe, i když to veškeré hojení nebylo zrovna nic příjemného, pořád jsem se cítila zeslábla a Alice mi se vším pomáhala a kontrolovala mě, kdyby se mi náhodou měla zatočit hlava a já bych chtěla spadnout. Tu pravdu, kterou jsem se předtím dozvěděla, snažila jsem se jí vstřebat a nějak se s tím vyrovnat, ale tohle bylo prostě těžké. Nejvíc kdo za mnou chodil si povídat byla také Bella, což bylo pro mě příjemné překvapení, celkem jsem si s ní rozuměla a za to jsem byla vděčná, věděla, jak se cítím poté, co mě napadl ten cizí upír, prošla si tím stejným, když ji ve Phoenixu skoro zabil James. Chodil i za mnou na pokec Emmett, ale ten se dobře bavil a zlehčoval má zranění, celý on dělat si srandu z něčeho tak vážného, kdyby Carlisle mohl, už by ho za to přizabil a na místě zakopal.

Pomalu mě začínalo děsit Forks, nikdy bych si nemyslela, že mě něco takového napadne, ale to, co se mi tady stalo se jen tak nedalo zapomenout. Carlisle mě pravidelně kontroloval, zda se mi nehorší zranění, vždy něco říkal, ale já ho narovinu nevnímala, jak mě to bolelo, naštěstí ta bolest trochu ustoupila, ale když jsem se prudce pohnula, nebo při jezení, žebra daly o sobě vědět. Kapačku už jsem neměla, přesto jsem měla léky od bolesti, na mě byly trochu silné a většinou se mi po nich chtělo spát, připadala jsem si celkem mimo, jako kdybych na něčem jela, jenže já moc toho nenaspala, jen jsem byla unavená.

Po týdnu Carlisle uznal za vhodné, že můžu se vrátit do svého pokoje a vždy přes noc mě někdo kontroloval, jestli se nevrátí Katherine, zatím se nevracela a byl klid, přesto, co jsem se tu vrátila měla jsem celou dobu špatný pocit, i když sklo bylo vyměněné a vše uklizené, bylo tu i nové zrcadlo a pohled na něj mě neskutečně děsil, protože jsem měla stále v živé paměti, jak mě do něj hodil ten upír a když se mi rozbité střepy zaryly do kůže, koukla jsem se na své ruce, modřiny už trochu bledly, přesto mě stále bolely, stáhla jsem si zpátky na ruce vyhrnuté rukávy od mikiny, abych se na ně už dál nemusela dívat.

Po každé, když jsem usnula, pořád se mi to celé vracelo ve snech, byla to jako noční můra, málo jsem kvůli toho spala a byla věčně unavená. Byl už večer a venku zas pořádně pršelo, a to mi na náladě nepřidalo, začala jsem se tak nudit, že jsem si vytáhla knihu Zatmění a začala si číst – ideální plán proč by ne, jaká ironie, že knihy jely se mnou a čtu je v domu těch upíru z knihy, které se staly děsivou realitou a taky jsem se potřebovala odreagovat a zabavit se, měla jsem přísně nakázáno odpočívat a už jsem měla po večeři. Byla jsem tak začtená do knihy, že jsem pak lekla, když Carlisle na mě promluvil a já vyděšeně nadskočila leknutím, ten pohyb zabolel a hlavně má žebra a já zasyčela, knihu jsem samozřejmě vyděšeně upustila na postel až se zaklapla.

„Příště zaklepat, prosím, chodíš jak duch," řekla jsem napůl pobaveně a bušilo mi srdce jak blázen, protože jsem se samozřejmě hrozně lekla. „Co kdybych se třeba převlékala?" zavrtěla jsem hlavou a zasmála se, opět blbý nápad.

„Já nevěděl, že mám ve svém vlastním domě klepat. To bych si nedovolil a hned bych se otočil." Pobaveně mu zacukaly koutky, konečně jsem na něj viděla nějaký úsměv a kdybych neležela na posteli určitě bych šla z toho do kolen, ale ještě hezčí by bylo, kdyby tu ležel na posteli vedle mě a... páni, ty prášky od bolesti jsou vážně silné a nebo mě ten cizí upír uhodil minulý týden do hlavy pořádně! Co mě to vůbec napadlo?! Byla jsem ze sebe zděšená a bušilo mi srdce jako na poplach, byla jsem ráda, že neví, na co právě myslím.

„Ale někdy by si jako mohl...Zaklepat," dodala jsem, po chvíli, aby si nevšimnul toho, že myslím na divné věci. Léky jsou zlo a hormony taky...Co to zas kecám?

„Hm, tak dobře...Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli se nechceš dívat na televizi třeba na nějaký film? Co třeba nějaká změna, když ti je o něco lépe?" zeptal se a já se na něj zadívala, většinou se tam díval Emmett na baseball a nebylo se tam možné dostat. „Můžu ti uvařit čaj." Nabízel mi dál.

„Já bych šla, jen s těmi žebry to bude asi problém, já myslela, že Emmett se kouká na baseball," začala jsem a přemýšlela, jak dostat od televize Emmetta.

„Šli lovit, vrátí se nad ránem. No můžu tě tam vzít, aby se ti nic nestalo," řekl naprosto klidně a mně to nedocházelo. „Můžu tě odnést?" zeptal se na dovolení vzít mě do náruče a mně se z toho pomyšlení dost točila hlava.

„Počkat, COŽE? Ty mě... chceš nést... v náručí?" zopakovala jsem po něm naprosto vážně až mi z toho pomyšlení bušilo srdce jak splašené a šla na mě závrať a běhal mi mráz po zádech. Podíval se na mě, jako kdybych mluvila čínsky a zároveň se u toho praštila do hlavy.

„Ano. Nechceme přece riskovat, že se zmrzačíš ještě víc, že ano? Už se ti tady stalo toho dost. Tak tedy můžu?" zeptal se znovu s pohledem nejistým na mě.

S nejistým až šokovaným výrazem jsem na něj koukala jako kdyby mluvil čínsky on.

„To asi ne...Myslím, že jo?! Mám jinou možnost?" vyrazila jsem po chvíli váhaní a musela se tvářit jak naprostý pomatený člověk, který neví, co chce, cítila jsem na sobě, jak v obličeji začínám rudnout, když ke mně natáhnul ruce a vzal mě do náruče, jako kdybych nic nevážila.

„Můžeme, slečno?" Zasmál se a já nadzvedla obočí.

Nějaký veselý, ne?!

„No jasně," řekla jsem s pohledem nejistým na něj a začala si ho prohlížet, mezitím mě nesl pomalu do obyváku, aby se mi nic nestalo.

Nedala jsem na sobě nic znát, protože z těch léků mi určitě přeskočilo. Nebo mi přeskočilo z Forks? Těžko říct. Když mě donesl do obýváku, posadil mě na gauč a podal mi ovladač od televize.

„Jsme na místě, slečno, můžeš se dívat na co chceš," usmál se s pohledem upřeným na mě až mě to zase znervóznilo. „Já ti mezitím uvařím ten čaj...Pokud chceš," začal mi nabízet, ale já byla tak trochu mimo, jen jsem zírala s pohledem upřeným na něj. „Vnímáš mě?" zeptal se, když si všiml, že jsem mimo.

„Ehm, jo jasně, jen jsem přemýšlela, promiň..." vyhrkla jsem rozpačitě a cítila, jak znovu rudnu. Ach ne! Nejradši bych se šla asi zakopat?! Určitě... „Dám si kafé s mlékem a cukrem," řekla jsem to tak rychle, že normální člověk by mi asi nerozuměl.

„Samozřejmě," přikývnul a zmizel za rohem, mezitím jsem si pustila televizi a natáhla se na roh gauče.

Vzala jsem si deku přes ramena, která byla položená na okraji gauče, protože mi byla zima, ale ta mi byla ve Forks pořád, vyhlédla jsem ven z prosklené stěny, už zase pršelo, nic neobvyklého, z toho počasí jsem byla unavená a taky z těch léků na to mé zranění, pořád mě vše bolelo, jako kdybych překonala nějakou náročnou překážkovou dráhu a milionkrát spadnula, doufala jsem, že se z toho dostanu brzo, pořád jsem na to celé musela myslet, nepřítomně jsem přepínala programy televize a myslela na to, co se vše stalo. Připadalo mi to celé jako sen, jenže to byla realita.

„Tady máš to kafe," promluvil na mě najednou Carlisle, já se lekla nadskočila, samozřejmě jsem se tím pohybem nechtěně nakopla do konferenčního stolku, usykla jsem. „Promiň...Hlavně si prosím neubliž. Nechceš mít přece další zranění." Pobaveně mu cukaly koutky.

Hlavně, že se on baví! To mi bylo podobné, zakopávat, nebo se do něčeho obvykle kopnout v mojí nepozornosti, byla jsem magnet na úrazy, každá katastrofa, která mě potkala se na mě hned lepila.

„Dík za kafe," přikývla jsem a podala si kafe. „Vynasnažím se," povzdechla jsem si a pomalu se napila a on si sedl na druhý konec toho gauče, podívala jsem se, když jsem tušila, že se nedívá, najednou po mně střelil pohledem, a já v obličeji zas zrudla! Panebože! Já vážně nejsem normální. Cítila jsem v místnosti zvláštní napětí, ale dívala jsem dal na televizi na nějaký seriál, upřímně jsem to moc nevnímala...Přemýšlela jsem, co bude dál...