Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

XIV.

Zmohla jsem se akorát na to, abych do sebe kopla skleničku a zakryla si oči.

"Dejte mi chvíli a já jeho věcí sbalím a pošlu mu je"

Nikdo neřekl nic. Neměli mi co na to říct. Věděli, že je to velká věc nebo alespoň velká pro mě. Balením jsme každý z nás strávili nějakou poměrnou část a když nadešel ten čas, bylo to to nejtěžší, co jsem mohla udělat. Plukovník zařídil odeslání věcí, tak aby odjeli ještě před vyklizením tábora, takže ni v ruce zůstalo akorát Hawkeyho tričko a jeho vůně na něm.

Všichni jsme se loučili, objímali, potřásali si rukama Klinger mi dokonce odkázala některé své šaty jako památku.

Zůstala jsem sedět venku, na místě, kde vždy sedával Hawkey na své věrné židli a sledovala plukovnika odjíždět na Sophii, B.J. jak odjíždí na své motorce a ostatní, jak odjíždí z naší základny.

Jediná, kdo se mnou chvíli zůstat a komu jsem to dovolila byla Margaret.
Objímala mě a snažila se mě uklidnit a přesvědčit k odjezdu s ní.

"Ještě chvíli tu chci zůstat a přemýšlet. Potřebuju si srovnat pár myšlenek, jež odjedu. Plukovník se postaral o to, aby mi tu zůstal Jeep"

"Dobrá tedy" řekla, naposledy mě obejmula a nasedla se svému řidiči a naposledy mi zamávala na rozloučenou.

Seděla jsem na židli a sledovala, jak s její Jeep vzdaluje, že jsem málem přeslechla přistávající vrtulník. Pomyslela jsem si, že B.J. prostě musí trvat na mém odjezdu, že mu to dluží natolik, abych tu prostě nemohla zůstat sama i přes příměří.

Vstala jsem a vydala se nahoru na přistávací plošinu vstříc B.J., abych mu znovu jasně připomněla, že je to moje rozhodnutí a moje věc.

Když vrtulník přistál, rozvířil prach všude na cestě, takže nebylo pořádně vidět. Z vrtulníku vystoupila mužská postava a mávla na pilota, ať zase odletí. Neviděla jsem co následovalo, jaká odpověď přišla od pilota, ale vrtulník se hned vznesl a odletěl mezi kopce.

Prach se pozvolna usazovat a mě začínalo být jasné, že ten, kdo sem přiletěl, není B.J.

Došel ke mě a já se musela držet, abych se mu hned nevrhla kole krku. Nechala jsem.ho, aby si mě k sobě přitáhl a nakonec, když se mi podlomila kolena, klesl i se mnou k zemi.

"Haekeye" naříkala jsem a nechala se od něj utěšovat.

"Strašně jsi mi chyběl. Bála jsem se, že už se neuvidíme" zajíkla jsem se.

"Našel bych si tě i kdyby to bylo to poslední, co bych v týhle mizerný zemi udělal" vydechl a líbl mě do vlasů.

"Věděl jsem stejně dobře, že tu budeš jakos ty věděla, že tu máš zůstat" řekl a z jeho úst to znělo tak strašně moudře, že jsem se musela odtáhnout, abych se mu zadívala do jeho nebesk, modrých očí.

"Takže, jedeme domů!" zasmál se a pomohl mi vstát.

"Domů?"

"Do Zátoky Pláňat v Maine, můj otec se tě už nemůže dočkat, jsi první děvče, které se mnou dokázalo zůstat tak dlouho a to si prý nemůže nechat ujít. Bude na nás čekat na letišti" pronesl jakoby se tu neodehrálo žádné velké drama, žádné objímání a polibky.

"Ty jsi neskutečný" usmála jsem se a nechala ho, aby se sklonil a políbil mě.

"Miluju tě" hlesl, zatímco pracoval na mých ústech tak důkladně, že moje odpověď v jeho polibcích úplně zanikla.

Takže to jsme my, my dva, já a nenapravitelný sukničkář kapitán Benjamin "Haekeye" Franklin Pierce z jednotky MASH 4077, který se přeci jen usadil a našel si děvče, které ho bude milovat tak, jak si zaslouží.

KONEC