I love YOU

12.

Seděli jsem na pohovce u Liama v obývacím pokoji. Jeho ruce sklouzly k mému pasu a vysadil si mě na sebe. Při tom mě hladil po vlasech a po tom i po zádech. Své rty přesunul k mému krku.

,,Půjdeme ke mně?" zeptal se, ale nepřestával mě líbat na krku a já přikývla. Liam se postavil a já taky. Chtěla jsem jít, jenomže mě chytil za ruku a přitáhl k sobě. Znovu mě políbil a držel přímo u sebe. Zvedl si mě k sobě a mé nohy ho instinktivně objaly kolem pasu. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, že jsem věděla dopředu, co mám přesně dělat. Nepřestali jsme se líbat a šli jsme směrem k němu do pokoje.

Liam mě položil na postel a lehl si hned vedle mě. Bylo to úžasné. Takhle uvolněná jsem snad ještě nikdy s nikým nebyla.

Nevěřila jsem tomu, co se právě teď děje. Ležím u Liama v posteli a líbáme se spolu. Kdyby to věděla Emily, pukla by žárlivostí. Panebože Emily!

,,Liame musíme přestat." řekla jsem, ale on se mě snažil líbat dál. Pak přesunul své rty opět k mému krku.

,,Myslím to vážně!" řekla jsem možná trošku hlasitěji než jsem chtěla.

,,Proč?" zeptal se a trochu se odtáhnul, aby mi viděl lépe do obličeje.

,,Kvůli Emily." řekla jsem.

,,Tak se s ní rozejdu. Stejně nám to v poslední době moc neklape." řekl a tím ně naprosto šokoval. Pokusil se mě znovu políbit, ale já ho zastavila a posadila jsem se.

,,To snad nemyslíš vážně! Proč by ses s ní sakra měl rozcházet?" zeptala jsem se ho a on se taky posadil.

,,A proč ne? Navíc je to snad moje věc ne?" řekl a teď mi přišel jako ten starý Liam. Arogantní Liam, který opravdu střídá holky a nezajímá ho, jak se pak musí cítit.

,,Víš co? Měla bych už asi radši jít." řekla jsem a vstala z postele. Upravila jsem si vlasy a šla směrem ke dveřím od jeho pokoje. Když jsem otevírala dveře, Liam je rychle zavřel.

,,Co to sakra děláš?!" řekla jsem a docela nahlas. Byla jsem teď moc ráda, bude v domě nikdo není. Až na nás dva.

,,Nepůjdeš teď nikam." řekl a já se zasmála.

,,A to jako proč? Hele, ty mi nemáš co rozkazovat!" řekla jsem mu a přitom se pořád dívala na něj.

,,Myslela jsem si, že ses změnil. Ale teď mi přijdeš přesně, jako ten starý Liam, který je strašně arogantní, namyšlený a myslí si, že ho každý bude poslouchat, když něco řekne. Ale u mě to tahkle neplatí." řekla jsem a ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Tentokrát jsem se nesnažila je zaplašit. Chtěla jsem ať vidí, že je mi líto, jak se teď chová. Ještě chvíli jsme se na sebe dívali a potom konečně od dveří odstoupil. Otevřela jsem rychle dveře a odešla z jeho pokoje. Dole jsem popadla svou bundu s kabelkou a šla rychle pryč.

Když jsem z domu vylezla ven, zhluboka jsem se nadechla. Chvíli jsem tam jen tak stála a uvažovala. Potom jsem se konečně vzchopila a šla přímo domů. Pro jistotu jsem si telefon vypla, kdyby mi náhodou Liam volal.

Domů jsem dorazila kolem dvanácti a máma už naštěstí spala. Určitě by se mě na vše vyptávala, ale tohle jsem teď opravdu neměla zapotřebí. Hned jak jsem vlezla k sobě do pokoje, jsem za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a svezla se na podlahu, kde jsem se hned rozbrečela. Opravdu jsem si myslela, že se změnil.

Tak se s ní rozejdu, tahle věta mi v hlavě pořád hrála znovu a znovu. Pořád dokola a dokola, jako nějaká chytlavá písnička. Byla jsem ráda, že by se kvůli mně s ní rozešel. Ale tohle si nezasloužila. I když to byla mrcha, prostě ne. Tohle by si nezasloužil nikdo.

Na tom místě jsem seděla ještě dalších deset minut a pak jsem se rozhodla, že se půjdu osprchovat. Tohle byla jediná věc, co mi teď nejspíš pomůže.

Když jsem se vrátila z koupelny k sobě do pokoje, rozhodla jsem se, že si zaplní konečně telefon. Hned mi tam naskákalo plno zmeškaných hovorů a zpráv od Liama a pár od Sandry. Podívala jsem se na telefon a byla skoro jedna hodina ráno. Proto jsem se rozhodla, že si půjdu konečně lehnout, abych přestala myslet nad tím vysokým klukem.

Ráno jsem se rozhodla, že zajedu odpoledne k babičce a dědovi. Odpoledne jsem tedy nasedla na kolo a jela přímo k nim.

,,Ahoj, sluníčko." řekla babička a dala mi pusu na líčko, když jsem přišla. Hned jsem ji obejmula a ona mi vzala obličej do dlaní.

,,Děje se něco?" řekla a já jen zakývala hlavou, že se nic neděje.

,,Kde je vůbec děda? Nikde jsem ho tady neviděla, když jsem přicházela." řekla jsem ji a zašla si do kuchyně pro sklenici vody. Natočila jsem si vodu z kohoutku a napila jsem se. Během toho za mnou přišla do kuchyně babička.

,,Je na zahradě. Čte si tam." řekla a já se na ni usmála. Otočila jsem se a chtěla jít za dědou. Ale babička mě ještě zastavila.

Vzala mi obličej do dlaní a usmála se na mě.

,,Víš o tom, že kdyby tě cokoliv trápilo, můžeš nám to říct, že ano?" řekla a já se na ni usmála.

,,Jasně, že to vím." znovu se usmála a obejmula mě.

,,Mám tě ráda, babi." řekla jsem ji a obejmula mě pevněji.

,,Já tebe taky, sluníčko."

Potom jsem hned zamířila na zahradu, abych našla dědu. A taky že našla. Seděl pod stromem u stolku na zahradě a četl si knihu. Měl na sobě i svoje brýle na čtení. Jako malá jsem si s nimi pořád hrála.

,,Ahoj dědo!" zavolala jsem na něj už z dálky a on se na mě otočil.

,,Ahoj sluníčko." řekl a odložil knihu.

,,Co čteš?" zeptala jsem se ho a on se podíval na knihu.

,,Hamleta." řekl a začal v knize listovat. Byla to jeho oblíbená kniha a četl ji hodně často. Taky jsem ji četla, ale měla jsem mnohem oblíbenější knihy.

Děda se vrátil ke knize a já se zadívala do zahrady. Jejich zahrada byla nádherná. Všude byly stromy, květiny a měli tady i malé jezírko. Jako malá jsem si tady pořád hrála. Samozřejmě i u nás na zahradě. Ale tady to bylo mnohem zajímavější a vypadalo to tady opravdu jako v kouzelném lese. Dokonce jsme si tady heslo i se Sandrou a Adamem. Když jsem na to všechno vzpomínal, musela jsem se usmál. Byly to nádherné časy.

Děda si všiml, jak jsem zahleděná do zahrady a potom se hned zeptal.

,,Děje se něco, sluníčko?" Já jen zakývala, že ne.

,,Ne, jen jsem teď z něčeho opravdu zmatená." řekla jsem mu a usmála se na něj. Děda zavřel knihu a odložil ji na stůl.

,,Je v tom nějaký chlapec?" zeptal se a já přikývla.

,,To chápu. Někdy je dobře nad vším přemýšlet a uvažovat. Ale někdy je dobře jít podle svého srdce a podle toho, co právě cítíš." řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu samozřejmě hned oplatila. Měl pravdu. Jenomže já vůbec nic nevěděla. Cítím k němu opravdu něco? A je to něco víc, než jen láska z kamarádství? Měla jsem ho ráda, to ano. Ale je v tom opravdu něco víc?

,,Máš pravdu." řekla jsem a vstala ze svého místa, kde jsem seděla a přišla k němu. Obejmula jsem ho ze zadu a dala mu pusu do jeho šedých vlasů.

Hned nato jsem se s nimi rozloučila a před jejich domem jsem vytáhla svůj telefon a napsala Sandře.

Máš teď čas?
Ano mám, proč?
Sraz v Piedmont parku za 15 minut?
Ok :)

Potřebovala jsem si jen ještě s někým dalším popovídat. Přijít na jiné myšlenky. Hned jsem nasedla na své kolo a jela směrem do parku.