Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

V.

PÁTÁ ČÁST

B.J. stál s rukama skříženýma na prsou a podupával nohou.
Do háje! Proč není na operačním sále?
"Přiletěl jen jeden vrtulník, kam si myslíš, že jdete?" Odpověděl B.J. na mojí nahlas nevyslovenou otázku.
"B.J., synu, není času nazbyt, máme informace, které vedou k odhalení Maryiné minulosti."
B.J. kývl, ale zaměřil se na mě.
"Poručíku, neuposlechla si přímý rozkaz od nadřízeného, víš co to znamená, že?"
"Není můj nadřízený" vyhrkla jsem.
Vykulil oči.
"Ale..jak?..."
Zvedla jsem ruku, abych ho umlčela.
"Dej mi šanci to dokázat B.J., taky bys to udělal, kdybys nevěděl kdo jsi"
Chvíli si mě měřil pohledem, než kývl a ustoupil.
"Hawkeye ti to nemusí odpustit."
"Já vím" kývla jsem.
"Vraťte se živý, oba dva." Kývl na Otce, krátce se objemul a do kapsy mi vsunul dvě podepsané dovolené.
"Děkuju" šeptla jsem a nasedla k Otci do už nastartovaného jeapu. Otec Mulcahy nastartoval a rychle vyjel z Mashe.
Zaslechla jsem jen "stůjte", ale to se mi možná jen zdálo.

Jeli jsme Korejí. Když pominu ty nepokoje kolem, byla to nádherná země. Otec Mulcahy se mnou probíral možné výsledky, které bychom mohli zjistit. Nejvíc nedávalo smysl, že máme podepsané dovolené, znamenalo by to, že samotný plukovník o našem plánu věděl a souhlasil s ním. Jediný Hawkeye s tím nesouhlasil.
"Otče, bude Hawkeye hodně naštvaný?"
"Jsem si tím jistý, dcero" houkl nepřítomně.
"Otče? Děje se něco?"
"Podle Kevinova popisu, by to mělo být někde tady, jenže nic tu není."
Rozhlédla jsem se kolem, připadalo mi to povědomé.
"Otče, zastavte támhle" ukázala jsem před sebe.
"Myslím, že přesně vím, kde jsme "

Doběhla jsem k místu, které jsem si pamatovala jen mlhavě. Otec Mulcahy ke mě zadýcháně doběhl.
"Dcero?" Pobídl mě.
Skláněla jsem se nad cáry obvazu, který vykukoval z hlíny.
"Otče, tady mě našel Hawkeye, tehdy tu noc. Tohle je to místo, kde jsem se vzbudila. Tady si to pamatuju, jako první."
"Skvělá stopa, poohlédneme se kolem. Třeba najdeme víc, co nám o tobě řekne"
Kývla jsem a my začali prsty hrabat v hlíně okolo místa.
Nevím kolik času, jsme tím strávili, ale přerušil mě hlas otce Mulcahyho.
"Mary, začíná se stmívat, musíme najít tu vesnici, dřív než slunce zapadne."
Kývla jsem a smutně jsem se nechala odvést zpátky do jeapu.
Jeli jsme dál, až jsme narazili na domky. Otec Mulcahy zaparkoval za nimu a došli jsme k nim. K naší smůle, byla opuštěná.
"Ksakru!" Zaklela jsem.
Otec na to nic neřekl, nepochybně měl stejný názor.
"Teď již nemá smysl pokračovat, šeří se, přenocujeme tady. Mám tu v autě pár dek, pro případ nouze a dvě konzervy, přesně pro tyto účely"
Vešli jsme do prázdného domku a v rohu místnosti byla nahrazena suchá sláma. Rozházeli jsme ji tak, aby vznikla dvě lůžka a po sněžení konzervy jsme oba dva tvrdě usnuli.

Ráno mě vzbudilo šeptání a tichý smích. Otevřela jsem oči ve stejnou chvíli jako Otec Mulcahy. Před námi stáli dvě korejské holčičky, odhadem pět a sedm let.
"Ehm ahoj" pozdravila jsem je obě.
"Rose, Rose, červená je barva růží" zazpívala ta menší, chichotajíc se.
"Jsme na správné stopě, Rosemary" usmál se kněží a pokračoval;
"Děvčata, byla byste tak laskavá a zavedla nás do vesnice za ostatními?"
Holky svorně kývli a my je zavedli k autu a jeli jsme dle jejich instrukcí k nedaleké vesnici.
Sotva jsme stihli vystoupit, když k nám běželi malé děti volající mé jméno a tu říkanku.
Stihla jsem se akorát přikrčit, když k nám doběhli, sápající se po mé náruči.
"Rose, Rose, kde jsi byla tak dlouho?" Zavolala jedna holčička s hnědými vlasy po pas, modré oči.
Padla jsem na kolena a konečně si vzpomněla.
Na všechno.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI