Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

VI.

ZAČÁTEK ŠESTÉ ČÁSTI

Druhou noc ve vesnici jsem seděla před budovou a naslouchala tiché noci. Myslela jsem na Hawkeyeho a na jednotku. Byla jsem tak zamýšlená, že jsem ani neslyšela Otce Mulcahyho přicházet. Sedl si vedle mě a přes ramena mi dal deku.
"Děkuji otče"
Kývl.
"Budeme se muset vrátit Mary. Nebo alespoň já."
V ruce jsem žmoulala své opět nalezené známky.
"Já vím. Jsem členem své jednotky ale duchem jsem u 4077, u které tak nebo tak rok žiju. Mám tam Hawkeyeho, Vás, Shermana... Prostě všechny.. já.."
Otec celou dobu poslouchal a kýval na souhlas.
"Dcero, rozhodnutí je na tobě. Jediné oč tě prosím je, řekni to plukovníkovi a hlavně Hawkeyemu osobně, jestli se rozhodneš vrátit se k jednotce."
Věděla jsem, že má pravdu a taky jsem věděla, co musím udělat.
"Dobře, vrátíme se domů, otče"
Kývl a usmál se.
"Pojď si chvíli odpočinout dcero, ráno vyrazíme." Vstal a nabídl mi ruku. Přijala jsem ji a on mě lehce zvednul.
"Někdy zapomínám, že jste se věnoval boxu, otče"
Jen se zasmál a společně jsme vešli do budovy.

Prudce jsem se posadila na něčem, co připomínalo postel. Co mě to vzbudilo? Co to bylo?
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Viděla jsem děti pobíhající kolem mě. Viděla jsem, jak nesou další děti, celé od krve. Ale nic jsem neslyšela. Proč?
Uviděla jsem před sebou otce Mulcahyho držel se za bok a pusa se mu otvírala a zavírala jak mluvil. Co to říká?
Natáhl se ke mě, zvedl mě na nohy a rozběhl se z budovy. Běžela jsem za ním. Vyvedl mě ven a prudce strhl k zemi. Kolem nás odletoval prach a písek ze suché země. Odstřelovači? Proč sakra neslyším?
Podívala jsem se ze země zpátky na budovu a všimla jsem si, že je dobrá půlka střechy pryč. Co se stalo?
Otec se znovu zvedl a táhl mě dál mezi hustší stromky. Věděla jsem, co má v plánu. Dostat se k Jeapu. Všimla jsem si, že kus od nás se schovává skupinka malých holčiček. Zamávala jsem na ně a jedna po druhé se k nám rozběhli. Ty nejpomalejší zasáhl proud kulek. S trhnutím jsem se otočila zády, abych to neviděla. V tuhle chvíli jsem byla ráda, že mi sluch chybí.
Doběhli k nám tři dívky. Otec jednu z nich rychle pohladil po tváři a něco jim říkal. Chtěla jsem se otočit k budově, ale Otec chytil mou tvář a otočil mě k sobě a zakroutil hlavou. Kývla jsem, jakože rozumím.
Otec se přikrčil a my s ním. Chytla se mě malá ručka a my opatrně běželi skrčeni v křoví. Nevím, jak dlouho jsme běželi, ale z běhu jsem se ocitla na zádech. Viděla jsem před sebou pověstné hvězdičky. Rozmrkala jsem je a pomalu jsem se zvedla na loktech. Podívala jsem se na levo a uviděla jsem Otce Mulcahyho nehybně ležet. Do háje!! Už zase! A co holky?
Otočila jsem hlavu nejdřív před sebe, abych se ujistila, že přede mnou není žádné nebezpečí, cítíc, že mě stále drží ta malá ručka. Otočila jsem se a zavřískla jsem. Druhá ruka mi vyletěla k puse nad tím, co jsem uviděla. Držela jsem sice stále ručku, ale tělo k ní chybělo. Bože! Jak můžeš tohle dopustit??!!
Otřesená jsem odhodila zbytek končetiny a po kolenou jsem přelezla k Otci. Zkontrolovala jsem tep. V pořádku. Opatrně jsem ho vzala v podpaží a táhla ho směrem k dalším stromkům, za nimi by měl být jeap. Povedlo se mi Otce dotáhnout až k Jeapu a dostat ho i nahoru. Kde se ta síla ve mě jen vzala?
Rozhlédla jsem se kolem a mezi stromy jsem zahlédla jednu z dívek. Přikrčená jsem k ní doběhla a opatrně ji vzala do náruče. Podívala se na mě. Nesrozumitelně jsem k ní mluvila a běžela jsem zpátky k Jeapu. Položila jsem ji vzadu pod sedačky a sama jsem si sedla na místo řidiče. Rozjela jsem se a jela co nejrychleji cesta dovolila. Blížila jsem se k táboru, věděla jsem to. Zrak se mi začal mlžit, snad strachy ze setkání?
Vjela jsem do tábora, projela jsem kolem sloupu s rukou na klaksonu. Viděla jsem personál vybíhat ven. Křičeli. Zahlidla jsem Maxe, bílého jako stěna. Zastavila jsem a volala pomoc někoho, kdo by dokázal otce Mulcahyho zvednout lépe než já. Doběhl ke mě Charles. Něco říkal. Nevím co přesně, můj sluch byl stále pryč.
"Já tě neslyším Charlesi! Postarej se o tu holčičku a o Otce! Vesnice.."
Podlomily se mi kolena.
Zručně mě chytil a vzal do náruče. Neudržela jsem hlavu vzhůru, položila jsem ji Charlesovi na rameno a unaveně jsem zavřela oči.

Hawkeye
"Ahoj, jsi žhavější než kamna" prohodil jsem v lázních v Soulu k nějaké korejce. Zasmála se.
"Díky Joe"
B.J. naproti mě, v puse doutník a pozoroval strop nad námi.
"To je pohoda. Snad bych se mohl naučit milovat válku"
Zazvonil telefon. Korejka k němu ladně přiskočila.
"Ahoj Joe, oni tady." Odklonila se od sluchátka.
"Hawkeye telefon."
Zavrčel jsem
"Řekni mámě, že mám prázdniny."
Korejka přetlumočila co jsem řekl. Chvíli poslouchala a pak prohodila.
"Vy přiject Joe, kaplan a nějaká dívka zraněn."
Vystřelil jsem z vody s B.J. v patách. Běžel jsem do našeho pokoje pro věci, ignorujíc korejku, jak za námi něco říká. Ještě sehnat jeap. Sakra, co se jim stalo?
V minutě jsem zapomněl na naše neshody, na její neuposlechnutí mého rozkazu, zajímal mě jen její a otcův život a to, co se k sakru stalo?

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI