Střípky Minulosti

5. Plánování

Škubnutím se probudil. Z nějakého důvodu necítil svou měkkou přikrývku a pod hlavou polštář. Ne, místo toho se cítil rozlámaně. Ale byl odpočatý, nebylo mu mizerně, jako mu bývá každé ráno.

Vedle něho se něco pohnulo. Že by opět narazil na nějakou holku? Vždyť říkal, že teď ne, teď je to složitá situace. Žádná dívka by nepochopila, co teď prožívá. Nepochopila by, na jakém emociálním dnu se nachází. Tedy kromě Grangerové.

S touto myšlenkou prudce otevřel oči a podíval se vedle sebe. Tedy podíval se na hnědé, kudrnaté vlasy. A na svém těle ucítil její teplo a každý její nádech a výdech.

Rozhlédl se kolem. Byli na astronomické věži. Seděli na lavici vedle sloupu, ona na něm měla položenou hlavu a on měl ruku obtočenou kolem jejího pasu. Ač by si to sám nepřiznal, toto probuzení se mu velice líbilo.

,,Jseš vzhůru?" ozval se její hlas.

,,Jsem," odpověděl a ona se otočila, aby mu viděla do očí. Zbožňoval ten pohled do jejích oříškových očí.

,,Co se včera stalo?" zeptala se.

,,Mluvili jsme a mluvili, až jsme usnuli," odpověděl popravdě, jak si to pamatoval, ale stále ji nepouštěl.

Včera v noci se toho stalo opravdu spoustu. Mluvili spolu o různých věcech. I když o pěkných kravinách. Nemluvili o podstatných věcech, ale i tak to Hermiona brala jako úspěch. Musí s ním začít pomalu, protože nepočítá s tím, že se jí hned otevře. Ale povídali si o věcech, jako co jejich rodiče a Hermiona tak měla možnost vzpomenout si na ty krásné okamžiky, aniž by se rozbrečela. A Draco mohl zase zjistit, jak vlastně úžasnou mámu má.

Hermiona se zavrtěla a vstala, aby se mohla protáhnout. Noc na tvrdé zemi opravdu není nic moc, ale i tak se jí to líbilo. Zvlášť pak potom, když spala v jeho náručí.

,,Kolik je hodin?" zeptala se ho, i když věděla, že odpověď na tuto otázku také nebude znát, jelikož hodinky prostě nejsou součást oblečení na spaní.

,,Nevím, podle slunce tak pět, šest," odpověděl.

,,Podle slunce?" divila se.

I když jako jo, věděla, že samozřejmě slunce je v tuhle a v tuhle hodinu na nějakém určitém místě na obloze, ale do hloubky se tím nikdy nezabývala.

,,Já jsem už v šestém ročníku chodil sem, protože tady většinou nikdo jiný nebyl, takže věř mi, že slunce i měsíc mám okoukané," usmál se. Jeho úsměv ji vždycky dostal do kolen, neb ho nikdy dříve nemohla tak často spatřit.

A on sám se divil, že když je s ní, jak často se směje.

,,Ten smích ti sluší," řekla, ale potom jí došlo co, tak sklonila hlavu a dělala jakože nic. No a jeho její slova úplně dostala.

,,Lepší než úšklebky?"

,,Zajisté," odpověděla a vydala se už ke schodům.

,,Ty už jdeš?" nechápal a také rychle vstal.

,,Nechci, aby mě viděli ostatní nebelvírští," odůvodnila a počkala, než přijde za ní a potom se spolu vydali do hradu.

,,Kdyby nás teď někdo viděl, co bys dělal?" zeptala se jej při chůzi.

,,Řekl bych, že spolu máme románek a utekl," vysvětlil a zašklebil se.

,,Aha, tak to abych radši šla," řekla a zabočila do jiné chodby.

,,Cože?" Nechápal, proč nemohou jít spolu.

,,K nebelvírské věži se jde tudy," oznámila a ukázala někam na konec chodby.