Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

IV.

ČTVRTÁ ČÁST

"Maxi? Jsou lepší tyhle růžové nebo ty bílé?" zavolám na Maxwella Klingera stojící v jeho stanu u šuplíku s punčochami.
Otočí se na mě a široce se usměje.
"Tyhle růžové jsou lepší, bílé ti schovám na tvůj svatební den" ušklíbne se. Automaticky zčervenám.
"Ale Maxi, svatba a uprostřed války? To není bezpečné a vůbec, ještě se mnou ani nespal, natož aby si mě chtěl vzít!" Vypláznu na něj jazyk a zatočím se. Šaty se kolem mě krásně roztočí kopírujíc moje pohyby.
"Drahoušku, nespí s tebou, protože si netroufne aby jsi otěhotněla. Dítě narozené v Koreji je těžké dostat do států, mnohdy zůstane i s matkou tady a to by Hawkeye nikdy nedopustil "
Zůstanu na něj v úžasu zírat.
"A já myslela, že něco dělám špatně!"
Odfrkne si.
"Špatně? Jsi jedna z mála žen, které Hawkeye kdy měl. Je jen opatrný. Už jen kvůli tomu, co se stalo před pár měsíci" ušklíbne se a podá mi šátek, který mi zakryje růžovou jizvu, která mi vykukuje z výstřihu. Jizvu po tom, jak mi můj Hawkeye zachránil život.
"Jo, asi máš pravdu. Promiň, nedošlo mi to."
Jen se usměje.
"Jdi už, taky se potřebuju převlíknout!"
Zrudnu a vyjdu z Klingerova stanu.
Venku už na mě čeká Hawkeye. Je tak krásný v měsíčním svitu. Šedé sako, rudá květina v klope a v ruce drží puget tentýž rudých květin.
Očima bloudí po mém těle.
"Nádhera" zabručí a podává mi květiny. Vezmu si je od něj a přičichnu si. Jejich vůně mi vykouzlí úsměv na tváři.
"Jsou nádherné, děkuji" jedním krokem jsem u něj a na špičkách si dožaduji jeho pozornosti.
Skloní se a políbí mě.
S námahou se ode mě odtáhne a doprovodí mě k mému stanu, kde si květiny uložím.
Poté míříme do jídelny, kde již hraje hudba. Hawkeye mi podrží dveře a společně vejdeme do ráje. Všude vidím tančící páry a my se stáváme jedním z nich. Vedle nás tančí B.J. s nějakou sestrou, usmívá se a přísahala bych, že si představuje Peggy. Položím si při ploužáku hlavu na Hawkeyeho hruď a naslouchám zvuku jeho srdce. Je mi krásně, jsem šťastná. Na světě není místo, kde bych chtěla být, než ...
Dveře se otevřou a v nich je udýchaný Max.
"Vrtulníky!"
Až příliš brzo jsem vytržena z krás okamžiku. Hawkeye mě políbí na čelo.
"Tak pojď, máme práci."
Něžně, ale rázně, mě za ruku táhne ven ze dveří směrem k operačnímu sálu, kde pomáhám.
Myju ruce doktorům a pomáhám je oblékat. Netrvá to o moc dlouho, než dorazí zbytek doktorů, kteří udílejí rozkazy u sanitek.
Mířím na sál, pomáhám připravit pacienty na operaci. Uspávám je a hlídám jejich tep.
Doktoři si zkušeně říkají o náčiní od sester a já je slyším, kvůli stetoskopu v uších, jen z dálky.
Jeden pacient, dva, tři... Čas je jen mžik, jen pojem. Vzhlédnu od jednoho, kterého Hawkeye právě dooperoval a rozhlednu se po sále. Vidím sestry, jak svým doktorům otírají pot z čela, vidím pacienty, mrtvé i živé, vidím dokonce i otce Mulcahyho, jak stojí v rohu místnosti a modlí se za ty, co přežili. Copak tahle válka nikdy neskončí?
Služba přináší na nosítkách dalšího muže. Nevnímám obličeje pacientů, je pak pro mě jednodušší přijmout jejich případný odchod.
Jenže teď, udělám výjimku. Pohlédnu do očí toho muže. Do rozšířených očí toho muže.
"Panebože!" Zasténá. Mluvení mu způsobuje bolest.
"Notak, desátníku, buďte v klidu, jste v dobrých rukou" uklidňuju ho zkušeně.
Jenže muž odmítá mlčet.
"Mary! Pro lásku boží Mary, jak já se tě nahledal!" Zakřičí do ticha sálu. Byl by slyšet spadnout skalpel. Tohle je od mého příchodu první vysvětlení, kdo jsem. Do teď nebyl nikdo schopný mi říci, jak se jmenuji a kdo jsem. Ve svých snech vídám jen nějaké výjevy míst z mé minulosti a v paměti různé neznámé obličeje, které hned s bolestí hlavy mizí.
Slyším ostré nadechnutí z různých částí sálu. Vidím jen hnědé oči toho muže, jak se rozplývají  před mýma očima.
"Ne, znova už ne" hlesnu jen a padám na kolena pod náporem bolesti hlavy, ostatně jako pokaždé, když se objeví byť jen náznak něčeho, co by vysvětlovalo mou minulost...

Probírám se na pooperačním.
"Už se probouzí!" Slyším B.Jův hlas. S otevřením očí jen zavrčím.
"Říkala jsem Vám už minule, ať mě odnesete ke mě do stanu, vždyť mi nic není!"
"Nerozčiluj se" brání se B.J.
"Kde je Hawkeye?"
"Na druhé straně sálu, kontroluje toho muže, co řekl tvé jméno."
"Víme něco víc?" zjišťuju s nadějí v hlase.
Jen zavrtí hlavou.
"Ještě se nevzbudil, ale i jméno je pokrok" natáhne ke mě ruku a já ji s úšklebkem stisknu.
"Těší mě, plukovníku Mary"
"Majore Mary" automaticky ho opravím.
Kde se to jen ve mě vzalo?
"Zvláštní." zamumlá a já s ním nemůžu nesouhlasit.

V podvečer už sedím na své posteli a snažím se nepřemýšlet nad tim, kdo je ten muž a nemyslet nad otázkami, kterých mám plnou hlavu. Hawkeye u toho muže strávil snad celou věčnost, každých patnáct minut kontrolujíc jeho stav.
Nemůžu už dále čekat, zvedám se a mířím přímo sprintem na pooperační. Otevřu dveře a první co uvidím, je Hawkeye sedící na posteli toho muže. Jen sedí a nepřítomně zírá do obličeje spícího muže.
Přejdu k téže posteli a položím ruku na rameno zamýšlenému doktorovi.
Trhne sebou, ale neotočí se.
"Nějaké novinky?"
Jen zavrtí hlavou.
Vstane a zadívá se mu do očí.
"Neměla bys tu být, však víš" ukáže na mou hlavu.
Zavrtím hlavou.
"Naopak, musím zjistit, co ten muž ví a vzpomenout si "
Samozřejmě nesouhlasí.
"Co se stane? Chytíš mě, jestli zase omdlím, ale budu mít odpovědi, Hawkeye!"
Chytne mě za lokty mých skřížených rukou.
"To nemůžu riskovat. Tentokrát může být bolest větší než jen pouhá ztráta vědomí. Nenuť mě to říkat." Zabručí.
Vytrhnu se mu. Samozřejmě, že má pravdu, ale mám stopu a odmítám se jí vzdát.
"Asi nemáš na výběr!" Vybuchnu.
"Jak chceš. Je to rozkaz, poručíku."
Vztekle zabručím a vyběhnu z pooperačního.

Hawkeye by očekával, že budu trucovat u sebe ve stanu, ale nepočítal s mými spojenci. Kroky mě vedou k jednomu z nich. S jistotou vím, že ještě nezamhouřil oka. Zaklepu a slyším jeho příjemný hlas, vyzývající mě ke vstupu.
Jakmile vstoupím, vřele mě uvítá s úsměvem, který mu záhy zamrzne na rtech.
"Otče, potřebuji Vaši pomoc."

Slunce se líně přehouplo přes okraj stromů v dáli a já čekám na signál. V jakékoliv jiné situaci, by mi to přišlo nevhodné, radovat se z cizího neštěstí, ale nemám jinou možnost. Muž, co mě zná, se už probudil.

*Příjem raněných, všichni se hlaste na sále*

Je to tu. Čas, na který jsme čekali. Všichni vyrazí na sál pomáhat zraněným a ani je nenapadne, že já, Max a otec Mulcahy na tuto chvíli netrpělivě čekáme. Jde se na věc. Mnu si ruce a napětím přímo nadskakuji.
"Dcero, dobře to dopadne." Chytne mě za ruce náš kněz a opatrně vykukuje ze svého stanu, čekajíc na Klingerův signál od hlavní budovy.
"Už, jdeme na to." Zavelí Otec a my vybíháme přes areál Mashe přímo do Klingerovi kanceláře.
"Otče, Mary, budete mít asi pět minut, než se sestra vrátí, přesně jak jsme si řekli. Ptejte se jen na to nejnutnější, jasné?"
Kývli jsme oba na souhlas a Klinger pokračoval podle plánu. Vešel přes pracovnu na pooperační a zavolal na sestru, která dávala pozor na pacienty, že je ji třeba na sále. My s Otcem jsme sledovali dění skrz okno na dveřích, vedoucích na pooperační. Max ukázal zdvižený palec, než vyběhl z pooperačního za sestrou.
Mulcahy neváhal a vběhl na pooperační, přímo k loži muže, co mě pojmenoval.
Muž, zrovna čtoucí poštu, zahodil dopisy jak mě spatřil.
"María! Holka, kde jsi byla?"
"Promiň, nechtěli mě k tobě pustit"
"Mary, pospěš si, k věci" nabádal mě otec Mulcahy.
"Jo, jasně. K věci, ztratila jsem paměť, našel mě místní chirurg na zemi po přestřelce, víc si nepamatuju. Takže, kdo jsem?"
Muž se vědoucně usmál.
"Já věděl, že tě nezabili! Věděl jsem to!"
"K věci!"
"Jasně. Jsi major Rosemary Cooper, vyučená americká lékařka. Jsi jedna z nejlepších lékařek co znám. Snažil jsem se tě sbalit, ale nenechala jsi nikoho. Co vím, jela jsi jeapem do korejské vesnice pomoct dětem, dělala jsi to každou sobotu." vyměnili jsme si s otcem Mulcahym pohledy.
"Já jsem major? Pořád si nemůžu vzpomenout! Víš kde ta vesnice je?"
Mulcahy kýval na souhlas, pochopil kam tím mířím.
Muž, který se představil jako Kevin, nám popsal cestu do vesnice. Na víc nebyl čas.
"Kapitáne, jsem si jistý, že otec Mulcahy ani Mary tady nejsou."
Otec Mulcahy vstal a chytl mě za ruku.
"Dcero rychle ven! Kevine, Bůh ti žehnej, synu."
Vyběhli jsme ven, před pooperační sál s křikem Maxe v zádech. Tíhy neuposlechnutí přímého rozkazu se mě snažili dohnat, to, že jsem zjistila, že jsem kapitán, nic neznamená bez pádných důkazů. Potřebuju svoje známky!
Otec Mulcahy běžel se mnou přesně na smluvené místo, kde jsme nechali jeap.
Mělo to háček, stál tam totiž Hunnicut.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI