Střípky Minulosti

37.

,,Hermiono?" oslovila ji její zrzavá nejlepší kamarádka. ,,Už si můžeme promluvit?" 

Oslovená svůj pohled odtrhla od knihy a pohlédla na ní. Všimla si mezitím také, že již za okny Nebelvírské věže zapadá slunce a červeň naplnila jejich společenskou místnost, proto to tu bylo ještě červenější a útulnější. Milovala tyto podvečery a budou jí neuvěřitelně chybět. Budou jí chybět, jako celé Bradavice.

,,Můžeme," odpověděla tentokrát odhodlaně. Věděla, že Ginny si s ní chce promluvit už dva týdny po tom okamžiku a jelikož byla lehce otupělá září z oken a krásným dějem knihy, tentokrát svolila. 

Na Ginny bylo vidět, jak se jí ulevilo a posadila se do křesla naproti. ,,Potřebovala bych vědět, jak se cítíš."

,,Tak, jako se lidé po rozchodu cítí. Kdybych neměla knihy, byla bych ztracená," odpověděla jemně Hermiona s vážným výrazem ve tváři. 

Ginny se na chvíli zamyslela nad další otázkou. 

,,Chtěla bych vědět, jestli i přesto všechno, chápeme, že je to pro tebe těžké, pro nás je také těžké tě vidět takhle, ale jestli s námi strávíš ty poslední měsíce tady. Jestli je prožijeme společně a s radostí," rozmluvila se její kamarádka a ona se pokusila usmát. 

,,Ovšemže Ginny. Sama pochopíš, jak těžké to je, sama si to zažila, ale nechci, aby mi to ovlivnilo poslední měsíce na této škole. Bude se mi neuvěřitelně stýskat a proto si to tady chci užít. Chci zavzpomínat na minulost, projít každý centimetr tady, poděkovat všem profesorům a v neposlední řadě..." Ze své brašny si vyndala několik listů pergamenů popsaných z obou stran. ,,Chci dokončit svůj seznam veškerých přečtených knih v Bradavické knihovně." 

,,Tak to máme ještě co dělat," usmála se Ginny, přešla ke své kamarádce a objala ji. 

,,O tom, co se ten večer stalo ještě mluvit nechci. Je to moc čerstvé zatím a mně potrvá smíření s tím," vysvětlila Hermiona a Ginny přikyvovala. 

,,Tomu naprosto rozumím. Jen abys věděla, on na tom není také zrovna nejlíp," odpověděla.

,,Já vím, mluvili jsme spolu," oznámila Hermiona jakoby nic. 

,,Cože?" vyhrkla Ginny. ,,A o čem? Bylo to něco důležitého? Vracíte se k sobě? Proč jsi mi to neřekla!"

Hermiona se zhluboka nadechla. ,,Nebyl to dlouhý rozhovor. Jednou jsem po práci v knihovně šla na astronomickou věž a on tam byl. Zeptal se mě, jak se mám a já odpověděla, že stejně jako on. Potom jsem si četla, přičemž on mě pozoroval, dokonce se na mě usmál, tak jsem mu to oplatila. Neřekla jsem ti to, protože jsem pro to prostě neměla odhodlání. Nevracíme se k sobě, pochop, on mě prakticky zradil tím, co udělal. Ale to já nechci probírat." 

,,Takže vy se rozejdete a za týden se na sebe usmějete?" nechápala nejmladší z rodu Weasleyů. 

,,My jsme se nerozešli zase v tak hrozně špatným," rozhodila rukama Hermiona. 

,,Ne, oba jste se u toho pomalu zhroutili," namítla Ginny a Hermiona si povzdychla. Tohle bylo jako kudla do hrudi. Zadívala se do oken a to jí přineslo alespoň trochu porozumění. 

,,To je přesně ten důvod, proč jsem ti to neřekla," řekla klidně. 

,,Já se omlouvám, nevím, co to do mě vjelo," plácla se rukou do čela Ginny a vrtěla hlavou. ,,Asi už půjdu dolů, půjdeš taky?" změnila téma a cítila se nervózně, protože nevěděla, jak na to zareaguje. Navíc to byla celkem přihlouplá otázka po tom, co se stalo.