Střípky Minulosti

43. Spřízněná duše

Draco byl ostatně dost odolný člověk. Jak emočně, tak fyzicky, zažil si ty největší hnusy, co kouzelnický svět ještě neviděl a všechno to přežil. Nejspíš částečně i díky Grangerové, která jej držela pevně na zemi, pomohla mu znovu se vzchopit a najít vůli dále žít. Někde v hlubinách svého srdce tušil, že pravděpodobně bude jeho smrt. Jen nevěděl, že to bude tak brzy.

Stál tam se strachem v očích, pomalu začínal vidět obrysy černé postavy v kápi, jež podle mudlovských povídek značila smrt a neměl daleko k tomu, aby mohl měnit kalhoty.

,,Já jsem říkala, že máme jít pro profesora! Ne, protože se bavím se samýma bláznama, ztratíme se v lese! Pár týdnů před zkouškama! Třeba se zkoušek ani nedočkáme! Třeba nás sežere nějakej vlkodlak, nebo se v našem případě znovu objeví Voldemort v aktualizované verzi a budeme totálně v háji!" jančila kudrnatá nebelvírka, jejich spojenýma rukama rozhazovala všude kolem, div je Dracovi neutrhla a tváře měla rudé, v očích zažehnutý plamen.

Ne, fakt netušil, že ta smrt přijde tak brzy a v podobě ječící Grangerové.

Pocity se v něm mísily, na jednu stranu od ní chtěl utíkat až zpátky na nástupiště devět a tři čtvrtě, přestože nevěděl, kde to je a na druhou stranu ji chtěl mít co nejblíž, protože to, že se tu objeví vlkodlak, bylo celkem reálné. Pevně doufal, že aktualizovaný Voldemort ne.

,,Neuvěřitelný tohle! Fakt!" dokončila svůj monolog a prudce vydechovala.

Draco se až divil svým pocitům. Jako ano, vypadala dost rozrušeně, ale s těmi červenými tvářemi a každým vlasem na jinou stranu byla docela dost přitažlivá. Ale kdyby si jí tady opřel o nějaký strom, asi by jim byla zima.

,,Co se na mě tak koukáš?!" vyštěkla a on si až po chvíli uvědomil, že to byla tentokrát otázka směřovaná na něj. Pomalu se začal potit, jak ona, když nevěděla odpověď na dotaz profesora.

,,Uhm... no..." vypustil ze svých úst a Hermiona se na něj nechápavě dívila. ,,Dneska je hezky, nemyslíš?"

Hermiona si odfrkla, Draco se rozhlížel kolem, jako kdyby mu tma kolem, přičemž nebylo vidět na krok, připadala jako dobrá meteorologická situace.

,,Půjdeme tady rovně, pořád rovně a někam bychom mohli dojít," napadlo ji.

Dracovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit.

A tak se pár dvou mladých lidí procházel spokojeně při měsíčku. Až na to, že měsíc přes vysoké stromy nebyl vidět a rozhodně nebyli spokojení. Hermiona byla stále naštvaná a vytočená, jak mixér a Draco celou dobu myslel na to, aby se mu tím strachem ze všeho okolo včetně Grangerové nepotily ruce, neb hezcí lidé se údajně nepotí. Sám věděl, že moc pravdy na tom nebude.

Když vtom odněkud ze křoví něco zašustilo. Hermiona se namáčkla k Dracovi, jako on si ji namáčkl k sobě, tudíž se skoro sjednotili a oba křečovitě svírali v rukou hůlky.

,,Jestli se něco stane, pamatuj, že jsem tě vždycky miloval a nikdy nepřestanu a velice se omlouvám, že jsem svou spřízněnou duši dostal do takové situace," šeptal jí rychle do ucha.

Hermioně bilo srdce jak o závod a měla pro to tři důvody. To, co bylo ve křoví, to, že ji nazval svou spřízněnou duší a to, jak byl blízko. Nikdy se rozpaků v jeho blízkosti nezbaví.

V křoví cosi šustilo dál a pak se objevila malá tlapka čouhajíc ven. Po pár sekundách, kdy Draco a Hermiona zadržovali dech a drželi hůlky tak pevně, až jim bělely klouby, se objevil tvoreček podobný krtkům s protáhlím čumákem a černou srstí. Dramione si nevšímal a odešel pryč za stálého čmuchání.