Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

VII.

Začátek sedmé části.

Zavrtěla jsem se na posteli a zaposlouchala jsem se do ticha. Naprosté absolutní ticho. Oči jsem nechala zavřené a snažila se vybavit si, co se stalo.
Byla jsem někde s otcem Mulcahym... Kde jsem to s ním byla? A proč je tu takové ticho?
Otevřu oči a zadívám se před sebe. Jsem na pooperačním. Akorát přes ten paravan toho moc vidět není.
Co tu dělám? Kde jsou všichni?
Protáhnu se a rozhodnu se podívat se po někom, kdo by mi řekl, co se děje.
Sednu si a rukama si pomůžu vstát. Bolest co mi projela od nohou až fo mozku mě ochromila tak, že jsem padla na kolena na zem.
Auuu! Hmm.. takže stát nepůjde. Super...co to mám s nohou? Fajn, tak to půjde po jedné noze.
K mé smůle ke mě proběhne služba a násilím mě nacpe do postele.
"Co? Co říkáš? Nech mě být!" Ohaním se rukama kolem sebe. Moje levá ruka konečně něco trefila. Služba upadla na zem, držíc si bradu a otevírací pusu, jako by křičela.
Sakra! No do postele mě nedostanou! Na tohle nemám čas! Musím najít Otce a zjistit, co se stalo! Proč si zase nemůžu vzpomenout?!
Vyškrábu se na nohu a po jedné noze lehce zatěžující druhou nohu vyběhnu nemotorně z pooperačního rovnou k otci Mulcahymu do stanu. Rozrazím dveře, vbelhám se dovnitř a zavřu za sebou. Pro jistotu zamknu, kdyby se ti maniaci s pooperačního mě rozhodli pronásledovat.
"Tak, Otče, můžete mi říct, proč...?"
Otočím se a zjistím, že jsem ve stanu sama. Skvělý. Kde je když ho moje duše potřebuje?
Ahh... proč jsem najednou tak unavená? Co se to se mnou děje? Vůbec si nezapomínám! Zkusím se prospat na Otcově posteli, snad mi to Bůh odpustí...
Lehla jsem si k Otci na postel a zavřela jsem oči, myšlenky mi hlavou létali sem a tam a mezi nimi jsem zaslechla jediný zvuk... Hawkeye...

Hawkeye
Jen co jsme s B.J. dorazili do Mashe, běželi jsme rovnou na operační sál. Nebyl čas zjišťovat a hledat odpovědi, i když jsem jich na jazyku měl mnoho, na operačním sále mi toho taky moc nikdo nechtěl říct, prý abych se nezorozrušil. Slíbili mi, že jak skončím, budu za ní moct jít.
"Retrahovat" zabručel jsem na Margaret.
"Doktore, na mě si zlost vylejvat nemusíš. Je na pooperačním a odpočívá. Osobně jsem zadala službě, aby na ni každých dvacet minut koukla, jak je na tom, případně dodat morfium, dle potřeby. Bude v pořádku, kapitáne"
"Přikláním se k majorovi, Pierci" pronesl z druhé strany sálu plukovník.
"A co padre?" Zeptal jsem se a přišel si hrozně, že jsem se na něj nezeptal dřív.
"Taky na pooperačním. Nemusíš se obávat" dodala Margaret.
Potom už jsme mlčeli a věnovali se operování, nevím jak dlouho to bylo, ale moje duševní drama přetrhl Klinger se zprávou, že už nemáme žádné další raněné.
Rychle jsem vběhl, na smrt unavený co umývárny a co možná nejrychleji se snažil převléknout.
"Počkej doktore, pomůžu ti" přišla ke mě Margaret a pomohla mi z pláště.
"Ehm, majore? Mohla bych s Vámi na moment mluvit?" Ozvala se ode dveří Keliová.
"Mluvte Keliová" obořila se na ní Margaret.
"Copak nevíte, kolik tu mám práce?"
"Ale majore..."
"Mluvte, to je rozkaz!"
"Jde o Mary.." odmlčela se.
Pomalu jsem se na ní otočil.
Na bradě měla modřínu velikostí tenisového míčku.
"Co je s ní?"
"Ona...utekla .."
"Cože udělala???!!!"

****

Rosemary

Nevím jak dlouho jsem spala, ale probudila mě bolest. Neuvěřitelná, palčivá bolest, která se šířila z nohy po celém těle.
Zanaříkala jsem a chytla se za nohu ve snaze bolest zmírnit. Pocit úlevy se však nedostavil, naopak. Ucítila jsem na prstech teplou tekutinu. Zadívala jsem se na svou ruku a vykulila oči. Z úst se mi vydral křik.
Moje noha byla pokrytá krví, která tekla po posteli, stékala na zem, kde tvořila kaluže.
Nepřestávala jsem křičet dokud se dveře stanu nerozrazili a v nich nestál Hawkeye.
Když mě uviděl, tlumeně zanadával. Přiskočil ke mě, vzal mě do náruče a tím umlčel můj křik.
"Hej, v klidu. Mám tě, bude to dobré, jsem u tebe, jasný?"
Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela jsem oči.
"Mary" zašeptal konejšivě.
"Nesmíš spát, podívej se na mě."
S námahou jsem otevřela oči.
Seděla jsem na stole na operačním sále. Jeho ruce mě pevně držely, zatímco do místnosti vcházel B.J.
"Půjdu se umýt, B.J. tady s tebou počká než se vrátím."
"Neodcházej..."
Vyměnil si pohled s B.J.
"Dobře, zůstanu. Jsi klidnější?"
Kývla jsem a nechala jsem se položit na záda.
Držel mě za ruku, zatímco mi na ústa někdo přitiskl masku a mě se zavřeli oči. Poslední co jsem viděla byl Benjaminův smutný výraz.

Hawkeye
"Potrhala si stehy. Všechny. Podle všeho utrpěla opět ztrátu paměti. Takhle vyděšenou jsem ji ještě nezažil, co se stalo, když byla s Otcem Mulcahym? Ještě se neprobudil, aby komukoliv z nás řekl detaily. Zavoláme Sydneyho. Fyzicky bude v pořádku. Spíš mám strach o její psychiku" Informoval jsem plukovníka Pottera hned po skončení operace. Nechal jsem si ji nestandardně odvést do návštěvního stanu a zůstával jsem tam s ní.
Nehnul jsem se na krok, dokud to nebylo nezbytně nutné.
Byl jsem k smrti vyděšený, kdyby se vzbudila a znovu si ublížila.
Vyčítal jsem si, co jsem způsobil a dával jsem si za vinu, že jsem ji vůbec nechal odjet. Nic z toho by se nemuselo stát.
Od plukovníka jsem zamířil rovnou k ní do stanu, kde jsem si lehl vedle ní, na svou postel a hladil ji po tváři.
Kéž bych se jen tehdy rozhodl jinak.

Konec sedmé části