From the past/Z minulosti

Don't break my heart

„Rogere! Chceš mi říct, že nevěříš svému nejlepšímu příteli? Pak by mě zajímalo jak věříš mě? Nám?!" „Já v nás věřím! Tobě věřím, kruci!" chytil mě pevně za zápěstí, ale já se mu vyškubla. Odstoupila jsem si na pár kroků od něj. Párkrát jsem se nadechla a vydechla. „Takhle to dál nejde, Rogi. Myslím, že bychom si měli oba trochu odpočinout. Dát si od sebe na chvilku pauzu..."

Rychle jsem ze sebe dostala to, co se ve mě už nějakou dobu drželo. Nebyla jsem si sama svými slovy jistá, takže mi vyletěli slzy. Podívala jsem se na Rogera, který se díval překvapeně a zaskočeně na mě. Upustil z ruky tašku s nákupem a zblednul. Sice jsem přes své zaslzené oči skoro nic neviděla, ale leskli se i ty jeho. Podívala jsem se na Briana, který byl stejně tak zaskočený, jako Roger. „C- cože?" vydal ze sebe Roger. Podívala jsem se zpět na něj a viděla, že mu tečou slzy. Nikdy jsem ho takhle neviděla, takže mě to ranilo. A hlavně pro to, že za to můžu já. „To prosím neříkej ani ze srandy" utřel si rukou slzy. „Promiň, Rogi" vydechla jsem a objala ho. Cítila jsem, jak mu rychle buší srdce. Jak má promočené tričko od mých slz. Bylo to krátké objetí, ale já z něj vycítila úplně vše. Pustila jsem se ho a naposled si ho prohlédla. „Adele, prosím..." řekl, když jsem se otočila na patě. Nic jsem neřekla, jen odešla z pokoje. Slyšela jsem za sebou, jak propadnul breku. Nemohla jsem polevit. Tentokrát už ne. Vzala jsem si bundu a vyšla ven. Nadechla se čerstvého vzduchu a setřela si slzy z očí.

Nějakým způsobem jsem skončila na lavičce v parku. Byla už tma a sněžilo. Byla by to nádherna, kdyby mi nemrzli na obličeji slzy, které mi stále stékali po tváři. A stejně tak jsem mrzla i já. V tom mě ale někdo chytnul za ramano a já leknutím posločila. „Freddie?" protřela jsem si oči. „Adele, drahoušku" řekl vystrašeně „Roger zmizel a nikdo neví kam. Už nějakou dobu ho nemůžeme nikdo najít." „Tak to už není moje starost... rozešli jsme se" řekla jsem klidně, ale ve mě se něco sevřelo. Jasně, že jsem o něj měla strach a moje srdce chtělo hned vědět, kde můj modrooký blonďák je. „Cože?" vykřiknul Freddie až jsem se lekla. „No? Brian ti to neřekl?" udivila jsem se. „No to teda neřekl, ale udělala jsi obrovskou chybu děvče" řekl zhrozeně a rozběhnul se pryč. „Freddie! Proč mi tohle říkáš?" křičela jsem za ním. „Díváš se na Rogera špatně, tentokrát opravdu nic neudělal" volal nazpět, než se mi stratil z dohledu. Sedla jsem si zpět na lavičku a nebudu lhát... bála jsem se o něj. Půlka mého těla říkala, ať se ho vydám hledat, ale druhá říkala, ať zůstanu. Já ale poslechla svoje srdce, které bušilo ze strachu. Zvedla se z lavičky a prostě jsem šla, kam mě intuice vedla.

Našla jsem ho. Teda zatím jsem to nevěděla, ale narazila jsem na hlouček lidí, kteří stáli a někoho si fotili. Všichni měli zvednuté hlavy na vysokou budovu a já si tam všimla člověka, který seděl na okraji právě té budovy. Pořádně jsem si protřela oči a zaměřila jsem se na něj. Zastavilo se mi srdce. Byl to můj blonďák, který měl vedle sebe flašku nějakého alkoholu a šlo z něj cítit, že to brzy skončí. „Rogere!" zařvala jsem panicky a procpala se lidma dopředu. Šlo vidět, že zvednul hlavu. „Ne, nedělej to!" brečela jsem. „Proč bych neměl? Vždyť jsem stratil všechno!" „Nestratil, Rogi." Všichni okolo najednou ztichli a pozorně sledovali dva blázny. Jednoho, který si právě chce zkrátit život a druhého, který všechno pokazil. „Stratil! Ty jsi moje všechno a já tě stratil" řekl a napil se z flašky. Měl úplně ubrečený hlas. „Prosím, nic nedělej!" zařvala jsem na něj. „Rogi, nebuď vůl" ozval se vedle mě hlas Briana. „Ona je tady a věř mi, že toho lituje stejně, jako ty" „Nelituje... kdyby litovala, nerozcházela by se semnou!" Píchlo mě u srdce... měl pravdu. Udělala jsem blbost a raději mu měla odpustit. Pošeptala jsem Brianovi, ať s ním nepřestává mluvit a on jen přikývnul na souhlas.

Běžela jsem po schodech nahoru v té vysoké budově. Docházel mi dech, ale nechtěla jsem Rogera nechat zemřít. Nesměla jsem... Otevřela jsem dveře od vchodu na střechu a projela mnou ukrutná zima. Uviděla jsem ho tam sedět. Přiběhla jsem k němu a zezadu ho obejmula. Nic to s ním neudělalo... byl úplně na mol. A to jako úplně. „Rogi, prosím, nedělej to. Nedělej to už kvůli mě. Miluju tě a vždy budu. Udělala jsem hroznou blbost a lituju toho opravdu moc. Nedokážu to ani vyjádřit slovy, jak by si mi chyběl. Nedokázala bych si to do konce svého života odpustit" brečela jsem ještě víc než předtím. „Je pozdě, Adele" podíval se na mě a já se zděsila. Měl opuchlé oči, ze kterých šel vycítit strach. „Tak to neříkej..." řekla jsem a sedla si vedle něj na okraj zasněžené budovy. „Protože jestli skočíš, tak skočím s tebou" řekla jsem a sama se toho lekla. „Tak to v žádném případě!" chytnul mě za ruku. „Je to na tobě Rogi..." „Nebudu skákat" skočil mi do mluvení. Lehce jsem se pousmála.

„Co to do tebe vůbec tak vjelo? Mohli jsme si to normálně vyříkat" seděli jsme tam spolu už několik minut a lidí pod námi přibývalo. Roger sáhnul po flašce, ale já mu ji sebrala. „A s tímhle to už stačilo" odložila jsem ji jinam. „No, Adele, oni se mají věci takhle..."

Máme tady novou kapitolkuuu! Jak se vám líbila? 😶 Já sama jsem byla překvapená tím, jak se mé původní plány obrátily. Ale pokračování si dáme později ☺️
Zatím :3