Střípky Minulosti

1. Citáty

Hermiona se s trhnutím probudila, celá spocená s uslzenýma očima. Měsíc už dávno vzal oblohu do své moci a čas se již blížil k ranním hodinám.

Odsunula ze sebe peřinu a svá holá chodidla položila na zem. Celým tělem jí projel mráz ze studené podlahy. Opatrně se postavila a zamířila ke dveřím ložnice, aby neprobudila Ginny.

Je ošimetné chodit v nočních hodinách po hradě pouze v pyžamu a samozřejmě s hůlkou. Čarodějka by si v této poválečné době nosila hůlku všude a vždy.

Přemýšlela, kam půjde, protože nechtěla narazit na Filche a jeho nesmrtelnou paní Norrisovou. Nakonec jí mysl připomněla Astronomickou věž, kterou zrovna v lásce neměla, neb právě tam, dalo by se říci, začala snad největší kouzelnická válka všech dob. Ale věděla, že tam bradavický školník nikdy nepůjde, protože i když je ještě letní počasí, v noci už je zima.

Potichu, aby jí nikdo nespatřil vyšlapala ty obrovské schody. Jakmile je vyšla, zůstal jí rozum stát. Ne, nebylo to kvůli tomu, že by se její hlava zastavila, ale kvůli člověku, jenž postával u zábradlí v celé své kráse.

Měsíc ho ozařoval, jako kdyby na něj svítilo několik reflektorů, což v kouzelnickém světě samozřejmě neznají. Nikdy nepřemýšlela nad tím, jak je hezký. Nikdy.

Jenže teď stál zde před ní, ona v starých černých teplácích a triku na spaní. Nevěděla, co má dělat. Nechtěla se vracet zpátky, i když by tak alespoň něco naspala, ale sny o utrpení a zlu za války jí spát nedaly. Měla pocit, jako kdyby začínala mít fobii ze snů, což by nebylo úplně ideální. A navíc, nemohla z něho spustit oči. A to je důvod, který vítězí nad všemi dalšími důvody.

Nakonec se odhodlala a vydala se k němu. Naneštěstí jedno prkno pod ní zavrzalo, ona se lekla tak jako blonďák a hodila držkopád dopředu. A ještě více naneštěstí spadla držku rovnou na něho. Mohlo by to vypadat jako celkem milé a vtipné pozdravení, co se týče třeba Harryho, nebo Rona, ale tohle byl on, člověk, k němuž už nemohla chovat více nenávisti, než doposud chovala.

,,Merline!" křikl, když na něm přistála. ,,Grangerová, co to děláš?" řekl a počkal, až se z něho zvedne.

Držkopád byl totiž proveden tak, že jakmile prkno zavrzalo, on se stačil otočit a tak dopadla na jeho hrudník.

,,Padám," odůvodnila sarkasticky a snažila se zvednout. Ale ruka zaklíněná pod ním jí to neulehčovala.

,,Můžeš se už sakra zvednout?" křikl ji. Ano... mohla by, ale ruka si řekla nene.

To teplo jeho těla na ní mělo větší dopad, než byl ten držkopád. Bylo to zajímavé, tak zvláštní. A taky zároveň tak trapné.

,,Mohla, ale moje ruka mi to nedovoluje," vysvětlila a pokoušela se dál. Ano, mohl by jí zvednout, ale to se zrovna teď nehodí.

Než přišla, díval se na hvězdy a vzpomínal. Všechny jeho myšlenky se točily jen okolo toho, kdo je a kým byl. Hned jak přišel na nástupiště devět a tři čtvrtě, lidé kolem něho se na něho dívali a obcházeli ho obloukem. Věděl na co myslí, věděl to. Kdyby nebylo jeho přátel a nařízení ministerstva, nevrátil by se sem. Toto místo nenávidí, nerad se sem vrací. Nemá zde dobré vzpomínky. A potom se ozvalo zavrzání a spadla na něj dívka, kterou celý svůj dosavadní život v Bradavicích nenáviděl. I když... nenávist se často příčí se jinými city, ale Merlin to vem.

Nakonec to vzdala. Pokud se nehne on, nic neudělá. Draco to věděl a dělal jí to naschvál. I když je zlomený, nešťastný a zralý na sebevraždu, tohle si nenechá ujít.