Kapitan Hawkeye Pierce z Jednotky M*A*S*H 4077 & Já

XIII.

Probudila jsem se na Hawkeyho posteli celá rozlámaná a unavená, jako bych snad vůbec nespala. Zranění mě bolí, ale není to nic proti tomu, co zažívám,. když si vzpomenu na dění předchozího dne; Hawkeye!!

Vyhrabu se z postele, a vyběhnu ze dveří jejich milované Bažiny. Za ramena mě popadnou silné ruce a otočí si mě k sobě B.J. V ruce drží Hawkeyho župan a usmívá se na mě.

Poněkud neobratně mi pomůže se do županu obléci a pomůže mi dostat se na pooperační. Dovede mě hned k posteli, u které je velký armádní paraván a za ním, na posteli leží můj Hawkeye.

Uslzenýma očima sleduju jak jeho hruď klesá a stoupá. Oči má pevně stisknuté. Spí. Jakoby z dálky ke mě doléhá B.J. a Margaretin hlas, když mi sdělují Hawkeyho diagnózu. Stav se rozhodně zlepšil během noci, ale nechce se prohodit. Připisují to pooperačním následkům, ale jedná se o našeho doktora. Náhradník přijede za hodinu a sanitka si pak odveze Hawkeyho do Soulu.

Zajíknu se zoufalstvím. Za tohle můžu já. Za všechno! Zranil se kvůli mě a teď je na tom navíc špatně.

Vytrhnu se zmatenému B.J. a utíkám ven, před pooperační, kde za hromadu sudů padám na kolena a zvracím.

Sotva popadám dech, když propadám hysterickému pláči. Margaretina náruč naštěstí nikdy není daleko. Přivine si mě k sobě a utěšuje mě dokud mi nevyschnou všechny slzy.

"Mary, drahoušku, je tu ambulance do Soulu. Určitě ho budeš chtít ještě vidět. Bude tam jen pár dní, než ho pošlou zpátky k nám, slibuju" utěšuje mě a pomáhá mi vstát. B.J. se k nám přichomítne a opráší mi předek županu.

Dovedou mě k sanitce a pomůžou mi do ní. Nechají mě kleknout si k němu a dopřejí mi trochu soukromí.

Rozechvěle se nadechnu.

"Víš, teď musíš na chvíli odjet beze mě, ale já ti slibuju, že se zase brzy uvidíme. Budu tady, v Mashi 4077, na tebe čekat, děj se co děj. Budu tady s B.J. popíjet tak suchý gin, že se takřka promění v prach. Budu tu za tebe štvát Charlese a pokud si to budeš přát, budu tu i prohánět sestřičky, aby tu všichni cítili tvou přítomnost."

Na krátko jsem se odmlčela.

"Chtěla bych ti toho tolik říct, hlavně to co k tobě cítím, ale nezdá se mi fér říkat to když spíš. Je to jako bych o něčem mluvila za tvými zády a to nechci. Řeknu ti to až se sem vrátíš. Až se ke mě vrátíš "

"Tak co je to tam, musím jet. Mám ještě cestou zastávku v 8063." houkne n mě řidič,. poručík Humphrey.

"Ano poručíku, už jdu" odpovím a políbím Hawkeyho krátce na tvář.

Pohladím ho po černých vlasech, mezi kterými jsou patrné některé šedivé prameny. Cítím mezi prsty jejich jemnost, cítím v nose Šimrat jejich vůni. Cítím jeho kolínskou nebo je to dost možná z jeho županu.

Margaret mě něžně zatahá za ruku a já jo neochotně opustím. Stojím venku, za sanitkou a sleduju odjezd sanitky s jediným mužem, kterého jsem kdy opravdu milovala a v druhém momentu pláču B.J. na hrudi.

"Takhle ses cítil, když tě odtrhli od Peg?" vzlykám.

"Ještě hůř. Pořád se tak cítím, uvnitř. Jako by kus mě umřel, když jsem musel odjet z Mill Valley. Ale víš co? Zase se s nimi uvidím. Klinger říkal, že velitelství rozhlašuje, že se v PudmonJohnu mluví o míru." promne si nadšeně ruce a drcne do mě, aby si získal mou pozornost.

"Pojď, koupím ti kafe. Večer hrajeme poker"

Margaret do mě nadšeně šťouchne z druhé strany a obě mě prakticky odtáhnou do jídelny na pořádný hrnek kafe.

Sedíme nad svými hrnky a povídáme si, když k nám přijde plukovník Potter, že náhradní lékař za Hawkeyho nedorazí, že ho potřebují na první pomoci.

"Tomu říkají jednání o míru?!" vyjeknu a hltnu si kafe.

Okolí souhlasně zamručí.

"Jo, to smrdí" houkne Margaret a všichni se zahledíme do hrnku kafe.

"Kde je vůbec Sid?" napadne mě najednou.

"Sidney musel odjet za pacienty" odpoví mi plukovník.

"Potřebuju s ním mluvit" vyhrknu a v tu ránu jsem měřena jejich zvídavími pohledy.

"Stalo se mezi Vámi něco?" zajímá se B.J.

Vzdychnu.

"Špatně si vyložil jeden moment v té napůl rozpadlé chatě a od tý doby je to mezi námi divné. Mrzí mě to a chci to napravit. No uznejte, kdo by si chtěl znepřátelit armádního psychologa?"

Zasmáli se a atmosféra se trochu uvolnila. Ale to by nebyla armáda, aby nám tam hned neposlala raněné. Nechali jsme hrnky ležet a vyběhli k výběru.

Podařilo se mi přepnout mezi strachem a smutkem o Hawkeye na práci a vnímala akorát krvácející pod rukama. Určovala jsem diagnózu jednu za druhou a posílala je na sál. Nakonec jsem se šla umýt a připravit na sál. Pacienti mi ubíhli jeden za druhým.

Šrapnel sem, šrapnel tam. Ruce po lokt, ve střevech a jiných orgánech a člověk zapomněl na to, co ho trápí. Na sále byo ticho, nikdo nevtipkoval, nikdo se nesnažil odlehčit situaci a nikdo jiný na to neměl žaludek.

Když mi Keliová oznámila, že nemá puls, okamžitě jsem si vzpomněla na Hawkeyho a na to, že jen díky němu tu jsem. Vnímala jsem jeho ruce, jeho zkušenosti a jeho odvahu a požádala o rozvěrák na žebra. Podařilo se mi je od sebe dostat natolik, abych ponořila ruku do teplého nehybného těla a zahájila přímou masáž srdce. Chvíli se nic nedělo, než se mladík pod mýma rukama rozhodl spolupracovat a konečně začal fungovat sám. Charles se nabídl, že ho za mě dodělá, ale zdvořile jsem odmítla. Kluci kolem mě trousily slova pochvaly a jásaly, ale já myslela jen na to, že ten, kvůli kterému jsem to udělala, to nevidí.

Přemýšlela jsem o Sidneym, dokud na sále nezbyl nikdo. Potom přišel Klinger s tím, že si to musíme poslechnout. Pustilo se rádio a my slyšeli to, co jsme si nejvíc přáli - bylo vyhlášeno příměří. Vyřítila jsem se ze sálu, zahazovala za sebou rukavice od krve, čepici a roušku a snažila se utéct jásajícímu davu, který s předtím, než půjde balit domů, vyřítí mezi stany oslavovat. Došla jsem do Bažiny, vzala skleničku, jeho skleničku a nalila si trochu ginu. Pouštního, přímo vysušeného ginu.

Hlavou se mi honila Hawkeyho tvář a co by asi tak řekl na to, že je konečně mír. Přemýšlela jsem o něm tak usilovně, že jsem si nevšimla ustarané tváře B.J., Charlese a plukovníka Pottera.