Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

II.

DRUHÁ ČÁST

Příběh o mě a Kapitánu Benjaminu Franklinu Piercovi alias Hawkeymu asi znáte. To, jak jsme se poznali na minovém poli je známé v celé naší jednotce. Říkám naší, protože Sharman Potter zařídil, abych u nich mohla zůstat. Příjem raněných den ode dne narůstá a morálka lékařů klesá. V současné době se tu snad každý dohaduje s každým a aby toho nebylo málo, převelely k nám sestry navíc. Mezi nimi je i nějaká stará známá mého Hawkeyho. Když jsem poblíž, Hawkey o ní zájem nejeví, ale zrovna včera večer jsem je viděla žhavě diskutovat před jejím stanem. Nedělala jsem si z toho nic, protože povídání není nic špatného. Já sama si každý večer chodím povídat s otcem Mulcahyeim, jakožto otcem božím a naším soukromým kněžím. Když jsem mu o svých obavách řekla, odpověděl mi na to, že se nemám čeho bát a ať za ním kdykoliv přijdu,i když to řekl s mírnými pochybami v hlase a na to mě přátelsky obejmul a doprovodil do mého soukromého stanu, který pro mě postavili. Za těch pár měsíců, co jsem v jednotce, mě stihli dvakrát povýšit. V současné době jsem poručík. Za svou oddanost a nebojácnost, o které někdo ty nahoře, podezírám z toho Shermena, informoval.
Z mojí paměti se občas nějaký ten úryvek ukáže, ale stále to není dost na to, abych zjistila proč jsem tehdy byla mezi nepřáteli nebo jak se vlastně jmenuji.
Zrovna jsem na cestě od otce Mulcahyho, když vidím Hawkeyho opět u stanu té tajemné dámy. Protože jsem zvědavá, schovám se za keř a pozoruji ty dva. Smějí se, povídají si. Všechno je v pořádku až na ... Ta žena se pohne k němu, zvedne se na špičky a políbí ho. V tu chvíli mi srdce přestalo být. Pozoruji, jak bere její obličej do dlaní a jemně ji při polibku hladí po tváři. Vyběhnu, kašlajíc na to, jestli prozradím své utajení a běžím ke stanu otce Mulcahyho. Cestou vrázím do ramene překvapeného B.J., kterého slyším za svými zády ptát se, co se mi stalo. Před stanem otce Mulcahyho stojí jeep a on sám je na místě řidiče. Jak mě uvidí, vyskočí z jeepu a skreje mě do své náruče a nechá mě plakat.
"Dcero, jsem si jistý, že je pro to logické vysvětlení. Ale než na to přijdeme, pojeď se mnou do nedalekého sirotčince, už mě tam očekávají." Přes slzy nevidím,ale kývnu.
"Klingere!" zakřičí na Maxe, který zrovna jde okolo s hrnkem kávy. "Řekni plukovníkovi, že beru naší mladou dámu s sebou do sirotčince. Děkuji synu". Načež otec nasedne do auta, šlápne na plyn a my vyjíždíme z jednotky M*A*S*H 4077.
Otec vnímajíc mojí špatnou náladu, začne zpívat aby mě rozptylil. Přidám se k němu, vděčná za zo, že se mi snaží pomoci. Zpívajíc dojdeme do místa určení. Mladé korejské, nebo smíšené korejsko-americké děti už na nás čekají. Vrhnou se na nás, objímajíc a pokřikujíc na nás, že nás rádi vidí,v rukou svírajíc obrázky, co pro nás namalovali
"Pojďte děti" zavelí otec Mulcahy "půjdeme dovnitř a vy mi povyprávíte všechno od doby,kdy jsem tu byl naposledy. A máme pro vás sušenky"
.....
S otcem po pár hodinách s dětmi, odjíždíme od sirotčince. Moje nálada už není tak špatná, jako na začátku cesty. S otcem si povídáme o dětech když v tom zahlédnu farmáře, jeho ženu držíc krávu a dvě holčičky v poli s klacky zkoumajíc půdu,jako by hledali...
"Ne!!!" Vykřiknu, vyskočím s jeepu, nevnímajíc otce Mulcahyho který na mě křičí ať stojím. Vběhnu do pole k holkám. Obě vezmu za ruku.
"Pryč! Honem! Co vás to napadlo? Už takhle je mash plný zraněných!" Holky protestují, vedu je pryč z pole když v tom šlápnu na něco tvrdého. V poslední chvíli do obou holek silně strčím, koutkem oka vidím jak obě padají a kryjí se. To vše se stane v pár vteřinách, pád holek, výbuch a já ležíc na zádech lapající po dechu, vnímajíc přicházející bolest. Před očima vidím jen tmu, kterou vítám s otevřenou náručí....

Hawkeye
Odtahnu se od poručíka, držíc ji za ramena.
"Promiň, byl to hloupý nápad. Mám tu v táboře děvče, nechci jí ublížit. Promiň." Otočím se od ní a jdu se po svém děvčeti podívat. Kde může být?
"Klingere?" Zavolám na pobíhajícího úředníka.
"Ano kapitáne?" Okamžitě zareaguje.
"Neviděl jsi mou milou? Od rána jsem ji ještě neviděl. Musim jí něco říct"
"Ano kapitáne. Jela s otcem Mulcahym do sirotčince. Byla hodně rozrušená"
"Díky Klingere"
Otočím se a jdu do bažiny. Počkám, až se vrátí a řeknu jí co se stalo. Jsem hloupý, že jsem to dovolil.
Sednu si na postel a dám si ruce do dlaní a přemýšlím,jak začnu.
"Hawkey,co je ti? Vypadáš nějak smutně, jinde přijdeš, samý žertík a teď nic. Jsi vážný." Ozve se B.J. hned co vejde to bažiny.
"Rajnoldcová mě políbila a já se nechal. Přísahal jsem si, že toho už nechám. Jak budu mít děvče, nepodvedu jí. Musím ji to říct B.J."
"Souhlasím. Hlavně dřív, než ji to řekne někdo jiný. Kde vůbec je?" Souhlasí B.J. a okamžitě mi chce pomoct.
"Jela s otcem Mulcahym do sirotčince, ráno jsem ji viděl jak běžela k jeho stanu, plakala."
"Do háje! Musím s ní hned mluvit!"

*Příjem raněných, všichni se hlašte na sále*

Ozve se rozhlas a já s B.J. zamíříme k příjmu raněných. Mám povinnosti, i když bych byl nejradši u ní a všechno ji vysvětlil a prosil za odpuštění. Přijíždí tři plné sanitky. Vlezu do jedné a instruuju službu pokyny. "Jednotku plazmy" "Ten počká" "Připravit na sál".
"HAWKEYE!!!" uslyším řvát B.J. divným hlasem.
"Tady jsem,co je?"
"Pojď sem, ale rychle!" B.Jův hlas zní poněkud otřeseně.
Vyskočím ze sanitky a narazim na otce.
"Otče, konečně. Čekal jsem na vás. Kde je? Musim s ní mluvit ještě než půjdu na sál.. já.."
Otec zvedne ruku aby zastavil proud mých slov.
"Synu.. já.. nevím jak ti to říct.." koktá kněz.
"Otče ????" Naléhám.
"Jdi za B.J. synu..." ukáže za sebe a ... já ji uvidím. Leží na jedněch z nosítek, pokrytá krví a v bezvědomí. Okamžitě se vzpamazuju a běžím k ní a k B.J.
"Jak je na tom?!!?" Vykřiknu pisklavým hlasem, který ani nemůže být můj.
"Puls slabý, musí okamžitě na sál. Beru si ji, jsi hodně rozrušený Haw..."
"Ne! Jestli ji bude někdo operovat,budu to já!!" Křiknu na něj,umlčíc tak jeho protesty, běžíc do umývárny.
Bleskově se myju, když v tom mi na ramenou přistane ruka, silná a těžká. Je to plukovník.
"Synu, jsi rozrušený, zvládneš to?"
"Pane, i kdybych na sále měl být dva dny!"
Na sále jsem v rekordním čase. Už je připravená na stole, není času nazbyt.
"Budu ti asistovat, doktore" ozve se za mnou Margaret.
"Dobře, majore" Neváham a pouštím se do práce...
Po pěti a půl hodinach práce, když už je skoro hotovo a já se chystám šít s pocitem, že jsem udělal to nejlepší co šlo, řekne Keliová něco,co se neocitlo ani v mych nejhorších nočních můrách.
"Doktore,pulz slábne!"
"Ne! To mi neuděláš!!!" Zoufale začnu masáž srdce.
"Adrenalin,rychle!!!" Křičí Margaret, odkud z dálky. Přijdu si jak ve zpomaleném filmu.
"Nedýchá" podívá se na mě Keliová. B.J., který se odněkud vynořil, odstrčí Keliovou s takovou razancí, že odletí k dalšímu stolu. Sám vezme masku a dýchá do jejích úst a stetoskopem poslouchá její tep.
Podívá se mi do očí... Z jeho oči tečou slzy.
"Ne! Ne, ne, ne, ne!!!!!!" Křičím zoufale.
Vezmu skalpel a řezu. Ve vteřině jsem pomocí roztahováku na žebra uvnitř a držím v ruce její srdce, se zatajeným dechem mačkám, dle určitého intervalu a vyčkávám....
V sále je naprosté ticho. Slyším jen svůj dech a Margaretin pláč.
"Synu.. myslím, že bys.."
"Ne, plukovníku!! Nechte mě být! Já to nevzdám!!!!"
"B.J....synu"
"Plukovníku nechte nás sakra!" Zavrčí vztekle B.J. a já jsem, jako nikdy předtím rád, že je v mé blízkosti ve chvílích, jako je tato....

KONEC DRUHÉ ČÁSTI