From the past/Z minulosti

Disappointment

Roger's view:

Dívali jsme se na Mamma miu a já z tama poznával jen pár písniček. Neříkám, že by mě film nebavil, byl skvělý! A je zároveň zábava se dívat na svoji budoucnost. Pozorně jsem sledoval film, když mi něco spadlo na rameno. Byla to Adele, která na mě ze spaní spadla. Ani jsem si nevšimnul, že usíná. Nějakým způsobem jsem televizi vypnul a vzal Adele do náruče. Byla lehoučká, a tak jsem ji opatrně přenesl do pokoje. Nohou jsem otevřel dveře, když jsem spatřil něco, co jsem asi vidět neměl. Všude po pokoji měla fotky Queenů a teda mě. Opatrně jsem ji položil na postel a zakryl ji. Nechtěl jsem, ale musel jsem si všechny ty fotky prohlédnout. Potichu jsem se nad tím zasmál a vytratil se z pokoje. Vešel jsem do toho svého a hned si lehnul do postele. Celou dobu před tím, než jsem usnul, jsem nad těma fotkama přemýšlel. „Ona mě má opravdu tak ráda? Ne... je jen fanoušek Queenů... No, ale nevypadalo to tak" říkal jsem si vduchu a nakonec usnul.

two days later...
Adele's view:

Byl zase čas jít do školy, takže i čas na to zase vidět Davida. Roger se nabídnul, že mě do školy zaveze, pokud mu tedy pujčím auto. Že mě nenechá jít za tím debilem samotnou. No není on úžasný?! Souhlasila jsem s ním a tak jsme hned ráno vyjeli. Divím se, že se mu chtělo vstávat. Sebrala jsem si všechny věci a vyrazili jsme.

„V kolik se pro tebe mám tak stavit?" zeptal se mě, když zaparkoval před školou. „Když dojedeš ve 3pm budu tu už čekat" řekla jsem a brala si ze zadu batoh. „Dobře" řekl a obejmul mě „ještě jednou ti za všechno děkuju" usmál se na mě a já zrudla jak rajče. „Jasně, žádný problém" usmála jsem se nazpět a vystoupila z auta. Zavřela jsem za sebou a naposledy se na něj podívala. Můj mozek pořád nebral to, že tady opravdu je, ale srdce mi říkalo, že je to moje jedinná možnost. Otočila jsem se s úsměvem na tváři a předemnou stála Vanessa, moje nejlepší kamarádka. „Co to je za úsměv? Ten já moc dobře znám" vyhrkla na mě. „Sem se tě lekla" hned mi úsměv opadnul „na mě nemůžeš zprudka hned takhle po ránu" řekla jsem unaveně a šla dál ke škole. Vanessa šla vedle mě a vyptávala se. „Já vím, že se něco stalo, tak mluv." chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jestli jí to říct. Nakonec mi přišlo lepší jí nic neříkat. Stejně by to asi nepochopila. „Rozešla jsem se s Davidem" řekla jsem nakonec. „Cože?! Já jsem myslela, že to nikdy neuděláš" usmála se a obejmula mě. „A že se cítíš šťastnější?" Jestli se cítím šťastnější? Jasně, že ano. V mém domě bydlí kluk, který se mi roky líbí. Jenomže nešlo nic udělat, protože je prostě z minulosti. „Ano, cítím se šťastnější" odpověděla jsem a už jen čekala na to, jak budu moct jít zase domů.

„Měj se pěkně a musíme si zavolat. Nemáš někdy čas zajít třeba na kávu?" stáli jsme s Vaness před školou. Čekala jsem, než pro mě přijede Rog a proto jsem ji musela co nejdřív poslat domů. „Ano, zavoláme si a domluvíme se. Tak ahoj!" řekla jsem a otočila se směrem domů. „Ahoj?" řekla udiveně a odešla na svou stranu. Ani ne 2 minuty po jejím odchodu se objevilo před školou mé auto. Rychle jsem do něj navstoupila, abychom mohli co nejdřív odjet. „Ahoj... tak jak si se měla?" řekl mi Roger v autě s jeho obviklým úsměvem. „Ale šlo to..." „A co David?" „Nebyl ve škole, tak se mu asi nechtělo nebo něco." Rog se nad tím jen pousmál a vydal se cestou ke mně, kterou už celkem znal.

Vystoupila jsem z auta a vešla do dveří. Otevřela jsem a vyskytnul se mi pohled na rozbitou lampu, která se válela před dveřmi. Vešla jsem do haly a viděla jsem všechen ten nepořádek, rozbité věci a všechno zašpiněné. „Co se to tu stalo?!" zařvala jsem a odhodila na zem batoh. „Co myslíš?" řekl Roger, když vešel do dveří „ale ne..." vyvalil oči. Já jsem se na něj zprudka otočila. „Co si tu dělal? Víš, kolik to všechno stálo? Co teď budu asi dělat?" začala jsem po něm křičet. On se na mě divně podíval. „Vypadni!" zakřičela jsem na něj. „Já tě tady nechám bydlet a ty mi tady uděláš tohle?!" „Počkej tomu asi špatně rozumíš já-" „Nezajímá mě, co jsi tu dělal. Jsi tady tak tři dny a hnedka tohle" rozmáchla jsem se rukama. „Adele to není pravda" „Vypadni" ukázala jsem rukou na dveře a snažila se potlačit slzy, které mi rozmazávali pohled na Rogera. „Adele-" „Nechci slyšet ani slovo" řekla jsem a sebrala si batoh. Odcházela jsem nahoru do svého pokoje a za sebou slyšela zabouchnutí dveří. Svalila jsem se do postele a brečela. Hrozně jsem se v něm zklamala...

Další kapitola! Snad se vám líbí :3
Moc nevím, co tu sem psát, takže asi jen hezký zbytek týdne a napište mi, jak se vám kapitola líbila. Zatím!