Boční vchod se rozvalil dokořán. Vyběhla z něj dívka rozhlížející se ze strany na stranu v marné snaze najít osobu, za kterou se v první řadě vůbec rozeběhla. Dylan se zaručeně vydal tímto směrem, tím si byla jistá, ale kam přesně, to neměla zdání. Dost možná ani nevyběhl ven, ale jen zabočil do dveří uvnitř školy, které vedly do chlapecké šatny. Přeci jen netrvalo dlouho do začátku zápasu, takže se pravděpodobně vrátil za svými spoluhráči a začal připravovat na hru.
Alexis, dozajista přesvědčená tím, že se jí Dylan ztratil z očí záměrně, bez rozmýšlení vyrazila tím směrem, odkud i přišla. Původně sice slíbila Jasonovi, že ho při dnešním zápasu podpoří, ale vzhledem k vývoji situace tak učinit nemohla. Nechtěla osamoceně sedět na tribunách a zírat ne pouze na jednoho člověka, jemuž opakovaně ublížila, ale i druhého, který se pro ni stal novou záhadou.
Co jen mohla znamenat všechna ta slova, která Robbie vypustil z úst? A proč jen Dylan zareagoval tak zvláštně, aniž by jí odpověděl na tak jednouchou otázku?
Jako vždy toužila po odpovědích, které mohla dostat pouze v případě, že by Dylana zastihla ve správnou chvíli. Cosi uvnitř ní jí ale napovídalo, že se ji Dylan nechystal uvést do pravdivého světa. Sama proto musela zakročit a přijít s novým plánem, a to takovým, který by zaručil, že se jí Dylan nebude moci vyhnout. Ať už ji opakovaně označí za tvrdohlavou, naivní, nebo dokonce i dotěrnou, její cíl byl jasný.
Svižnou chůzí se dopravila až do jejich ulice. Namísto toho, aby jako vždy zabočila k domu s popisným číslem 113, nedovřenou brankou se vydala k tomu vedlejšímu. Přestože dům zel prázdnotou, potřebovala se ujistit, zdali v něm opravdu nikdo nebyl. O Dylanovi sice věděla, že mu nejspíš v tu stejnou chvíli začínal zápas, ale nepřítomností pana Andersona si jistá nebyla. Několikrát proto zmáčkla zvonek, než si s úlevou ověřila, že se v domě nenacházel. Na malou chvíli se zamyslela nad tím, kde by tak asi mohl být, ale myšlenky se jí opětovně přesunuly jinam.
Emerson. To jméno jí neustále proplouvalo hlavou, jako kdyby tam snad mělo zůstat až do té doby, než přijde na jeho význam. S obočím staženým v zápalu přemýšlení se sesunula k zemi a usedla na chladná prkna verandy, na nichž hodlala setrvat až do té doby, než se majitel domu vrátí zpět.
Už předem jí bylo jasné, že jakmile by zůstala ve škole a čekala na Dylana právě tam, nepozorovaně by kolem ní proklouznul a jako nějakým zázrakem se vypařil. Nedostala by odpověď na žádnou z jejích otázek, zatímco Dylanovi by prošlo zatajení něčeho, co podle jeho zděšeného výrazu a celkové reakce vypadalo seriózně. Když ale počká přímo před jeho domem, nedostane možnost ji obejít, natož obelstít další ignorací.
Za celou dobu pohlédla na své hodinky snad víckrát než na cokoliv jiného. Seděla tam už něco přes hodinu a půl, což nemělo ani zdaleka tak velký vliv na její trpělivost, jako měla zvídavost. Cítila se i jaksi pohoršeně, skoro až rozčarovaně vůči Dylanovi, který ji odbyl a přiměl k tomu, aby tu hloupě seděla ve tmě a nezvykle chladné noci. Jedinou společností jí přitom byly myšlenky, které by možná i raději vyměnila za naprostou samotu.
Po další půl hodině na příjezdovou cestu zahnulo auto. Oslnivý paprsek předních světel ji na chvíli zaslepil a nejspíš i prozradil její přítomnost. Na tom jí však ani trochu nesešlo, jelikož se tak jako tak plánovala ihned ozvat.
Motor utichl, a Alexis tak i ve tmě rozeznala Dylanovo nově nalakované auto. Ulevilo se jí, že to byl právě on a ne jeho otec. Hned poté ji však úleva přišla, když zaznamenala, že si jí Dylan všiml. Přestože na ni minimálně jednou pohlédl, vydal se k domovním dveřím, jako kdyby před nimi vůbec nestála. Zastavil se těsně před vchodem, začal se přehrabovat v tašce, aby našel klíče, a Alexis, jako by splynula se vzduchem.
