Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

XI.

K ránu mě vzbudil protahující se Sydney. Překvapeně jsem zamrkala a zjistila, že celou noc seděl, abych já měla pohodlí na jeho klíně. Jako pravý gentleman si na onom choulostivém místě složil armádní triko.

Zůstala jsem ještě chvíli nehybně ležet a jediným, čím jsem pohybovala, byly oči.

Sydney se opatrně protáhl, očividně mě nechtěl vzbudit, ale touha protáhnout si zatuhlé svalstvo byla silnější. Musela jsem se usmát, galantní jako vždy.

Ucítila jsem, jak mě rukou hladí po rameni. Přetočila jsem se mu na nohou a zadívala se na něj.

"Dobré rano"zašeptal.
"Dobré ráno, Sydney" usmála jsem se na něj a sedla si.

"Co náš voják?" Zeptala jsem se a rozhlédla jsem se po místnosti.
"Hmm? Sydney..?! Kde je ten muž?" zabručela jsem a vstala jsem.

Sydney vstal taky, doprotáhl se a pomohl mi projít naší skrýš. Bohužel po muži se slehla zem.

"Tohle je divný Sydney. Jestli odešel po svých, může udat naši polohu a budeme v háji. Měli bychom vyjít"

"Máš pravdu" kývl a začal do lékařské tašky skládat plechovky s ovocem, které jsme tu našli. Kývl na mě a společně jsme vyšli na cestu. Sydney mě podpíral a držel mě, abych s poraněným kotníkem mohla alespoň nějak jít vpřed.

Prašná cesta a parný den nám k morálce moc nepřidalo.

Chyběl mi Hawkeye. Chyběl mi ten jeho smích, jeho vtipy a jeho polibky.

Zamýšlená nad svým doktorem, jsem málem přeslechla vrtulník.

"Hele! To je náš! Mávej Mary!" Překřičel Sydney zvuk motoru vrtulníku.

Oba jsme se dovlekli na volné prostranství a začali mávat směrem vzhůru oběma rukama.

"Heeej!! Tady jsme! Tadyy!!!" křičeli jsme oba dva jak šílení a možná až moc nahlas.

Vrtulník se nás námi sice na malý moment zastavil, ale spustili jsme palbu. Začaly létat kulky odněkud z křoví kus od nás.

"Sydney! Dolů!" Zakřičela jsem a strhla ho dolů a trošku přilehla svým tělem. Střelba ale neustávala, takže mě Sydney vzal do náručí a utíkal zpátky k chatě.

V tom momentu jsem se ani nestihla pozastavit nad tím, s jakou lehkostí mě vzal do náručí.

"Do háje!" Zaklel vztekle Sydney a pomohl mi na židli.

"Viděli nás?" zašeptala jsem s náznakem slz v hlase.

"Kteří?"

"Pravda, myslím naši."

"Myslím si, že ano, ale jistý si tím úplně nejsem. Musíme věřit!" odmlčel se a stejně tak já.

Chvíli jsme tak mlčky seděli, než jsem se rozhodla sundat si triko s dlouhým rukávem. V chatě totiž začalo být nesnesitelné horko. Při stahování rukávu jsem si všimla, že je rukáv podivně mokrý.

Co to sakra je?

Stáhla jsem ruku a zadívala se na ní, byla od krve.

"Ehh sakra práce" zaklela jsem a odhodila triko stranou.

"Postřelili tě!"vykřikl vyděšeně Sydney.

"V klidu, nic vážného to není, podej mi obvaz a ten malý bílý čtvereček gázy a já si to zavážu."

Sydney se bez přemýšlení vyrhl na lékařkou tašku a donesl mi ji celou k nohám.

"Co to děláš?"
"Ošetřuju tě, zlato" zabručel a vyndal nejdřív čtvereček a proložil mi ho na ránu.

"Neměl bych prohmatat ránu, jestli tam není kulka?" zeptal se mě a trošku mi ránu zmáčkl. Sykla jsem bolestí.

"Nemusíš, už jsem se dívala, jen škrábnutí, i když to tak nevypadá" odbila jsem ho a nechala ho, aby mi pravačku ošetřil.

"Někdy si říkám" promluvila jsem po chvíli ticha. "Proč vždycky já něco odnesu."

"Jak to myslíš?"
"Tak jak říkám. Jednou bych chtěla být nezraněná, abych se já mohla starat o někoho a ne on o mě."

Zasmál se.

"Tím 'on' myslíš mě?"

"Tak samozřejmě!" Zasmála jsem se a hravě ho plácla po ruce.

Usmál se na mě, doobvázal mi ruku a zvláštně se na mě zadíval. Obočí se mu stáhlo o něco níž, jako by snad nad něčím hluboce přemýšlel.

Něco si pro sebe téměř neslyšně zamumlal, než vztáhl ruku a něžně mě pohladil po tváři, než mu ruka zmizela v mých vlasech na zátylku. Jemně si mě přitáhl k sobě níž a zlehka mě líbl na rty.

Zaskočeně jsem ztuhla na místě.

Tohle jsem nečekala! Sydney mě líbá? Proč tohle dělá? Proč teď?

"Nee, Sydney tohle nedělej" zabručela jsem překvapeně a odtáhla se od něj až moc rychle.

"P-proč? Udělal jsem něco špatně? Vždyť.. přišlo mi, že nám spolu bylo dobře. Bože, jsem takový idiot!" Zaklel a začal nervózně přecházet po místnosti sem a tam.

Zařazeně jsem zírala před sebe a uvažovala co mám sakra dělat, vyhrálo impulsivní jednání.

Vstala jsem se zaklením a zachytila jsem Sydneyho při přecházení kolem mě, za ruku.

"Poslouchej mě, nejde o to, že bys mě nepřitahoval, přitahuješ a moc" usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři, na které začalo za těch pár dní rašit mírné strniště.

"Ale.." nestihla jsem nic říct, rukou mi přikryl pusu a stáhl mě za napůl zborcenou stěnu.

Seděli jsme schoulení do sebe a třásli se při zvuku kroků, které se k nám blížily. Ta pitomá pusa už nebyla naším hlavním problémem.

Krok, krok, ticho... výdech..krok, krok, křupaní napůl rozpadlého prahu u dveří našeho přechodného bydliště...

Před námi se zpoza rohu vynořil Korejec se zbraní v ruce.

Něco řekl a nadzvedl zbraň několikrát nahoru a dolů, jasné gesto, že máme zvednout ruce nad hlavu.

Zalapala jsem po dechu a udělala co říká. Při zvedání pravé ruky mi projela bolest až do mozku.

Vykřikla jsem a padla rukama vpřed zpátky do prachu na zemi.

Korejec něco řekl, ale nevím co to bylo a radši to snad ani vědět nechci. Přesně tuhle chvíli, tuhle jedinou chvíli už nikdy nedostanu z hlavy.

Jak se v jedné jediné vteřině může stát tolik věcí najednou?

Práh dveří znovu zavrzal pod tíhou dospělého člověka.

Další Korejec? Tak to jsme nahraní...

"Mary? Sydney?"

Panebože ne! Ne teď! Ne!! Co jsem ti do hajzlu udělala?!

"Hawkeye?" zavrčel překvapeně Syndey.

Výstřel.