I přes prvotní neúspěch se Alexis nevzdávala. Se zamlklým Dylanem po boku mířila na druhou stanovenou adresu, v niž ještě před pár hodinami nevkládala příliš vysokou naději. Současně však cítila, že byla pravděpodobně i nadějí poslední.
V uších jí při cestě stále zněla nejasná slova obtloustlého muže, jenž nepochybně věděl víc, než byl ochoten prozradit. Derek o něm sice vyprávěl jako o správném a milém, ale na základě jejích zkušeností tomu tak nebylo.
Zamyšlená Alexis se ani nesnažila Dylana navigovat, jelikož se natolik ztratila ve vlastních myšlenkách, že skoro ani nepostřehla, jak se vozidlo zastavilo. Dylan nejspíš našel správnou cestu bez její pomoci, protože navigace ukazovala, že se nacházeli v cíli. Tak moc si přála, aby alespoň mezí ní a jím nepanovalo takové napětí, ale v ten moment neměla sílu cokoliv řešit.
Již podruhé dnes vystoupila z vozidla, načež jí pohled samovolně padl na malinký domek, který se rozměrově sice nemohl rovnat tomu předchozímu, ale jeho zahrada byla podstatně rozsáhlejší. Nacházel se v ní dokonce i přistavěný zahradní domek a spousta bujarých květin, plodin i keříků. Zářila barvami a životem, zatímco dům s oprýskanou, našedlou omítkou působil jako mrtvý.
Alexis se bez rozmýšlení vydala rovnou ke zděnému plotu, jenž obepínal celý pozemek, aby zjistila, že se zvonek nacházel již u branky. Okamžitě proto zmáčkla tlačítko, na němž tučným psacím písmem stálo: D. Barnes.
Pozorně naslouchala, zdali neuslyší nějaké kroky. Po několika marnivých pokusech držení zvonku se za ní ozval Dylanův netrpělivý hlas: „Alex, nech to být. Stavíme se jindy, až bude doma." Ona však jeho slovům nepřikládala ani sebemenší váhu. V tu chvíli se totiž nacházela v takovém rozpoložení, že nepřicházelo v úvahu, aby se teď otočila a s prázdnýma rukama, nezodpovězenými otázkami a tíhou na srdci odjela domů. Dnešní den ji měl posunout dál, měl jí dodat ještě silnější naději. Místo toho ji tak akorát srazil k zemi a ona takový konec nehodlala přijmout.
Na Dylanova slova zareagovala stejným způsobem, jakým on reagoval na většinu těch jejích – ignorací. Přešla blíž ke zděnému plotu, aby poměřila jeho výšku a zároveň tak posoudila, jak velkou šanci by měla na jeho přelezení.
„Co to děláš?" zeptal se podezřívavě.
V ten moment se v ní probudilo něco, co naposledy pocítila již před dlouhými lety. Ta nespoutanost, odvážnost, vášeň pro prozkoumávání něčeho neobjeveného. Ten stejný pocit, který jako malá zažívala s tím stejným člověkem, který i právě teď stál po jejím boku.
Aniž by Dylanovi cokoliv vysvětlovala, zachytila se za betonovou zídku a jedním rychlým švihem se přehoupla na její vrchol. Chvíli tápala, než se jí podařilo bezpečně usadit na vrcholu.
„Panebože, Alexis, přeskočilo ti?" vyhrkl Dylan, který do ní zabodával své vyjevené oči. Při pohledu na jeho obličej si Alexis neodpustila úsměv, jenž v Dylanově tváři vyvolal pobouřenou grimasu.
„No tak, slez dolů, stejně tam nic nenajdeš," vybízel ji rodičovským tónem, který ji přiměl udělat naprostý opak.
„Jdu tam buď bez tebe, nebo s tebou. Vyber si." S těmito slovy se otočila zády k Dylanovi a hbitě seskočila na čerstvě posekaný trávník.
Nečekala ani pár vteřin a už stál na cizím pozemku stejně tak jako ona. Věnovala mu vítězný úsměv, nad kterým Dylan jen protočil očima. Cukaly mu však koutky rtů, a tak Alexis poznala, že mu tahle chvíle připadala stejně nostalgická jako jí samotné. Ne že by se kdykoliv předtím vkrádali na cizí zahradu, ale společných dobrodružství zažívali často.
