From the past/Z minulosti

Tears

„Rogere Meddowsi Taylore!" zařvala jsem přes celý dům tak, že to museli i sousedi slyšet. Nedostalo se mi ale žádné odpovědi, takže jsem vykročila z pokoje. „Rogere... vrať mi to, nebo-" „Nebo, co?" ozvalo se z vedlejšího pokoje. „Nebo si mě nepřej" vlezla jsem do pokoje a zvedala to tam vzhůru nohama. Přišla jsem k posteli a ihned se podívala pod ni. V ten moment z tama Roger vylezl a vyběhl z pokoje. „Rogere! Vrať se!" rozběhla jsem se za ním a překvapivě ho dohnala. Skočila jsem mu na záda a on zavrávoral. „Chceš nás zabít?" „Nee, ale chci zpět svou věc" natáhla jsem před něj ruku a on mi do ní dal klíčky od domu, které mi sám nějakou dobu zpět dal.

„Neodcházej" podíval se mi hluboko do očí hned, co jsem mu ze zad slezla. „Rogere... potřebujete nakoupit. Na dlouho neodcházím a ani daleko!" otočila jsem se k němu zády a vyšla ke dveřím. „Jestli chceš, můžeš jít semnou" dodala jsem ještě a ozvalo se jen bručení a následné svalení na gauč. „Půjčím si auto!" zakřičela jsem ještě nakonec a zabouchla za sebou dveře. Během vteřiny se, ale znovu rozletěli. „Jedu s tebou!" vyběhl Roger ze dveří a v momentě seděl na místě řidiče a usmíval se na mě, jako měsíček na hnoji.

„Rogi, že mi podáš ty těstoviny tam nahoře" ukazovala jsem na tu nejvyšší poličku. Proč to dělají tak vysoké? Budu si muset brávat svoji stoličku... Rog se na mě jen s úšklebkem podíval a založil si ruce na prsa. „Rogi, prosím" probodávala jsem ho pohledem, ale on jen zakroutil hlavou. „Budeš se muset snažit" zasmál se. Otráveně jsem se otočila a snažila tam došáhnout. Najednou mě ale dvě ruce chytli za pas a byla jsem hned snad o metr výš. Vzala jsem balíček těstovin, takže mě Roger zase položil na zem. „Děkuju" poděkovala jsem a líbla mu pusu na líčko. „Co to mělo jako být?" změřil si mě pohledem. Protočila jsem očima a dala mu pořádnou pusu. „No proto" usmál se. „Rogi, zlato, jsi to ty?" ozvalo se za zády Rogera. Ten stuhnul a pomalu se otočil. „Josephine... co tu děláš" snažil se o úsměv. „Co tu děláš prosimtě ty?" odložila košík a začala se k mýmu Rogerovi lepit. „Ehm... Josephine" odlepil se od ní. „Tohle je moje holka... Adele" přilepil se naoplátku ke mně. „Cože? Tvoje... co?" mrkala očima a naštvaně si mě prohlížela. „Slyšela jsi správně" řekl s úsměvem. Chvíli se na nás dívala, ale nakonec s odseknutím odešla.

„Ty jsi to s ní ještě neukončil?" stála jsem s rucema zaleženýma na prsou. „Ukončil... právě teď" uchcechtl se, vzal košík s nákupem a zašel za rožek. Jen jsem protočila očima a šla za ním. „Stejně nechápu, jak si mohl zapomenout, že máš-" nedokončila jsem větu. Roger totiž stál zase u nějakých holek, kterým podepisoval papíry. Povzdechla jsem si a zatím vybírala nějakou drogerku. Roger se ale pořád vykecával, takže jsem ho začala probodávat pohledem. „Rogi, že mi podáš ten šampón?" ukázala jsem opět na tu nejvyšší poličku. On i obě holky se na mě otočili. Roger se na mě usmál, ale ty dvě typky protočili očima. „Jsi roztomilá, když žárlíš" pošeptal mi do ucha a sundal mi, o co jsem ho žádala. Já to dala do košíku a odfrkla si. „Jdu zaplatit... ty se tu klidně vykecávej."

„Dej mi tu tašku" naléhal Roger a snažil se mi ji vyrvat z ruky. „Né dobrý gentlemane... nejsem tak neschopná" zasmála jsem se. „Ale prosimtě" sebral mi tašku a druhou rukou mě popadnul za pas. „A mě neodmlouvej" dodal ještě a s úsměvem pokračoval k autu.

Přijeli jsme zpět domů a já šla vyklidit všechen nákup. „Nakoupila jsem vám, kluci" řekla jsem s úsměvem po tom, co se Freddie s Johnem objevili v kuchyni. „Tak ty jsi zlatíčko" přišel ke mě Fred a dal mi pusu na líčko. Zaculila jsem se, ale Roger se zrovna neusmíval. Nechal to ale být, za což jsem ráda. „Jdu se převléknout" řekla jsem a vyběhla schody nahoru do Rogerova pokoje. Otevřela jsem skříň, ze které na mě vypadly moje kalhoty. Možná pro to, že mám v té skříni hrozný bordel. Vzala jsem je tedy do ruky a chtěla je poskládat. Nahrnuly se mi ale slzy do očí hned, co jsem zaznamenala, že jsou to mé kalhoty z roku 2021. Posadila jsem se na postel a hlavu složila do dlaní. Jsem tady šťastná, ale tak rychlá a nečekaná změna? Zůstanu tady vůbec? Slzy mě stékali po tváři do dlaní. Nebyla jsem na to připravená a chybí mi to tam... nebo spíš jen rodiče, zas tolik věcí tam není. A co Vaness? Je na mě pořád naštvaná? Hledají mě tam a chybím jim? Tolik otázek a žádné odpovědi. Zchoulila jsem se do klubíčka a slzy nechala stékat na polštář. Vtom jsem ucítila, jak mě něčí dlaň stírá slzy z obličeje. Zaznamenala jsem studánkově modré oči a bez delšího přemýšlení mu padla do obětí. „Co se děje?" šeptal mi uklidňujícím hlasem do ucha. Já ze záchvatu breku nemohla říct ani slovo. Seděl tam semnou. Minuty? Hodiny? Ani nevím, jak dlouho jsem brečela.

Řekla jsem mu všechno, co mě trápí. Pozorně poslouchal a já si v ten moment uvědomila, že se opravdu změnil. K lepšímu samozřejmě. „Chybí mi to tam... chybí mi domov" dokončila jsem svůj projev a po tváři mi stekla poslední kapka slzy. „Adele... naprosto to chápu a budu při tobě ať už se rozhodneš pro cokoliv" řekl a obejmul mě. „Nechci tě opustit Rogi" pošeptala jsem mu do ramene. „Nemusíš mě opouštět..."

Ona opravdu napsala novou kapitolkuu!! 😂 Zrovna ale takovou sladkou a trošku o ničem. No nevadí, i takové kapitole musí být. Jak se vám líbila? Zatím :3