Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

XII.

"Ne!!" rozlehl se můj křik jako ozvěna výstřelu, který mi ještě stále zněl v uších.
Nevěděla jsem v první chvíli co se stalo, než mi to můj mozek dovolil zpracovat.

Korejec, výstřel, Hawkeye ...

Jako ve zpomaleném filmu jsem uviděla Hawkeyho, jak se pomalu sune k zemi, Korejce, jak znovu nabíjí pušku, Sydneyho, který se hrdinsky vrhá na korejce a bere mu pušku, kterou s ním následně vezme po hlavě.

Ve dveřích se objevuje víc a víc lidí, ale moje oči stále nechtějí zpracovat tu spoušť. Všude na stěně je krev, strašně moc krve. Někdo křičí. Má vysoký hlas, takový jaký jsem nikdy neslyšela.

Konečně se pohnu z místa, ale padám na svůj zraněný kotník. Se zaklením lezu po čtyřech k Hawkeyemu. Odstrčím několikery ruce, co mě tahají zpátky. Vztekle zavrčím a vší silou do té překážky udeřím pěstí. Konečně už mi v cestě nic nebrání. Mám svůj cíl na dosah a tím je můj milovaný.

Mlží se mi zrak dosud neprolitými slzami, ale při pohledu na jeho nehybné tělo už je víc nedokážu zadržet.

Je tak nehybný ...

Strhnu ze sebe zelené armádní tričko a okamžitě se jím snažím ucpat ránu, ze které teče proud krve. Triko je během chvíle nasáklé krví. Něčí ruce mi podávají sterilní armádní polštářek na zastavení velkého krvácení. Odtáhnu triko z rány a přikryju s tím ránu. Vnímám teplotu krve, která mi protéká i s životem mezi prsty. Cítím se absolutně bezmocně.

Něčí ruce mě táhnou pryč, vzlykám, bráním se, ale nechám je. Sydney. Poznám jeho drsné ruce. Má je jiné narozdíl od Hawkeyho jemných, život dávajících rukou. Usilovně mrkám ve snaze vidět co se děje. Někam jdeme, nevím kam, ale vím, že jdeme. Neustále se otačím za Hawkeyem. Nějaký muž ho nese v naučí. Někdo křičí. Sydney mě hrubě nacpe na zadní sedadlo a na mém klíně se ocitne Hawkeyho hlava. Okamžitě mu vjedu prsty do vlasů. Jsou slepené krví. Má zavřené oči a lehce modré rty. Rozklepu se po celém těle. Armádní jeep se rozjede a uhání korejským lesem. Sydney sedí s Hawkeyho nohama na klíně a sklíčeně mě sleduje. Ale mě zajímá jen jediný muž.  Mám oči jen pro Hawkeyho. Jeho rty se pohnou, jako by snad něco šeptal, ale nejsem si tím zcela jistá, protože hluk motoru pohlcuje všechny zvuky v okolí.

Hladím ho po tváři a ve vlasem a tiše mu broukám první píseň, která mi přijde na jazyk. Zdá se že ho uklidňuje, protože zahlédnu na jeho tváři úsměv.

Téměř se zhoutím, když se ty jeho nádherné oči zahledí do mých. V tu chvíli vidím jen jeho oči a tisíc slov, co se v nich odráží. Mlčky na sebe koukáme, než je únavou opět zavře. S chvějícími prsty se opatrně natahuji ke krku a v hrůze se rozječím.

Žádný puls ...

Auto se smýkne ke straně a někdo křičí. Slyším troubení klaksonů, ale já neváhám. Vidím jen jediné řešení. Rychle se rozhodnu po autě, než mi zrak padne na čísi nůž o opasku. Hrubě ho vezmu do nyní už pevných rukou. Sevřu ho a nepřemýšlím.

Někdo křičí. Všude je plno povyku, hodně hlasů najednou.

Trhání látky a následný řez jemnou tkání jako by se v tom hluku ztratil. Pouštím nůž a ten by zs jiných okolností zacinkal při dopadu na zem. Hluk pohltil i mé absurdní myšlenky, že to nemůže vyjít. Kašlu na myšlenky a hrubě vnořím ruku pod žebra. Okamžitě mě obepne tkáň. Moje mysl pracuje na plné obrátky. Je to nemožné a přitom možné. Kdybych šla rovnou, před žebra, jejich zlomení by mohlo poškodit plíce. Tohle je jediné možné řešení. Přímá masáž srdce. Jako bych byla ve zlém snu, kdy tenhle riskantní kousek prováděl Hawkey mě.